Ubikace
I
Roy Complain měl pocit, že tlukot jeho srdce se šíří mýtinou jako radarové paprsky odražené vzdálenou překážkou zpět ke svému zdroji. Stál ve dveřích kajuty s rukou na zárubni a naslouchal divokému bušení v tepnách.
„Tak se pohni, když chceš vypadnout! Říkals přece, že chceš vypadnout!“
Gwennin hlas za zády zněl tak jízlivě, až ho postrčil ven na mýtinu. Bez ohlédnutí bouchl dveřmi, teprve pak se mu z hrdla vydralo temné zavrčení. Aby se ovládl, začal si bolestivě drásat ruce. Takový už byl život s Gwenny – hádky pro nic za nic a po nich nepříčetné záchvaty vzteku, který ho užíral jako zákeřná nemoc. Kdyby to byl alespoň poctivý vztek, ne tohle bláto! Ať ho na sebe naházeli kolik chtěli, Complain moc dobře věděl, že se brzy a s poníženými omluvami vrátí. Potřeboval svou ženu.
Doba bdění teprve začínala. Ještě se tu potloukalo pár mužů; později se všichni někam vytratí za svými záležitostmi. Hlouček, který dřepěl na palubě, hrál Vzhůru ke hvězdám. Complain s rukama v kapsách došel až k nim a rozladěně se zahleděl mezi střapaté hlavy. Hrací plocha, nakreslená přímo na palubě a pokrytá žetony a znaky, měla délku dvou rozpažení. Jeden z hráčů se zrovna nahnul a posunul dvojici svých figur.
„Pětka je obklíčená,“ řekl s vítězoslavnou krutostí. Zdvihl hlavu a spiklenecky na Complaina mrkl.
Complain se lhostejně otočil. Jako kluka ho tahle hra dlouho a neodolatelně přitahovala. Hrával ji, až mu dřevěněly z neustálého dřepění nohy a byl sotva s to rozeznat stříbřité kameny. Stejně vášnivě, jako v obluzení, hráli i ostatní, téměř všichni z kmene Greenů; hra jim dávala pocit prostoru a síly, kterých se jim tolik nedostávalo. Teď už její kouzlo na Complaina nepůsobilo a trochu mu i chybělo. Potřeboval by něco, co by ho úplně pohltilo.
Rozladěně se loudal mýtinou a sotva vnímal dveře vpravo i vlevo. Jeho oči, jako by hledaly nějaké znamení, slídily po kolemjdoucích. Zahlédl Wantage; klusal k zátarasu a instinktivně přitom skrýval znetvořenou levou tvář před zraky ostatních. Wantage u dlouhých polí nikdy nehrál: nesnášel lidi po obou stranách. Jak to, že když se narodil, ho Rada ušetřila? V kmeni Greenů přicházela na svět spousta znetvořených dětí, ale vždycky je čekal jen nůž. Jako kluci říkali Wantageovi ‚Zpotvořenec‘ a týrali ho, ale vyrostl z něho silný a rvavý chlapík, který věděl, jak je přimět k větší snášenlivosti, a posmívat se mu mohli jen za zády.
Aniž si to Complain uvědomil, dostalo jeho neurčité bloumání cíl: zamířil za Wantagem k zátarasu. Tady dole byly nejlepší kajuty a Rada si je přirozeně vyhradila pro své potřeby. Ze dveří, které se právě rozletěly, vyšel sám poručík Greene se dvěma důstojníky v patách. Přestože dnes Greene byl už stařec, zachoval si vznětlivost a v trhavých pohybech i zbytky rázného kroku z dob mládí. Oba důstojníci, Patcht i Zilliac, pochodovali s paprskomety, které jim trčely zpod opasků, s vědomím důležitosti vedle něho.
Ke Complainovu nesmírnému potěšení Wantage z jejich nenadálého příchodu zpanikařil tak, že veliteli zasalutoval. Byl to ostudný posunek, místo aby zdvihl ruku, sklonil hlavu, a Zilliac se na něj na oplátku zhnuseně zašklebil. I když to pýcha nedovolovala přiznat, podlézavost byla všudypřítomná.
Také Complain patřičně pozdravil, když míjel trojici. Potom zamračeně odvrátil hlavu. Nikdo si nesmí myslet, že on, lovec, není roven komukoli jinému. V Učení přece stojí: „Podřízeným se stává teprve ten, kdo pocítí potřebu prokazovat úctu druhému.“
Vrátila se mu nálada. Dohonil Wantage a poplácal ho po levém rameni. Ten sebou trhl na opačnou stranu a nastavil Complainovi před břicho silnou tyč. Měl úsporné pohyby člověka, který žije mezi nabroušenými noži. Ostří tyče mířilo Complainovi přímo na pupek.
„Copak, fešáku, takhle zdravíš kamarády?“ zeptal se Complain a odstrčil hrot stranou.
„Myslel jsem… Prostor, lovče. Jak to, žes ještě nevyrazil za kořistí?“ zeptal se Wantage a uhnul před Complainem očima.
„Protože chci jít s tebou k zátarasu. Jestli tě to z…
