5 PRVNÍ CELA – PRVNÍ LÁSKA
Jak tomu máme rozumět? Cela – a láska?… Ach tak, asi tahle: Zavřeli tě za leningradské blokády do Velkého domu? Pak je to jasné! Proto jsi ještě naživu, že tě strčili právě tam. Bylo to nejlepší místo v Leningradě – a to nejen pro vyšetřovatele, kteří tam i bydleli a pro případ ostřelování měli ve sklepě i kanceláře. No vážně, v Leningradě se tehdy lidé nemyli, tváře měli pokryté černou vrstvou špíny, ale ve Velkém domě měl vězeň každý desátý den horkou sprchu. Je sice pravda, že topili jen na chodbách dozorcům a v celách nikoliv, ale zato byl v cele fungující vodovod a záchod – kde to jinak v Leningradě bylo? A chleba bylo jako na svobodě, sto dvacet pět gramů. A k tomu ještě jednou denně masový vývar z poražených koní! A jednou denně kaše!
Záviděla kočka psovi živobytí! A co korekce? A co rozsudky smrti? Ne, proto ne.
Proto ne…
Sedíš a se zavřenýma očima vše znovu probíráš: v kolika celách jsi seděl během svého trestu! Je těžké je všechny spočítat. A v každé byli lidé a lidé… V některé jen dva, v jiné půldruhého sta. Někde jsi seděl jen pět minut, jinde celé léto.
Ale ze všech bude vždy zvláštní místo zaujímat první cela, v níž ses setkal s lidmi sobě podobnými, postiženými stejným osudem. Na ni budeš celý život vzpomínat s takovým vzrušením, s jakým vzpomínáš jen na první lásku. A na lidi, kteří se s tebou dělili o podlahu a vzduch kamenné krychle ve dnech, kdy sis celý život promýšlel od začátku – na ty lidi budeš jednou vzpomínat jako na svou rodinu.
V těch dnech skutečně jen oni byli tvou rodinou.
To, cos prožil v první vyšetřovací cele, se nepodobá ničemu v celém tvém životě před tím, ani v celém tvém životě po tom. I když vězení existovala už tisíce let před tebou a nějakou dobu budou ještě existovat i po tobě (chtěl bych věřit, že už jen nakrátko…) – jediná a neopakovatelná je právě ta cela, v níž jsi prožil dobu vyšetřování.
Třeba byla pro lidskou bytost hrozná. Zavšivená basa bez okna, bez ventilace, bez pryčen, se špinavou podlahou – krabice plná štěnic, kterou nazývali KPZ[130] a která byla u vesnického sovětu, na stanici milic, na nádraží nebo v přístavu (KPZ a DPZ – těch bylo rozseto po celé naší zemi nejvíc a v nich také seděla většina zatčených). Byl to například „ajnclík“ v archangelském vězení, kde byla skla v oknech natřena suříkem, aby zmrzačené boží světlo k nám pronikalo jen krvavě rudé, a kde věčně svítila u stropu patnáctiwattová žárovka. Nebo „ajnclík“ ve městě Čojbalsanu, kde na šesti čtverečních metrech podlahy sedělo po celé měsíce namačkáno čtrnáct lidí a na rozkaz si měnilo skrčené nohy. Nebo jedna z „psychických“ cel v Lefortovu, jako třeba stojedenáctka, natřená černě, kde také ve dne v noci svítila dvacetiwattová žárovka, jinak vypadala stejně jako ostatní lefortovské cely: asfaltová podlaha, uzávěr ústředního topení na chodbě, přístupný jen dozorcům; hlavní však byl ohlušující rámus trvající celé hodiny (od aerodynamického potrubí sousedního aerohydrodynamického ústavu – těžko věřit, že to nebylo úmyslné), rámus, při němž se miska a hrnek chvějí a sjíždějí se stolu, rámus, při němž je zbytečné mluvit, ale může se z plna hrdla zpívat, a dozorce nic neslyší – a když rámus ztichne, nastane větší blaho, než je svoboda.
Ty sis však nezamiloval onu špinavou podlahu, ponuré stěny ani zápach kýblu, nýbrž ty, s nimiž ses na rozkaz obracel; zamiloval sis cosi pulsujícího mezi vašimi dušemi, jejich leckdy podivuhodná slova a ony svobodné, vznášející se myšlenky, jež se právě tam v tobě zrodily a k nimž by ses donedávna nemohl ani vzepnout, ani povznést.
Než ses dostal do této první cely, co všechno jsi musel zakusit! Drželi tě v jámě, v boxu nebo ve sklepě. Nikdo ti neřekl lidské slovo, nikdo ti nevěnoval lidský pohled, jen ti železnými zobáky vyklovávali mozek a srdce, tys křičel a sténal – a oni se smáli.
Byl jsi týden nebo měsíc opuštěn a sám mezi nepřáteli a už ses loučil s rozumem a se životem; už ses vrhl s topného tělesa tak, aby sis rozrazil hlavu o …
