Přílišná jejich nádhera
je ještě do neštěstí uvrhne.
PUBLIUS TERENTIUS AFER
„Do té doby musíme mlčet a zachovávat zdání poslušenství,“ pravil suffet Hannutras.
Jeho žena Takéna dodala: „A vzývat božstva a obětovat jim.“
V Karthágu leželo horké, pozdní africké odpoledne.
Suffetova rodina se shromáždila v zahradě na terase nad mořem a užívala vlahého dne za přispění pouze šesti otroků, kteří je ovívali a připravovali jim nenáročná sousta z artyčoků a křepelčích prsíček s mandlemi.
Vál vlažný vánek a na klidném moři se pohupovaly veslice a koráby, bylo vidět i malé rybářské bárky a stranou, kam ještě oko dohlédlo, mohl dobrý zrak rozeznat čluny lovců perel. Osmahlá těla se tam potápěla a vynořovala, vjížděla do mořské hmoty ostře jako nůž do břicha obětního zvířete a lehce vyklouzávala nad hladinu s nejistou kořistí, s neotevřenými, šedivě nevzhlednými pokladnicemi, jež dosud skrývaly svá tajemství. Když se potápěči vysmekli do loďky, dlouze a znaveně oddychovali a těžce odpočívali, než se zase mohli spustit dolů bez dechu znova hledat mezi podmořskými křovinami, mezi pomalými, oťukávajícími klepety krabů, pod oslizlými balvany a v reji udivených, vypoulených rybích očí, hledat a hledat další a další šeredné lastury a věřit v přízeň osudu, že v jedné šťastné chvíli odervou ode dna takovou, která v sobě bude tajit nedozírný poklad, obrovskou růžovou nebo ještě větší černou perlu a za ni že si vykoupí poklid celého zbývajícího života, že už se tam dolů do vodní říše nebudou muset spustit.
„Prý jim nakonec prasknou plíce,“ poznamenala Takéna. „Umírají brzy.ů
Kchav-Nogerův chlapec si vzpomněl na kejklíře z Obilného tržiště. Svár Života a Smrti...
„Všichni umíráme brzy, dřív než...“ filosoficky povzdychl suffet Hannutras. Truchlivě přitom sklopil těžká, prožloutlá víčka.
„Co je to umřít?“
„Náš pes taky přece umřel,“ nadřazeně poučil šikmookého bratříčka šestiletý Hannutras syn, stejně podsaditý, nadělaný a snědý jako jeho otec.
Prostřední pětiletý se o filozofii nezajímal a plavil se s člunem z kousku dřeva po hladině žulové terasy. Podobal se matce: jako ona připomínal jakési nevšední, nebezpečně nádherné, tajuplné zvíře, geparda, hada, barvitého ptáka.
„Ale co to je?“ trval libyjský chlapec na svém.
„Umírají pouze hrdinní muži a příkladné ženy,“ pravil Hannutras. „Ostatní tvorové jen pojdou.“
„Ale co to je?“ Snědý hoch si vedl neodbytně svou. Nastal okamžik rozpačitého mlčení. Posléze otec přece jen odpověděl: „Umřít znamená přestat žít.“
Nyní měla od chlapce nutně následovat otázka: „A co je to žít?“ Leč nedočkali se jí. Někteří hoši se nemusí všechno dozvědět od druhých: rádi přicházejí věcem na kloub samostatně, stačí jen vozíček maličko postrčit – pak už jede sám.
Hannutras očekával hochovu otázku s takovou jistotou, že když nepřišla, odpověděl tak jako tak: „Život je čest, kterou si člověk vůbec nezasluhuje.“
Čest... nezasluhuje... kroužilo chlapci hlavou. „Jen člověk?“ řekl nahlas.
Suffet nenašel honem odpověď. Zdálo se však, že na ni hošík nečekal. Na čele se mu zračilo úporné přemýšlení. Ruka se třemi prsteny se prohrabovala černočerným vousem.
„Náš pes přestal žít,“ ozvalo se za chvilku. Chlapec si mezitím sestavil slova a pojmy do srozumitelného obrazce. „Otec souseda z vedlejšího domu taky přestal žít.“ Odmlčel se.
Hannutras mu poslal v ústrety pohled plný vlídného očekávání.
„Když zamáčknu komára, přestane žít...,“ přemýšlel chlapec nahlas dále. „A ty, otče?“ zeptal se nesměle. „Ty přece nepřestaneš žít.“
„I já jednou umřu,“ ujistil ho pěstoun.
„Ale Takéna ne!“
„I Takéna.“
„I Takéna...,“ opakoval hoch zasažen.
Potom už neříkal nic. Zasmušile si nakrucoval na prstíček jeden obzvláště zvlněný pramínek vlasů.
Rodina s rozkoší dále pozorovala moře.
Otroci obcházeli okolo, lhostejní k moři i k rozpravám pánů. Nezajímali se o život, nezajímali se ani o smrt. Netečnýma očima sledovali své pány a ve zřítelnicích se jim neobjevilo nijaké hnutí, ani zášť, ani příchylnost, ani výčitka,…
