Kniha druhá
Kapitola první
JINÉ ZAHRADĚ
Domy ubíhaly do kopce po obou stranách štěrkovité cesty. Byly malé, nahoře většinou jen se dvěma maličkými místnostmi, vklíněnými pod břidlicové střechy; ale bytelně vystavěné z kamenů a útulně schoulené ve svahu tak, aby je alespoň nepatrně chránil před chladnými východními větry. Ke každému domu patřila malá zadní zahrádka, která se k vrcholu kopce zvedala tak prudce, že se téměř dala plít z horního okna.
Na vrcholu kopce, kde stál poslední kamenný dům, se země vyrovnávala, aby se později dál a dál vlnila pod širou oblohou a jasněji prozrazovala, že její pravou podstatou je nezkrotná bažina. Když procházel kolem tohoto posledního kamenného domu, který byl zčásti přeměněn na malý obchod s potravinami, podíval se Bush shora na tu malou vesničku, která pro něj dosud byla záhadou. Odtud ji viděl skoro celou; aby viděl zbytek, stačilo se pouze otočit; protože tam, kde kamenné domy končily, jiný druh domů začínal.
Tyto další domy, které sotva vypadaly, že patří k vesnici, byly postaveny z cihel; stály ve vyrovnaných řadách a vzpíraly se tvaru terénu jako kostky, které si nemocné dítě staví geometricky na postýlku. Ze žádného z těchto cihlových domů nebylo možné spatřit nic než hnědavé bažiny a nebe, které v této roční době často přinášelo déšť, jež bičoval hnilobou zapáchající neodvodňované ulice; zbytek vesnice jim zakrýval vrchol kopce; kamenný obchod s potravinami, jehož střecha vykukovala za vrcholem, nebyl vidět ani z domu na konci terasy, protože obyvatelům této výhodné polohy nebylo přáno mít okna v boční zdi.
Bush stál uprostřed lijáku a vnímal tuto scenérii. Věděl, že obyvatelé této bezútěšné usedlosti mají určitě nějaké potíže, stejně jako on sám, ale až dosud netušil, jaké. Déšť se ho netýkal, byl na duševní cestě. Kromě citové roviny nemohlo existovat žádné spojení mezi ním a tímto neznámým pásmem historie Země. A zdálo se neznámé – nepohybovaly se tu žádné stíny z budoucnosti, nebyla tu žádná přízračná stavení. Jura způsobila, že tohle místo vypadalo jako pustina, vzdálená od dějů časoprostorového světa. Byl tak rozhodnut uniknout režimu Akce, že odcestoval do dosti pozdního období lidské historie – a bylo to skoro snadné.
Se setměním déšť ustával a zdálo se, že soumrak se nad zemí zatahuje jako závěs a stahuje drobné překážky z povrchu země do svého zachmuřeného srdce. Domy vzdorovaly tomuto procesu trávení jen chabě, a když se už téměř úplně setmělo, vycházelo z jejich oken matné světlo. Našly se samozřejmě výjimky, hlavně na úpatí kopce, právě v tom směru, kterým se nyní Bush vydal.
Pod těmi kamennými domy stály dvě majestátnější budovy, také postavené z kamene, nějaké obchody a kostel. Pak následoval úrovňový přejezd s neupra veným starobylým nádražím – Bush nikdy dříve nic takového neviděl. Převážná část železniční trati zatáčela ke komplexu rozměrných a jednotvárných budov, které stály stranou na vzdálenějším konci vesnice. Tyto budovy byly završeny, jak viděl Bush za denního světla, ohromným nepohyblivým kolem, zvednutým na vrcholu dřevěné věže.
Ve změti železničních budov bylo možné ve tmě rozeznat dvě nebo tři světla; probleskovalo tam několik červených lamp. Po železnici a kamenném mostu, jenž umožňoval přejet údolí a dostat se za velké hřebeny země, nebylo v tu hodinu ani stopy. Ani jediné světlo neutěšilo to nehybné množství opuštěných budov za křižovatkou.
Hlavní život usedlosti se soustředil uvnitř a v okolí hostince, který stál v kopci, půl tuctu dveří od kostela. Prošlapaný schod přede dveřmi ležel asi ve výšce okapu střechy kostela. Zvenku byl jedinou známkou jeho poslání malý vývěsní štít nad vchodem, který hlásal: HOSTINEC NA KOVÁRNĚ – ALES. Stál a bude tam stát dlouho, protože Bush ani na duševní cestě nemohl projít jeho zdmi a musel jít jako normální zákazník dveřmi.
hostinci Na kovárně bylo málo živo a málo světla. V jediném baru seděli na lavicích muži, boty pevně usazené v pilinové podlaze. Několik jich kouřilo cigarety, málokterý …