16. Šerpy
„Člověče, Boříku,“ oznámil mi Aleš, když jsme šli lesní cestou, „já ti snad v sobě musím mít nějakej magnetismus, jinak to snad není možný.“
„Co není možný?“
„Že si mě vylosovala zrovna Teckertová,“ juchal Aleš a nakopával šutráky po cestě.
Opravdu jen kradmo jsem na něho pohlédl. „Tobě se Teckertka líbí?“
„Jo, jako koňovi,“ pravil upřímně Aleš. „Nejlehčí jezdec, kterýho jsem si moh přát! Mám totiž takovou teorii, se kterou sice Mirek nesouhlasí, ale podle mýho je absolutně pravdivá.“
„Počkej,“ řekl jsem opatrně. „Co to meleš? Jakou teorii? Já ti, člověče, vůbec nerozumím.“
„No že o výsledku turnaje rozhodnou kvality koňů. Jejich manévrovací prostor, rozumíš? Totiž čím lehčího máš jezdce, tím jsi ve větší výhodě.“
„Chudák Mirek,“ konstatoval jsem a nakopl šutrák, který mi Aleš přihrál.
„Proč chudák?“
„No proč,“ zaťukal jsem si na čelo. „Protože si ho vylosovala Vítková!“
„Hele,“ zajásal Aleš, „víš, co říká moje babička? Podle ní je všechno zlý k něčemu dobrý. Třeba mu tím pádem spadne hřebínek a nebude se pořád tak vytahovat.“
Aleš si utrhl šťovík a soustředěně ho drtil mezi zuby.
„Mezi náma, s Vítkovou na zádech nemůže přežít ani první kolo.“
„Taky si myslím.“
„To si piš, že nepřežije! A kdyby náhodou jo, tak jedině proto, že svou soupeřku Vítková knokautuje,“ zasnil se Aleš. „Jednou ti mi dala facku. No, to byl zážitek! Dobře víš, že jsem hoch poměrně solidně stavěnej, ale já si připadal jako nebohý otloukánek z kreslenýho seriálu. Všude v hlavě a kolem ní se mi rozsvítily tisíce hvězdiček.“
„Víš, co jsme si slíbili,“ řekl jsem káravě. „Že s holkama se nikdy prát nebudem, jelikož jsme gentlemani!“
„Já si myslím, že gentleman jsem, a taky jsem si tenkrát s Vítkovou nezačal,“ pravil Aleš. „Ostatně jsem tu facku podle mýho dostal nedopatřením.“
„Nepovídej!“
„Namouduši,“ dušoval se Aleš. „No – tak úplně to nedopatření nebylo, ale nešlo o rvačku, nýbrž o sázku. Vsadili jsme se, kdo má špatně jeden příklad z matyky, a tu facku pro toho, kdo prohraje, navrhla Vítková.“
„Z čehož plyne poučení,“ řekl jsem tvrdě, „že s holkama by se člověk neměl nejen prát, ale taky ani sázet!“
Byli jsme už skoro před poštou, když po návsi kolem nás profičelo růžový volvo s místní značkou a zlikvidovalo jednu slepici.
„Zatracená civilizace,“ poznamenal Aleš, „to je furt lepší ten náš středověk. Máme kliku, že s tou slepicí v tom ani já ani ty nejedem. Už slyším hlasy rozčilenejch domorodců: Kdo to byl? No, kdo to byl?!“
„Klídek,“ řekl jsem. „V takový mrňavý vesnici se vždycky všechno rychle rozkecá. A kdo má v okrese růžový volvo, to tady nabeton někdo ví.“
„To je asi fakt, ale Mirek na tebe bude pořádně naštvanej,“ zašilhal po mně Aleš.
„Můžu já za to,“ pokrčil jsem rameny, „že z turnaje nejspíš vylítne hned v prvním kole?“
„Kdyby jen to,“ pravil bazilišek Aleš. „Mnohem víc ho určitě žere, že si tě vylosovala Palhounová.“
„Hele, Aleši,“ řekl jsem zodpovědným hlasem, „drby nech holkám.“
„Jaký drby?“ naštval se Aleš. „Když něco stoprocentně vím, tak to nejsou žádný drby, ale fakta!“
Vešli jsme na poštu, podali dopisy, vyzvedli dopisy. Slepice zatím na návsi nadobro vykrvácela.
„Prosím tě,“ vrátil jsem se k našemu nedořešenému sporu, „co ty víš o Mirkovi a Palhounový?“
„Náhodou,“ nafoukl se důležitě Aleš a kopl zase do šutráku. „Já je viděl.“!
„Cos viděl?“
„Byli spolu v bijáku a seděli až v poslední řadě. To přece normální člověk nedělá.“
„Počkej, počkej,“ zarazil jsem ho v drbání. „Co je na tom nenormálního?“
„Všechno,“ poučil mě Aleš. „Normální člověk, když jde do kina, tak jde buď sám, nebo s kamarádama. To za prvé. A za druhý si nikdy s holkou nesedá do poslední řady, jelikož tohle dělají výhradně zamilovaný!“
Už jsme se opět blížili k našemu středověkému táboru, a tak jsem jen poznamenal: „Jednou se určitě všichni do nějaký holky zamilujem. No a Mirek s tím možná začal jako první.“
„Pff,“ pravil pohrdlivě Aleš.
„Jaký pff?“
„Já se prostě nikdy zamilovávat nebudu, jelikož podle mýho je něco tak…
