1
V budově okresního soudu v centru Los Angeles nejsou na chodbách lavičky. Není kam si sednout. Kdo se odváží složit kosti na studenou mramorovou podlahu, toho postaví do latě první soudní poskok, který kolem projde. A takových je tu vždycky dost.
Panuje zde nehostinnost, protože federální vláda nechce vyvolat dojem, že snad spravedlnost postupuje pomalu, nebo přešlapuje na místě. Není žádoucí, aby se na lavičkách nebo na zemi podél stěn hromadili lidé a s unavenými pohledy čekali, než se otevřou dveře soudní síně a přijde řada na případ jejich nebo někoho z blízkých. Stačí, že se to děje naproti přes Spring Street v budově místního trestního soudu. Tam jsou lavičky na chodbách ve všech patrech dennodenně přecpané čekajícími, převážně ženami a dětmi, jejichž manželé, otcové a milenci, vesměs černí a snědí, pykají ve vazbě. Většina laviček připomíná vory – ženy a děti mají přednost – unášené proudem a plné lidí, kteří čekají, až je někdo najde. Vtipálci mezi úředníky si je pojmenovali plaváčci.
Tyhle rozdíly se honily hlavou Harrymu Boschovi při cigaretě na schodišti před sídlem federálního soudu. To byla další specialita – zákaz kouření na chodbách v celé budově. Během přestávek mezi líčením musel vždycky sjet eskalátorem dolů a vyjít ven. Za betonovým piedestalem pod sochou ženské postavy se zavázanýma očima a váhami spravedlnosti v ruce tady stál velký, pískem naplněný popelník. Bosch si figuru prohlížel. Nikdy si nedokázal vybavit její jméno. Asi nějaké řecké, pomyslel si, ale jistotu neměl. Socha spravedlnosti. Vrátil se k článku v novinách, které držel v ruce, a znovu se do něj začetl.
V poslední době se omezoval jenom na sportovní stránky, kde se snažil soustředit výhradně na výsledkové tabulky a statistiky.
Ty byly každý den čerstvé s pečlivě doplněnými záznamy. Ve sloupcích čísel a procent nacházel svým způsobem uklidnění. Panovala v nich přehlednost a stručnost, absolutní řád v chaotickém světě. Dozvědět se, kdo z Dodgerů nejvíc zabodoval, dodávalo Harrymu trvalý pocit sounáležitosti s tímhle městem a s vlastním životem.
Dneska ale nechal sportovní část složenou a zastrčenou v aktovce, která zůstala pod křesílkem v soudní síni. V ruce držel metropolitní stránky z Los Angeles Times. Pečlivě si je složil na čtvrtiny, jak to odkoukal od řidičů na dálnici, kteří si chtěli za jízdy číst. Článku o soudním přelíčení patřil dolní kvadrant titulní strany. Znovu se do něj zahloubal a z toho, co se o sobě dočetl, se mu znovu rozpalovaly tváře.
ZAČÍNÁ SOUD S POLICEJNÍM STŘELCEM NA TUPÉ
Joel Bremmer, redaktor LA Times
V neobvyklém občanskoprávním soudním sporu, který dnes začíná, čelí detektiv z Policejního oddělení Los Angeles obvinění z použití nepřiměřeného násilí, když před čtyřmi lety střelnou zbraní smrtelně zranil domnělého vícenásobného vraha, o němž předpokládal, že sahá pro pistoli. Domnělý vrah si ve skutečnosti chtěl podat paruku.
Žalobu na třiačtyřicetiletého detektiva Harryho Bosche podala vdova po Normanu Churchovi, leteckém konstruktérovi, jehož zastřelením vyvrcholilo pátrání v případu tzv. Panenkářových vražd.
Tragické události předcházelo téměř roční policejní pátrání po vrahovi, kterého média pojmenovala podle toho, že každé ze svých jedenácti obětí makeupem pomaloval obličej. Zvláštností tohoto pátrání bylo, že vrah posílal Boschovi a našemu listu básničky.
Po Churchově smrti policie oznámila, že nalezla jednoznačné důkazy potvrzující, že letecký inženýr byl hledaným vrahem.
Detektiv Bosch byl postaven mimo službu a později přeřazen ze speciální jednotky Oddělení vyšetřovaní loupeží a vražd Los Angeles ke stolu vražd na Hollywoodské stanici. Toto potrestání policie výslovně zdůvodnila Boschovým procesním pochybením, například nepřivoláním posil do silverlakeského bytu, kde ke střelbě došlo.
Podle policejních vyšetřovatelů bylo zastřelení Churche řádným zásahem, což v policejní terminologii znamená, že nešlo o omyl.
Jelikož Churchovo úmrtí znemožnilo soudní projednání, nebyla větši…
