Kapitola čtvrtá
Buclina
O půl roku později se Ája rozhodla prodrat na svět a Veroniku při tom rozpárat. Aspoň tak to Veronice připadalo. Že má v sobě holčičku, už věděla pár měsíců. Ale že bude gigantická, se začalo ukazovat až během posledních týdnů.
„Fffff! Ffffff!“
Zatímco v podolské porodnici absolvovala nekonečnou kaskádu kontrakcí, mačkala Jáchymovi ruku tak zoufale, až měl předloktí celé modré. Tlačila, hekala a nadávala.
„Ty vole, pět kilo! To není normální dítě! To je Herkules s vagínou!“
Tak Jáchym ve škole popsal svou čerstvě narozenou neteř Viktorovi. Vypadalo to, jako by schválně přeháněl, protože Veronika porodila na apríla. Ale když pak Viktor Áju uviděl, musel uznat, že je fakt velká.
„Seš si jistej, že se vejde do kočáru?“
Jeho poznámka nebyla úplně nemístná. Ája se do kočáru skutečně vešla jen tak tak.
~
Nebylo divu, že si při jejím vypuzování Veronika sáhla na dno. Během první fáze porodní se u ní vystřídali tři doktoři a na všech bylo vidět, že mají z toho macka v její děloze respekt. Jak se hodiny kontrakcí vršily na sebe, Veronika se postupně smiřovala s tím, že bolestí pojde. A taky si vzpomněla, jak jí máma kdysi vyprávěla, že ani ona nešla vytlačit, jak byla obrovská.
„Mááámííí!“ kňourala se slzami v očích.
~
Když ji z hekárny odváželi celou zničenou na sál, poprosila Jáchyma, aby už radši počkal venku.
„Drž se! Jako Ribana!“ pošeptal jí povzbudivě.
A i když jí to připomenutí Vinnetoua přišlo napřed uhozené, v průběhu finálního porodního armageddonu přece jen myslela na to, jak Čejeni Ribanu mučili. Ribana jim při tom totiž bez jediného zafňukání statečně odolávala.
„Uáááááá!“
Ten porod byl takový masakr, že když Veronika ucítila, jak jí nastřihují hráz, už ji to ani nebolelo. Naopak se jí neuvěřitelně ulevilo.
~
Poslední týdny těhotenství si pořádně „užila“. Otékaly jí nohy, nakynula o sedmadvacet kilo a čurat chodila tisíckrát za den. Připadala si neuvěřitelně hnusná. Dokonce hnusnější než žabák Pyxík, kterého si po nastěhování přisvojili Vlado se Stanem.
„Ty kokso! To je megabubon!“
Když ji jednou Vlado zahlédl v koupelně jenom v prádle, úplně zkameněl. Každý den jí pak na střídačku s ostatními spolubydlícími soucitně pomáhal obouvat a vyzouvat boty. K nohám si totiž přes ten buben vůbec nedosáhla.
„Neměla by ses mazat, abys neměla strie?“
Lenka s Blankou sledovaly její fyzickou proměnu napůl se zájmem a napůl s obavami. Představa, že se taky jednou promění v podobná mateřská monstra, je poněkud zneklidňovala. Ale Veronika už byla tak hotová ze všeho, co by měla a neměla dělat, že je s jejich dobře míněnými radami posílala do háje.
„Fůůůj!“
Mnohem víc než případné strie jí vadil trvalý výsev akné na tváři.
„Panebože! Ať už je to děcko ze mě venku!“
Možná by všechno prožívala s větším nadhledem, kdyby to s ní prožíval Kuba. Ale byla na to sama.
~
„Je debil nebo co?! Přece tě v tom nemůže nechat?!“
Jáchym vůbec nechápal, jak je možné, že se na ni vykašlal. Považoval to, stejně jako všichni ostatní, za naprosto neomluvitelné selhání.
„To je takovej čurák!“
Bylo těžké se na Áju za takových okolností během těhotenství těšit. A taky se to Veronice ne vždycky dařilo.
~
„Mám strach…“
V nejtěžších chvílích jí pomáhala Viki.
„Z čeho?“
„Že ji nebudu mít ráda!“
Někdy spolu proležely ve Veroničině pokoji celé hodiny.
„Myslíš, že dokážu bejt dobrá máma?“
Ten průšvih s Kubou odstranil poslední zbytky bariéry mezi nimi. Veronika už neřešila, co měla Viki s tátou. Důležité pro ni hlavně bylo, že ji jako kamarádka drží nad vodou.
Ale i když se Viki snažila Veroniku všemožně podpořit, v některých otázkách její obavy přece jen rozptýlit nedokázala. Například v otázce: „Jak to všechno sama zvládnu?“
Občas jí prostě nezbývalo nic jiného než povzbudivě lhát.
„Nepřeháněj! Nejsi přece sama! Máš mě, Jáchyma, Lenku s Blankou… Pomůžeme ti!“
Možná to nebyla úplná lež. Ale obě věděly, že Kubu to nenahradí.
~
Když Áju konečně prvního dubna vytáhli z Veroniky ven, byla z břic…
