V bytě prázdno a nakouřeno. Doutníky nebo dýmka, těžký kouř, kterým nasáklo snad všechno, i fuchsie v květináči. Popelníky přetékaly, dřez plný nádobí a skleniček, v pračce hromady zmuchlaných vlhkých ručníků. Hnus. Hnusný, odporný hnus. Bylo mi na zvracení. Posadil jsem se do křesla a bezmocně zíral. Tohle je můj byt. Místo, kde jsem doma – kde jsem doufal, že bude můj domov. Moje soukromí. Vpadla mi do něj jedna ženská a udělala mi z něj doslova a do písmene bordel. Když se jí zachce, vyžene mě, aby si sem za marky zatáhla vilný starý dědky, kterým musí pouštět porno, aby se vzrušili, který potřebujou nejmíň dvě holky a pořádný divadlo, jinak se jim nepostaví.
Zvracel bych. I ze sebe. Markéta má pravdu. Je to rakovina. Co je mi platný krásný oblek, když pod ním páchnu. Sobě – a brzy možná i jiným. Litoval jsem se tak dlouho, až jsem z toho usnul. Spal jsem sotva půl hodiny: zpocenýho z těžký můry mě probudil telefon.
„Už jsi přišel?“ Renata.
„Dej mi pokoj.“ Měl jsem jí plný zuby. Už v tom nebyla nenávist – prostě mi byla lhostejná.
„Jestli chceš…“
„Co jestli chci?“
„Abych ti dala pokoj.“
Chvíli jsem mlčel. „No tak jo. Co potřebuješ?“
„Dovol? Jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli už jsi doma.“
„Jsem, jak vidíš. Jestli jiný otázky nemáš, tak bych si zdřímnul. Vyspal jsem se mizerně. Lavičky na nádraží jsou tvrdý… a každou chvíli tě buděj esenbáci.“
„Tys nebyl na koleji?“
„Neměli volno.“
„To mě mrzí. Jsi ještě mladej kluk. Nějak to snad přežiješ. Zvlášť když tito pofoukám… a dám ti na to nějakou náplast.“
„S příplatkem,“ řekl jsem.
„Hm… ten příplatek radši ažzejtra. Dnes jsem nějaká utahaná. Už se těším večer do postýlky.“
Mluvila jako kurva – včetně intonace hlasu. Jak jinak měla mluvit? Je to rakovina. Fakticky. Nic necítíte, a najednou je pozdě, nádor vás pohltil celýho. Včetně hlasu a gest. Je marný bránit se. Vy o tom totiž nevíte. Jste jediný, kdo to ještě neví. Lékař přece pacientovi neprozradí, že má rakovinu, že je odsouzený k smrti…
„Tyhle příplatky si nech pro jiný. Já mluvím o prachách.“
„Ty teda umíš bejt hnusnej!“
„Uklidni se. Když po vás musím dělat uklízečku, chci za to zaplatit. Nevím, jestli jsi zaregistrovala ten bordel, co jste tu nechali, ale já…“
„Večer to uklidím! Nemusíš se starat.“
„Musím. Tohle je můj byt a já v něm musím žít. Jinej nemám. A v tomhle žít nechci. Takže potřebuju uklidit, chápeš?“
Neodpovídala. Nevím, jestli proto, že do kanceláře někdo vešel anebo že se urazila. Zažíval jsem. Musela to slyšet.
„Budeš odpoledne nebo večer doma?“ zeptala se rychle.
„Asi jo. Chci se vyspat. Na rozdíl od tebe jsem…“
„Odpusť si to,“ přerušila mě. „Já se vrátím normálně. Jestli nic nechceš…“
„Chci. Ale to od tebe nedostanu.“
„Jak to myslíš?“ zaječela, ale už jsem zavěsil. Bylo půl devátý. Měl jsem dvě možnosti: buď si lehnout a riskovat, že se probudím až odpoledne, nebo si vzít tabletku benzedrinu, co jsem dostal od Romana, když jsme se učili na zkoušky. Snad mě postaví na nohy: a nepodrazí mi je, až večer /navzdory tomu, co jsem napovídal Renatě/ přijedu k Markétě.
Vysypal jsem popelníky, nádobí naložil do vany, napustil na ně horkou vodu se saponátem, převléknul se. Peníze – kromě zbytku dluhu pro Derato a pěti tisíc pro všechny případy jsem uložil do skrýše v koupelně. Odpoledne, potom, co zaplatím Deratu, a předtím, než se Renata vrátí, provedu poslední bilanci. Zlikviduju stránku dal a sečtu aktiva.
Hostinský naproti Deratu měl jako obvykle touhle dobou v lokále prázdno a nudil se.
„Nějak dlouho jsem vás tu neviděl,“ povídá stereotypně.
„Mám teď jiný starosti. S tamtou firmou jsem už skončil, takže sem moc nezabloudím,“ odpověděl jsem stejně stereotypně jako už tolikrát předtím.
„Chytrej člověk si s darebákama radši ani nezadává.“
Zdálo se, že má jen jediný konverzační téma. Teď by měl začít o tom, že v Deratu zažil už tři šéfy.
„Sem vám řikal, že za tu dobu, co tady čepuju, sem zažil už tři Šéfy, že jo?“
„Říkal. Taky jste povídal, že je všechny zašili.“
„No vjd…
