20. Šišky
No a další den byl za námi. Na táboře jsme zažili spoustu dalších dobrodružství, ale vylíčit je všechny nelze, jelikož to, co člověk prožije na vlastní kůži, se nikdy nemůže vyrovnat tomu, co se pak snaží vylíčit. Ale o velké šiškové bitvě se zmínit musím.
Odehrála se právě v ten den, kdy náš tábor navštívil pan hajný.
Bylo to hned časně ráno, a když se hajný objevil mezi stany, narazil jen na Hamáčka. Načež se oba vzájemně představili a hajný se pak zeptal: „Kde máte žactvo?“
„Teď právě vyklusávají ostrou zatáčku sem na planinu,“ ukázal Hamáček ve směru, kterým jsme se opravdu od potoka vraceli. „Ranní rozcvička.“
„Tak to má být, to vám chválím,“ posadil se hajný na jeden ze špalků kolem ohniště. „Taky nás to ve škole učili. Ve zdravém těle zdravý duch!“
Hamáček se posadil proti němu a zpytavě se na něj zahleděl: „Mohu se zeptat na účel vaší návštěvy? Snad ti naši koňové něco nevyvedli?“
„Vy tu máte koně?“ řekl překvapeně hajný, o němž někteří z nás věděli, že je i kandidátem věd.
„Měli jsme, ale jen jednoho,“ vysvětlil Hamajda. „Ten nám sem přitáh žebřiňák a na něm bágly a stany. Koňmi myslím ta naše hříbata, žactvo.“
„Ach tak,“ usmál se hajný. „S některými jsem měl už možnost se seznámit. Velmi sympatická mládež! Holky u mě poklidily a kluci mi naštípali dříví. Za odměnu jsem jim dal slepici.“
„Tak o tom jsem něco slyšel a těší mě, že to mám potvrzeno z vašich hodnověrných úst,“ oddechl si Hamáček a dodal zdvořile: „Můžeme vás pozvat na snídani?“
To už nás kolem hajného bylo víc a hlavně my, co jsme se s ním už znali.
„Ale jo, můžete, i když upřímně řečeno, já jsem zvyklý snídat spíš až v poledne.“
„A kdy obědváte?“ zeptala se Palhounová a ještě velmi zarudlýma očima se nenápadně ohlídla na Mirka.
„Večer.“
„No jo,“ řekla Teckertová, „ale kdy tím pádem večeříte? Ráno?“
„To ne,“ poškrábal se hajný, kandidát věd, na bradě. „Já jsem takový noční pták, což by žádný správný hajný být neměl. Poněvadž jest psáno v odborných knihách, že po ránu, kdy se příroda probouzí, tak je nejkrásnější.“
„Ale to je fakt,“ řekl Mirek.
„Namouduši je,“ přidal se Čenda.
„Na to můžete vzít jed,“ doplnil jsem kluky.
„Proč bych na to měl brát jed?“ bránil se kandidát věd. „Já vám věřím stejně jako moudrým knihám. Jenom suše konstatuji, že chodím spát až po půlnoci, a tím pádem, když je rozbřesk, ještě hluboce spím.“
„Ale to se ochuzejete o fantastický zážitky!“ pravil Aleš.
„Nepochybuji o tom,“ odvětil hajný. „Ale abychom nezamluvili, proč jsem vlastně přišel.“
„Vy jste vlastně dost zvláštní hajný,“ usoudil Čenda a my kluci, co spolu kamarádíme, jsme s ním souhlasili.
„A ještě ke všemu rozvedený samotář,“ pokývala Palhounová hlavou.
„To máte pravdu,“ otřel si hajný potem orosené čelo. „Ale abychom nezamluvili…“
„Samota je zlá,“ řekla Teckertová, „a žít bez ženy, to musí být strašné.“
„Anebo právě naopak,“ zašklebil se Aleš.
„Tak dost,“ přerušil nás Hamáček. „Nechte konečně pana hajného domluvit!“
„Jde mi o šišky,“ vděčně pohlédl na Hamajdu hajný. „Jistě jste si všimli, že je toho neřádstva plný les. Podobně jako klestí.“
„Aha, rozumím,“ pravil náš třídní, „potřebujete šišky, vyloupnou se z nich semínka a z nich vysadíte nové stromky. No, co říkáte, rytíři a rytířky, pomůžeme?“
„Pomůžeme,“ zahučeli jsme sborovým hlasem.
„Vůbec ničemu nerozumíte,“ mávl hajný rukou, pak jí zalovil ve své kamizole, vytáhl jakousi tubu, z ní růžový prášek a požádal ještě o čaj.
Hamáček mu ho osobně nalil, avšak vyjádřil podiv nad hajného slovy.
„Jaktože vůbec ničemu nerozumíme?“
„Semena na nové stromy se získávají docela jinak,“ zapil hajný, kandidát věd, svůj růžový prášek. „Mně jde o ty šišky, co se válejí po lese, zrovna jako to klestí. Mně jde o úklid, chápete?“
„Ne,“ řekl zmateně Hamáček.
A tak jsme byli svědky, že i on najednou něco neví. Což se obvykle nestávalo, poněvadž Hamajda nám často dával najevo, že si dovede poradit v každé situaci.
„Tak znova,“ řekl hajný. „Heleďte, semínka na nové stromky se získávají …
