Kapitola čtrnáctá
Konec a začátek
Celý měsíc po návratu z dovolené pracovala Marilyn v Londýně čtrnáct hodin denně. I o víkendech. Studovala odbornou psychologickou literaturu, v práci zůstávala dlouho po pracovní době, a když přišla večer domů, přejídala se u televize, aby se odměnila za to, že přežila zase další zbytečný den. Snažila se zjistit, proč se jí žije tak blbě. A taky přijít na to, proč pořád myslí na Jáchyma. Usínala většinou po půlnoci na pohovce před televizí s miskou nedojedeného popcornu v ruce. Od dovolené už spořádala aspoň čtyřicet popcornových pytlíků. A když se nad ránem probudila, často sebou cukla tak, že zbytek toho popcornu vysypala.
~
Trinity, která k ní přišla po dvou týdnech na návštěvu, provedla nemilosrdnou analýzu.
„Udělalas blbost. Kdyby ses s tím klukem aspoň vyspala, cejtila by ses líp.“
Ale Marilyn tušila, že kdyby se s Jáchymem milovala, pravděpodobně by se jí teď po něm stýskalo ještě víc.
„Život je na hovno,“ konstatovala a prohlásila, že musí okamžitě přestat žrát a začít běhat, jinak se z ní stane sádelnatá troska. A na tom se s Trinity shodly.
~
Jáchymovi bylo sice jasné, že si nepřála, aby měl jejich vztah budoucnost, ale i když se snažil, nedokázal na ni zapomenout. Po návratu do Prahy dostal jeho život nový rozměr. Rozhodně už by se nemusel cítit sám. Spoustu času trávil s Veronikou, Viktorem, Ájou, Toníkem a hromadou kamarádů. Ale stejně se sám cítil.
„To snad není pravda!“
Proč pořád myslel na Marilyn? Proč si zase tak komplikoval život?
Měl sice možnost ji zkusit jet do Londýna najít, ale připadalo mu, že by to dělat neměl. Racionální analýza jeho dosavadního života byla jasná. Kdykoli se zamiloval, vedlo to k průseru. Uvědomoval si to, ale nijak mu to nepomáhalo. Toužil prostě Marilyn znovu vidět. A když se v polovině listopadu rozhodl, že se té touze přestane bránit, ucítil najednou po strašně dlouhé době, že zase doopravdy žije.
„Letííííííííím!“
Jakmile si přes internet koupil letenku, zatnul nad notebookem pěsti a začal nadšeně tančit, jako by se podruhé narodil.
Byla to naprosto neadekvátní reakce, protože vůbec nemohl tušit, jak bude na jeho příjezd Marilyn reagovat. Jeho mozek to věděl a neustále na to upozorňoval. Ale ten pocit, že konečně zase žije, byl na racionálních úvahách úplně nezávislý. A tak Jáchym tančil, dokud ze sebe tu euforii nevytančil.
~
Po cestě v letadle sice nevěřícně kroutil hlavou nad tím, co se to vlastně chystá udělat, ale když na jihu Londýna zařídil v jedné firmě dovoz longboardů a skejťáckého oblečení do Prahy, neváhal a rovnou zajel metrem do čtvrti, kde byla jedna ze dvou adres, které našel v lodním počítači. Netušil, jestli se Marilyn ve skutečnosti jmenuje Suzanne Ordell nebo Amy Braddock, ale Amy se mu líbilo víc, tak zkusil adresu, která patřila k tomuto jménu.
Na té adrese se zastavil a koukal přes miniaturní zahrádku do oken řadového domku. Byl stejný jako několik desítek dalších v té ulici. Zazvonil na zvonek a čekal. Ale protože nikdo neotevřel, posadil se na lavičku pod nedalekým platanem. Napřed si představoval, jak tu asi Amy žije, a doufal, že zvolil správné jméno. Pak si představil, jak by mu bylo, kdyby tu žil s ní. Představil si, jak by parkoval před domem auto, jak by se učil řídit vlevo a jak by do čtyř schodů před vstupními dveřmi vynášel kočárek. Pořád ale váhal, jestli se nemá zvednout a celé to snění radši vzdát. Připadalo mu totiž čím dál uhozenější.
„Vždyť ji vůbec neznáš, ty vole!“
To si nahlas připomněl po tři čtvrtě hodině čekání. A potom rezignovaně vstal.
„Tak ses zasnil a můžeš jet domů,“ povzbudil se smutně.
Ale když vykročil k jednomu z konců ulice, najednou si všiml, jak odtamtud Marilyn přibíhá. Tak jsi to jméno přece jen trefil! napadlo ho. A zůstal stát.
~
Marilyn si ho všimla až v okamžiku, kdy ho míjela. Po hodinovém výběhu do Hyde Parku ji totiž tak píchalo v boku, že už se jen soustředila na to, aby se na těch posledních desítkách metrů před domem nezhroutila. Ale nakonec …
