Kapitola pátá
NA ZAŠLÝCH OKRAJÍCH ČASU
Buckinghamský palác – jurské savany. Z jednoho důležitého hlediska mezi nimi nebyl pro duševní cestovatele velký rozdíl. Obojí bylo věčně prokleté mlčením, trojrozměrné, ale sotva dostupné pro jiný smysl než zrak. A nelétali tam žádní pterodaktylové.
Ti čtyři přicestovali společně. Na Bushe dolehla nesmírná únava. S nelibostí hleděl na Silverstona a Howese. Celá ta epizoda s grázly v Buckinghamském paláci jej znechutila, když si připomněl dobrá předsevzetí a zbožné pocity, s nimiž opouštěl Breedale. Každý pokus, který učinil, aby se zapojil do světového dění, jej naplnil odporem; potřeboval zase ticho a samotu a cynicky přemítal: „Absolutní bezmoc podléhá absolutnímu rozkladu.“ Záměr, aby mu zbraň selhala, na něj nepůsobil.
Stáli u líně tekoucí řeky, za nimi se rozkládala jednotvárná modrozelená džungle, zatímco vpředu se rozprostírala planina s horou. Kromě řeky se nic nehýbalo. Nebe bylo plné valící se oblačnosti, tak si Bush vždy juru vybavoval.
„Budeme pokračovat podle plánu, na němž jsme se shodli,“ řekl Silverstone. „Kapitáne Howesi, jestliže vy a Ann budete postupovat podle něj a vyzvednete našeho dalšího přítele, zůstanu zde s Bushem.“
„Hned vyrazíme,“ odpověděl Howes. „Zdřímněte si, profesore. A vy, Bushi, vypadáte, že byste mohl udělat totéž. Budeme zpátky za dvě nebo tři hodiny, pokud půjde všechno hladce.“
Ann zamávala a bez dalšího povyku s Howesem odešli, kráčeli strnulým krokem někoho, kdo je ještě pod vlivem CSD.
Silverstone okamžitě začal ze svého batohu vybalovat lehké lůžko a poradil Bushovi, aby udělal totéž.
„Jsme tady naprosto bezpeční. Tohle místo jsem vybral proto, že leží několik mil od lidského obydlí. Kapitán s Ann někoho vyzvednou a pak vykonáme zbytek cesty.“
„Profesore – podrobuji se určité sebekázni, neboť si uvědomuji, že v této hře jsem jen pěšák, ale mohl byste mi prosím vysvětlit, s kým se teď setkáme a kam půjdeme potom?“
„Příliš se zabýváte maličkostmi, příteli. Ale – já rovněž… Dělám si stále starosti, protože jsem si rozbil náramkové hodinky a neznám čas – ten čas! Nějaký čas! A přece vím, že každé náramkové hodinky jsou zastaralé. Jsem rozporuplný člověk.“
„Já také! Nadání je rozporuplné. Pamatujete se na dětství?“
„Musíme si trochu odpočinout. Ale odpovím na vaše první otázky.“ Začal rozbalovat umělohmotný balíček, který si přinesl z viktoriánské doby. „Byl jste něco jako umělec, že?“
„Já jsem umělec. Umělcem nepřestanete být!“
„Dobrá, řekněme, že se tak neprojevujete.“
Bush se chystal říci něco ironického, ale když se z balíčku vynořil obraz, na všechno zapomněl.
„Setkáme se s mužem, který jej vytvořil. Když mu vysvětlím své poznatky, zachytí je tvořivě, i když ne intelektuálně. Pro každou novinku na světě je důležité, aby byla zevrubně vysvětlena veřejnosti nejen vědci, ale také umělci – v tom je věčná úloha umělce, a tenhle člověk se pro mé úmysly zdá být ideální. Pohleďte na tohle pěkné dílo.“
Bush se díval: „To je Borrow. Je skvělý, že?“
Borrow v seskupení beze zmatku rozmístil několik temných ploch, vzájemně svázaných barevnými příměsemi, které se tu a tam spojovaly v dominantní seskupení sestavená tak, že to mohla být atomová jádra, města nebo hvězdy; měřítko veškerého bytí se tak zpochybnilo, ostatní nejasnosti mohly mít dvojí či trojí význam. Některé části se zdály dosti hrubé a nejednotné, ale od celku byly neoddělitelné. Jako by se tady Borrow sám rozprostíral, odhodil roli šviháka a pokusil se současně čelit sobě samému a celému svému světu.
Tohle seskupení se Bushovi nezdálo tak dokonalé jako montáže, které si prohlížel v Zárodečném vajíčku, ale nesrovnatelně významnější; okamžitě poznal, že je to pozdější dílo, pro které byla ta předchozí jen přípravná cvičení. Toto byl Roger Borrow jako pozdní Turner, Kandinsky, Braque, Rellom a Wotaguci. Pro Bushe bylo neuvěřitelné, že ten chladný Borrow byl schopen takového projevu; a přece pod tím vším byl přítelův podpis, jakkoliv neosobní.
A Borrow se vracel s Ann a …
