55 - Říkají mi Motýlek
Jakmile jsem uviděl ten dav, bylo mi jasné, že erzurumci vraždí naše šprýmaře iluminátory.
Kara byl v zástupu, jenž útoku přihlížel. V ruce držel dýku a obklopoval ho houf jakýchsi divných lidí, mezi nimiž jsem zahlédl proslulou kramářku Ester i další ženy s ranci v rukou. Viděl jsem, jak krutě zbili každého, kdo vyšel z kavárny ven, jak nemilosrdně kavárnu zpustošili, a nejradši bych se ztratil. O něco později se přihnala další horda lidí, nejspíš janičářů. Erzurumci zhasili pochodně a rozprchli se.
U tmavých dveří kavárny nikdo nebyl a nikdo se ani nedíval. Vešel jsem dovnitř: všude bylo plno střepů z hrníčků, talířů, sklenic, hliněných misek a pohárů, které mi při chůzi křupaly pod nohama. Olejová lampa, která visela na hřebíku vysoko na stěně, sice během celé té vřavy neuhasla, ale osvětlovala jenom šmouhy po sazích na stropě, zanechávajíc ve tmě podlahu vrchovatě pokrytou střepy, roztříštěnými stolečky a zbytky prken z lavic.
Narovnal jsem na sebe sedací polštáře, natáhl se z nich nahoru a lampu sundal. V jejím světle jsem si všiml těl na zemi. Při pohledu na zkrvavený obličej jednoho z nich jsem se odvrátil a přikročil k dalšímu. Druhé tělo sténalo; jakmile uvidělo moji lampu, z úst se mu vydral dětský hlásek a já ustoupil dozadu.
Dovnitř vstoupil kdosi další. Nejprve jsem se polekal, ale pak jsem poznal, že to je Kara. Shýbli jsme se spolu nad třetím tělem na zemi. Když jsme přiblížili lampu k jeho tváři, potvrdilo se nám, co jsme už dávno oba dva v koutku duše tušili: zabili meddaha.
Na žensky nalíčené tváři žádné stopy krve nebyly, ale měl potlučenou bradu, oko i rudě namalovaná ústa a hrdlo bylo promáčknuté a samá modřina. Ruce měl natažené podél těla dozadu. Nebylo těžké uhodnout, že někdo držel staříkovi navlečenému do ženských šatů ruce vzadu a ostatní ho zatím mlátili do obličeje a nakonec i uškrtili. Jestlipak křičeli: „Vyřízněte mu jazyk, otíral se jím o vznešeného pana kazatele Hodžu efendiho!“, než se pustili do díla?
„Přines tu lampu sem,“ houkl Kara. Světlo lampy v mé ruce dopadlo na rozbité kafemlejnky, sítka, váhy a úlomky hrníčků, které se válely kolem krbu v bahnité kaluži rozlité kávy. V rohu, kde meddah každý večer věšel své obrázky, hledal Kara nebožtíkovy pracovní pomůcky, jeho pás, plátěný ubrousek, klapačku. Prohlásil, že mu jde o obrázky, vytrhl mi lampu z ruky a posvítil mi s ní do obličeje: ano, jistě, dva z nich jsem v přátelském rozmaru nakreslil i já. Našli jsme pouze perskou čepičku, kterou nebožtík nosil na své hladce oholené hlavě.
Uzounkým průchodem jsme se dostali k zadnímu východu a nepozorovaně vyšli do temnoty noci. Při útoku museli četní hosté i iluminátoři uprchnout těmito dveřmi, ovšem převrácené květináče a skutálené pytle s kávou svědčily o tom, že i zde došlo k rvačce.
Přepadení kavárny, krutá vražda mistra meddaha a hrozivá noční temnota nás s Karou sblížily. A domnívám se, že byly i příčinou ticha mezi námi. Prošli jsme dvěma ulicemi, Kara mi vrazil do ruky lampu, vytáhl dýku a přitlačil mi ji na hrdlo.
„Půjdeme k tobě domů,“ přikázal. „Chci to tam prohledat. Pro klid duše.“
„Stejně už dům prohledali,“ utrousil jsem a zmlkl.
Cítil jsem pouze opovržení, zlost ne. Neukazovala snad okolnost, že Kara věřil sprostým pomluvám o mně, že i on je jenom jedním z prachobyčejných závistivců? Dýku v ruce nedržel příliš sebejistě.
Můj dům ležel přesně opačným směrem než ulice, do níž jsme vyšli zadním východem kavárny. Museli jsme proto opsat široký oblouk, a abychom se vyhnuli davu, kličkovali jsme uličkami na pomezí čtvrtí napravo i nalevo a procházeli opuštěnými zahradami, které smutně voněly po vlhkých a osamělých stromech. Hluk rozléhající se od kavárny, kolem níž jsme kroužili, neustával. V ulicích jsme rovněž slyšeli dusot nohou prchajících erzurumců a jejich pronásledovatelů, janičářů, ponocných a mladíků. Když jsme urazili polovinu cesty, prohlásil Kara:
„Dva dny jsme se s Mistrem Osmanem dívali v palácové klenotnici na zázraky starý…
