24
Z Jihokalifornské univerzity se to sice k soudu za patnáct minut stihnout nedalo, ale Bosch měl na výběr buď sedět v zasedačce s Rollenbergerem, nebo dělat něco užitečného. Rozhodl se pro druhou možnost a teď si to svištěl po Přístavní dálnici na jih. Podle provozu v opačném směru by to snad za čtvrt hodiny, kdyby mu zavolali do města, i stihl. Ale zaparkovat u Parkerova střediska a dojít odtamtud k soudní budově, to už bylo něco jiného.
Univerzita se nacházela v nevzhledné čtvrti kolem Colisea. Stačilo však projet branou do kampusu a prostředí se změnilo v pastýřskou idylu catalinského střihu, i když Bosch věděl, že zdejší poklid v posledních letech stále častěji narušovaly násilnosti. Dokonce ani fotbalový trénink nemusel být bezpečný. Před pár lety se stalo, že zatoulaná kulka z běžné každodenní přestřelky v autech zasáhla nadaného křídelního útočníka z prvního ročníku, zrovna když byl s kamarády na hřišti. Správa univerzity hlásila podobné incidenty jak na běžícím pásu a zdejší studenti toužebně vzhlíželi k univerzitě v Los Angeles, která byla levnější a navíc sídlila na relativně bezpečném předměstí Westwood.
Na bráně dostal Bosch mapku, podle které snadno našel budovu katedrý psychologie. Uvnitř čtyřpodlažní budovy však chyběla jakákoli orientační pomůcka, která by ho dovedla k doktoru Johnu Lockeovi nebo aspoň do laboratoře psychohormonálních studií. Šel dlouhou chodbou a pak po schodech do patra. První studentka, které se zeptal, to zjevně brala jako pokus o rande. Jen se smála a bez odpovědi šla dál svou cestou. Nakonec se doptal a zamířil do suterénu.
Procházel šerou chodbou a orientoval se podle štítků na dveřích. Laboratoř našel v předposlední místnosti na konci chodby.
Za dveřmi u stolu seděla blondatá studentka a četla si v tlusté učebnici. Když Bosch vešel, vzhlédla a s úsměvem přijala jeho žádost o návštěvu doktora Lockea.
„Já ho zavolám. Očekává vás?“
„U psychiatra člověk nikdy neví.“
Znovu se usmála, ale nepochopila. Harry se zamyslel, jestli to byl vůbec vtip.
„Ne, nevěděl, že přijdu.“
„No, pan doktor má dneska celý den v laboratoři výuku. Neměla bych ho vyrušovat…“
Konečně zvedla oči a uviděla vytasený služební odznak.
„Hned ho zavolám.“
„Řekněte mu, že přišel Bosch a že s ním potřebuje pár minut mluvit, kdyby byl tak laská v.“
Zopakovala jeho slova do telefonu, pak chvíli čekala se sluchátkem na uchu. Nakonec řekla ‚Dobře a zavěsila.
„Asistent říkal, že doktor Locke si pro vás přijde, ale opravdu bude mít jen pár minut.“
Poděkoval a vybral si židli z řady u dveří. Rozhlédl se po místnosti. Na zdi visela nástěnka s přišpendlenými ručně psanými vzkazy. Většinou nabídky ubytování, jedna pozvánka na sobotní studentskou party.
Stál tam ještě jeden stůl, ale momentálně u něho nikdo neseděl.
„To je součást studia?“ zeptal se. „Musíte tady dělat recepční?“
Dívka zvedla oči od knihy.
„Ne, to je brigáda. Dělám dětskou psychologii, ale práce v laboratoři se tam těžko shání. Tady do sklepa se nikdo nehrne, takže místo bylo volné.“
„Jakto?“
„Tady dole je celá ujetá psychologie. Tenhle konec patří psychohormonálním poruchám. A taky…“
Na konci místnosti se otevřely dveře a vešel Locke v džínách a batikovaném tričku. Napřáhl k Boschovi pravici, na které se kolem zápěstí vyjímal kožený řemínek.
„Jak to jde, Harry?“
„Docela jo, jsem v pohodě. A co vy? Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl, ale potřeboval bych, kdybyste mi věnoval pár minut. V té věci, se kterou jsem vás tuhle obtěžoval, se objevily novinky.“
„To není žádné obtěžování. Věřte mi, sáhnout si na skutečný případ je pro mě zážitek. Při laboratorních hodinách se studenty se občas trochu nudím.“
Pozval Bosche dál a šli spolu chodbou ke kancelářím. Zavedl ho až dozadu, kde měl svůj kamrlík. Zed za psacím stolem byla zarovnaná učebnicemi a diplomkami. Locke zapadl do polstrovaného křesla a dal si nohy na stůl. Místnost osvětlovala zelená bankéřská stolní lampa a něco málo denního světla dovnitř pronikalo malým děleným oknem v pravém…
