28 - Budou mi říkat vrah
Jsem si jistý, že to, co teď vylíčím, se stává i vám: někdy, když se proplétám nekonečnými uličkami Istanbulu, v chudičkém hostinci si do úst strkám sousto pečené zeleniny nebo s přimhouřenýma očima a zatajeným dechem pozoruji zákruty ornamentu v rákosovém stylu na okraji rukopisu, cítím, že prožívám přítomnost jako minulost. Zatímco kráčím ulicí a pod nohama mi křupe sníh, chce se mi říct, že jsem kráčel ulicí a pod nohama mi křupal sníh.
Mimořádné události, o nichž budu vyprávět, se odehrály jak v naší dobře známé současnosti, tak zdánlivě v minulosti. Bylo k večeru, snášel se soumrak, tu a tam poletovaly sněhové vločky a já jsem kráčel ulicí Strýce efendiho.
Na rozdíl od jiných nocí jsem sem přišel záměrně a dobře věděl, co chci. Tentokrát mě do této ulice nezanesly nohy jako za ostatních večerů samy od sebe, zatímco já jsem duchem nepřítomen myslel na úplně jiné věci na herátské rukopisy z timurovských dob, zdobené růžicí, ale bez zlatého ražení, na to, jak jsem matce poprvé oznámil, že jsem si za jednu knihu vydělal sedm set stříbrných, nebo na své prohřešky a hlouposti. Ne, všechno jsem si dobře rozmyslel a přišel jsem na toto místo zcela vědomě.
Nikdo mi neotevře, bál jsem se, ale ani jsem nemusel na masivní vrata do dvora bušit, již při prvním dotyku se sama od sebe pootevřela, a já si rázem uvědomil, že Bůh stojí zase při mně. Nablýskaný kamenný průchod, kudy jsem v noci procházel, kdykoliv jsem přišel udělat nové ilustrace do Strýcovy knihy, zel prázdnotou. Vpravo leželo vědro na vodu a na něm seděl vrabec, kterého zima zjevně vůbec netrápila, vepředu stál krb, i přes tuto pozdní hodinu bůhvíproč studený, nalevo stáj vyhrazená pouze koním hostů, všechno na svém místě. Otevřenými dveřmi vedle stáje jsem vstoupil dovnitř a pak za hlasitého pokašlávání a podupávání vystoupil po dřevěných schodech nahoru.
Můj kašel nevyvolal žádnou odezvu. A rovněž tak ani hřmot mých zablácených bot, které jsem si potom nahoře u vchodu do chodby zul a položil je k ostatním párům střevíců vyrovnaným u dveří. Jako při každé návštěvě jsem mezi nimi zrakem pátral po zeleném elegantním páru, který jsem připisoval Şeküre, avšak nadarmo, a to mě přivedlo na myšlenku, že třeba není nikdo doma.
Vmžiku jsem vklouzl do prvního pokoje napravo, kde - alespoň jsem se tak domníval - spávala Şeküre s dětmi v náručí. Přejel jsem prsty po matracích a posteli, otevřel skříň v rohu, nadzvedl víko u truhly, lehké jako pírko, a podíval se dovnitř. Zatímco jsem si představoval, že jemná vůně mandlí v pokoji musí být vůní Şeküreniny kůže, otevřela má ruka dvířka horní skříňky a z ní vypadl polštář, který tam někdo napěchoval, trefil nejprve mou zabedněnou hlavu a pak měděnou karafu a šálky. Při takovém randálu si člověk zpravidla uvědomí, jaká je v pokoji strašná tma; já ovšem zaznamenal, že je v něm zima.
„Hayriye,“ zakřičel zevnitř Strýc efendi, „Şeküre, která z vás to je?“
Než byste řekli švec, byl jsem z pokoje venku, přeběhl chodbu napříč a vešel do malířské pracovny s modrými dveřmi, kde jsme během zimy pracovali na Strýcově knize.
„To jsem já, Strýci efendi, já,“ hlaholil jsem.
„Kdo já?“
V ten okamžik jsem si uvědomil, že přezdívky, které nám Mistr Osman v dětství dal, slouží Strýci efendimu k tomu, aby se nám rafinovaně vysmíval. Jak by to učinil domýšlivý kaligraf v kolofonu na poslední stránce okázalého rukopisu, i já jsem - pomaličku a s důrazem na každé hlásce uvedl celé své jméno, včetně místa původu, jména otce a přídomku „váš ubohý, hříšný služebník“.
„Cože?“ hlesl nejdřív tázavě. „Aha!“ dodal vzápětí.
Strýc se na kratičký okamžik, jenž přesto trval celou věčnost, pohroužil do ticha, což mi připomnělo jednu syrskou pohádku z dětství, v níž se stařík setká se smrtí.
Je-li mezi vámi někdo, kdo se s ohledem na mou zmínku o smrti domnívá, že bych sem snad zavítal s podobným úmyslem, pak špatně chápe knihu, kterou právě čte. Copak někdo s takovým záměrem klepe na dvéře, zouvá si boty a přijde si bez no…
