ŽIVÉ OBRAZY JÁRY CIMRMANA
Dr. Bořivoj Penc:
Kolega Hraběta se ve svém referátě zmínil, že popudem k Cimrmanově arktické cestě byla objednávka živého obrazu pro restauraci Pod Vyšehradem. Už sám fakt, že se známý pražský restauratér obrátil se zakázkou právě na Cimrmana, je výmluvný. Jára Cimrman skutečně patřil k uznávaným mistrům tohoto dnes už zapomenutého žánru. V současné době dožívá toto umění už jen ve formě výjevů na alegorických vozech. Ovšem to nejsou pravé živé obrazy, neboť se pohybují. Jednak se natřásají vlivem nerovnosti dlažby a jednak dochází i k dílčím pohybům uvnitř zobrazovaného výjevu – rolník brousí kosu, kapitalista třese měšcem, Baťa šije kecky apod.
Pravý živý obraz se liší od obrazu na plátně jen tím, že jako materiálu je tu použito živých lidí a reálných předmětů. Živé obrazy tvořily v Cimrmanově době neodmyslitelnou součást probuzeného národního života. Nesměly chybět na žádném plese či sokolských šibřinkách. Jejich obliba tkvěla nepochybně v tom, že se tu mohli umělecky uplatnit i lidé bez jakéhokoli talentu. Měly většinou masový ráz, aby se jich mohlo zúčastnit co nejvíc účinkujících. Někdy byl počet účinkujících tak velký, že už nezbyl nikdo, kdo by se na živý obraz díval. Tak tomu bylo např. v pražské Malostranské besedě r.1904 při výjevu „Sokolové vyprovázejí Jana Ámose do vyhnanství“. Nebýt policejní patroly, která vstoupila do sálu přilákána podezřelým tichem, nebylo by nikoho, kdo by o díle mohl podat svědectví.
Z Cimrmanových velkých živých pláten nutno jmenovat jeho historický triptych „Bitva u Lipan“, „Bitva na Bílé hoře“ a „Sedláci u Chlumce“, uváděný pod souhrnným názvem „Naše slavné prohry“.
My se však nejprve zaměříme na Cimrmanovy komorní živé obrazy. Byly komponovány pro předvádění v domácnostech jako náplň dlouhých zimních večerů. Musíme si uvědomit, jak se tehdy žilo. Lidé přišli z práce domů, něco pojedli a pak celý večer seděli a dívali se do zdi. Televize tehdy ještě nebyla.
Cimrmanovy domácí živé obrazy byly jejím předvojem.
Cimrman jich vymyslel nepřeberné množství – někdy pro dvě, většinou však pro jednu osobu. Vaše babičky si možná vzpomenou na taková oblíbená dílka jako například „Jirásek se dívá do minulosti“, „Libuše se dívá do budoucnosti“, „Koniáš se dívá do díry“, početnějším rodinám byl určen „Hus před koncilem kostnickým“, početnějším rodinám s krbem „Hus po koncilu kostnickém“. Pro trpělivý lid lesních samot koncipoval poněkud zdlouhavý obraz „Lomikare, do roka a do dne“ apod. Byly mezi nimi dokonce i seriály, například trojdílný „Palacký“: první díl se jmenoval „Byli jsme před Rakouskem“, druhý „Budeme i po něm“ a třetí „Kdoví jestli“.
Rádi bychom vám několik těchto komorních výjevů předvedli. Nejprve si však řekneme, jak se na takový živý obraz dívat. Když se objeví, necháme ho na sebe plně působit. Jakmile pochopíme jeho smysl, zatleskáme. To bude pro nás signálem, že můžeme obraz ukončit. Čili nedojde-li k potlesku, hrozí nebezpečí, že se ten obraz, jak my říkáme, zasekne. Zhasneme prosím světlo.
(V jakémsi rámu se osvětlí postava muže v kožešinové čapce, jak hledí do dáli.) Jan Žižka těsně před tím, než mu vystřelili levé oko. Ano, počkáme na potlesk, a můžeme zase zhasnout.
(Tma, pak světlo. V témže rámu jiný herec. Má normální civilní kalhoty, je však jen v nátělníku. Stojí rozkročen s rukama sepnutýma na temeni.) Miroslav Tyrš vynalézá stoj rozkročný s rukama v týl.
(Po chvilce tmy opět světelný kužel osvětlí rám. Stojí v něm dva herci a cení přední horní zuby po způsobu hlodavců.) Vynálezci ruchadla bratranci Veverkovi.
Teď si předvedeme takzvané obrazy podvojné. Jde o dva po sobě jdoucí obrazy, přičemž druhý vznikne z prvního nepatrnou změnou, často jen změnou názvu.
(Znovu se ve tmě ozáří výjev: herec v košili volně visící přes kalhoty se v nakročení opírá o pomyslná držadla pluhu.) Přemysl Oráč před příchodem Libušina poselstva. Hlava, jak vidíte, je už otočena směrem k příchozím.
(Znovu tma a světlo. V rámu týž herec ve stejné póze…
