(4)
Kudypak vede cesta do pekla? To musíte nejdřív do Strašpytlovy Lhoty, odtamtud přes Čerchmantice do Pekelce, pak už jen sedmkrát zahnout doleva, sedmkrát doprava a sedmkrát zabloudit, až přijdete k divoké skalní rokli. A v té skále zeje veliká temná díra a z ní se kouří. A když tou dírou doklopýtáte až k pekelné bráně, uslyšíte pekelný rámus a pekelný povyk.
„My jsme čerti, švarní hoši,
uhněte nám z cesty!
Jen se těšte, grobiáni,
na pekelné tresty!
To je žár, to je var –
hip, hip, hurá, peklu zdar!
S námi čerty
nejsou žerty,
však se každý přesvědčí.
Ať se těší
ti, co hřeší!
Čert vem chamraď člověčí!
Kdo se pere, lže a krade,
kdo se hádá vztekle,
na toho si počíháme,
ať se smaží v pekle!
To je žár, to je var –
hip, hip, hurá, peklu zdar!“
Takovou čertovskou písničku si zpívají při práci čerchmanti, ďáblíci, čeládka pekelná. A je to práce ďábelská – přikládají pod kotle, v kterých se pečou a smaží všichni hříšníci, kteří za svou špatnost a lumpačení propadli peklu. Proto je v pekle pekelné vedro a pekelný puch. Kdepak, takové povětří člověku nesvědčí, na to vemte jed! U pekelné brány zrovna držel stráž čert Sakriáš, když se ozvalo mocné zabušení.
„Sákryš, kruci Turci,“ zaklel Sakriáš, kterého ten rámus vytrhl z dřímoty „Kterej čerchmant se to k nám dobejvá?“
Odemkl rezavou bránu a spatřil Honzu a Kašpárka.
„A sákryš,“ ulevil si Sakriáš, „helemese, žádnej čerchmant, oni jsou to člobrdíci! Kolik vás je?
Aha, dva a půl! Jedno chlapiště, to vydá za dva, a jeden poloviční pumprdlík. Sákryš, že vy se už nemůžete dočkat spravedlivýho trestu za svoje hříchy? To je od vás chvalitebný, sákryš, aspoň vás nemusíme honit po všech čertech.“
„Co tě nemá, pane chlupáči z rohatých,“ pustil se do něj Kašpárek. „My nejsme žádní hříšníci, my hledáme práci neboli rachotu, na zemi je o ni nouze, tak se jdeme optat k vám do pekla, jestli vám tady nějaká nepřebývá.“
„Sákryš, kruci Turci mameluci,“ upadl Sakriáš do rozpaků. „Já jsem jenom vobyčejnej čert, na takovou důležitost já musím zavolat samotnýho Lucipera!“
Zablekotal, zadupal kopytem a byl pryč. Ale než se Honza s Kašpárkem stačili rozkoukat, už byl zpátky i s pekelným knížetem Luciperem.
Přál bych vám vidět Lucipera! Na sobě parádní kožich z tygří kůže, ale jinak škaredý jak ochechule. Z hlavy mu trčí obrovské beraní rohy, frňák má jako vrtuli, jazyk až na vestě a strašlivě koulí krvavýma očima. Brr, takovou obludu je lepší nepotkat!
„Mordyjé, pardyjé, saprlot,“ čertil se Luciper. „Kdože to tu hledá práci? U ďasa ruďasa, té je u nás habaděj, ale co vy vlastně umíte, holoto pozemská?“
Od huby mu sršely jiskry, a když dupl, zahřmělo. Ale Honza s Kašpárkem nebyli z lekavého kraje. Honza potěžkal sukovici a zabručel:
„Jenom ne tak zhurta, pane Luciper! Co jsme si, to jsme si. A co dovedeme? Já jsem kovář, ohně se nebojím a práce taky ne.“
„A já jsem všeuměl,“ přidal se Kašpárek, „není nic, Co bych neuměl, nemožné ihned, zázraky do tří dnů!“
„U všech čertů,“ řekl uznale Luciper, „vás bych mohl potřebovat. Abyste věděli, já, kníže pekel, se budu ženit, nevěstinku mám jako obrázek a chci, aby to byla svatba jako hrom! Však se na ni přikodrcá všecko pekelné příbuzenstvo až z Brundibárie, z Mezulánie, z Kočičíny i z Tramtárie! Saprlot, jenomže ti mí čerchmanti jsou dočista zpustlí, špinaví jako čuňata, oháňky usmolené, smrdí jako sedm kozlů a ještě ke všemu jsou celí zablešení! Dáte je pěkně do pucu, aby mně před tou pekelnou honorací neudělali ostudu! Všecky čerty okováte, vyhřebelcujete, vykoupáte a odblešíte, aby byli jako ze škatulky! Parblé! A za tu prácičku vám nadělím takový pytel dukátů, jaký unesete! Platí?“
Pytel dukátů je pytel dukátů, za takové jmění se dá pořídit ledacos. Honza přikývl a Kašpárek dodal: „Inu, platí, milí zlatí – lepší nežli vejprask latí!“
„Mordyjé, pardyjé, saprlot,“ zamnul si ruce Luciper. „Alou, šupito presto, ať to fičí po jehličí!“
„Šupito, cupito, dupito, kopyto“ zasmál se Kašpárek a hned se s Honzou dali…
