28
Když Bosch vystoupal do prvního patra budovy Chungking Mansions, ze všeho nejdříve ho upoutal zápach. Do nosních dírek mu pronikaly intenzivní vůně nejrůznějšího koření a smaženého jídla. Chvíli mu trvalo, než si jeho oči přivykly na mat ně osvětlené tržiště farmářů ze třetího světa, které se před ním rozprostíralo v mnoha úzkých uličkách a výklencích. Tržiště se teprve otevíralo, ale už teď bylo přecpané zákazníky. Necelé dva metry široké stánky nabízely všechno možné, od hodinek a mobilních telefonů až po noviny psané ve všech jazycích a potraviny všech známých chutí. Panovala tu podrážděná a drsná atmosféra, která Bosche nutila, aby se každou chvíli ohlížel. Chtěl vědět, kdo se pohybuje za ním.
Přesunul se do středu tržnice a zamířil k výtahům. Na dvě kabiny čekala fronta patnácti lidí. Bosch si všiml, že jeden výtah je otevřený – zřejmě byl mimo provoz, poněvadž uvnitř panovala tma. Před frontou stáli dva členové bezpečnostní agentury a každého, kdo chtěl vyjet nahoru, kontrolovali, jestli má klíč od po koje nebo doprovází někoho, kdo klíč má. Nade dveřmi jediného fungujícího výtahu se nacházela obrazovka se záběry z kabiny. Ta byla obsazená na maximální kapacitu – lidé se uvnitř mačkali jako sardinky.
Bosch právě hleděl na obrazovku a přemýšlel, jak se dostane na čtrnácté podlaží, když ho dohnali Eleanor se Sunem Jie-e. Eleanor ho hrubě chytila za paži.
„Harry, nech už té partyzánštiny! Nemůžeš nám takhle utíkat.“
Bosch se na ni podíval. V jejích očích však neviděl zlost, nýbrž strach. Eleanor chtěla mít jistotu, že ho bude mít po svém boku, až se na čtrnáctém podlaží ocitne tváří v tvář realitě, ať je jakákoliv.
„Prostě chci být neustále v pohybu,“ odpověděl Harry.
„Tak se pohybuj s náma, ne od nás. Jedeš nahoru?“
„Potřebujeme klíč, aby nás tam pustili.“
„V tom případě si musíme pronajmout pokoj.“
„Kde se to dělá?“
„Nevím.“
Eleanor se podívala na Suna Jie-e.
„Musíme nahoru.“
Nic dalšího neřekla, ale Sun ji pochopil. Přikývl a odvedl je z výklenku hlouběji do labyrintu Stánků. Zanedlouho přišli k řadě přepážek s nápisy v nejrůznějších jazycích.
„Pokoj pronajímá tady,“ řekl Sun. „Je tu víc než jeden hotel.“
„Myslíš v téhle budově?“ zeptal se Bosch. „Víc než jeden hotel?“
„Ano, mnoho. Tady vy si vybíráte.“
Ukázal na cedule nad přepážkami. V tu chvíli si Bosch uvědomil, že v této budově sídlí několik různých hotelů, které si navzájem konkurují v boji o zákazníky z nejnižších příjmových skupin. Některé hotely se podle jazyka na cedulích zaměřovaly na cestovatele z určitých konkrétních zemí.
„Zeptej se, který hotel má pronajaté čtrnácté podlaží,“ požádal Suna.
„Čtrnácté podlaží nebude.“
Bosch si uvědomil, že Sun má pravdu.
„No tak patnácté. Kdo provozuje patnácté podlaží?“
Sun procházel od přepážky k přepážce a ptal se na patnácté podlaží. U třetí přepážky se zastavil a mávl na Eleanor s Boschem.
„Tady.“
Bosch si změřil pohledem muže za přepážkou. Zdálo se, že na tomto místě sedí už čtyřicet let. Měl tělo ve tvaru hrušky, které jako by srostlo se židlí. Kouřil cigaretu upevněnou na konci vyřezávané slonovinové špičky. Zřejmě neměl rád kouř v očích.
„Mluvíte anglicky?“ zeptal se ho Bosch.
„Ano, mám anglicky,“ odpověděl muž znaveně.
„Fajn. Chceme pokoj na čtrná…, patnáctém podlaží.“
„Všichni z vás? Jeden pokoj?“
„Ano, jeden pokoj.“
„Ne, jeden pokoj nemůžete. Jen dva osoby.“
Bosch vyrozuměl, že na patře jsou pouze dvoulůžkové pokoje.
„Tak mi dejte dva pokoje na patnáctém.“
„Jak přejete.“
Muž jim podal přes pult desky s přicvaknutými registračními formuláři a perem na šňůrce. Bosch rychle načmáral do formuláře jméno a adresu a podal desky zpátky přes pult.
„Kolik?“ zeptal se.
„Jak dlouho budete?“
„Deset minut.“
Muž si prohlédl všechny tři zákazníky a přemýšlel, co asi Boschova odpověď znamená.
„No tak,“ řekl Bosch netrpělivě. „Kolik?“
Sáhl si do kapsy pro peníze.
„Dvě stě amerických.“
„Nemám americké dolary. Mám jenom hongkongské.“
„Dva pokoj, jeden tisíc pět set.“
Sun Jie-e …
