KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Svoboda na hovno
Na oslavě Honzových padesátin se Bublina přežrala dortem, který našla zapomenutý v otevřené krabici, zatímco bývalí spoluhráči Honzovi gratulovali. Takže když mu dávali hobla a Honza řval, aby se mírnili, že už mu není třicet, neměla sílu jim v tom zabránit. Sice zuřivě štěkala a několikrát se i pokusila vyskočit, aby chlapy, kteří Honzu drželi, chňapla za zápěstí, ale spokojená se svým ochranářským výkonem nebyla. Koneckonců, ani jí už nebylo třicet. V přepočtu na psí roky jí táhlo na sedmdesát. A tak nebylo divu, že smějící se gratulanti v zápalu bouřlivého hoblování Honzovi nakonec naštípli dvě žebra a narozeninová party skončila předčasně v nemocnici.
„Já už fakt nic nevydržím, kluci! Už jsem asi opravdu starej,“ posteskl si Honza. A dva měsíce pak ležel doma na kanapi, kde musel neustále snášet Martino nadávání, že všude kolem sebe drobí, že krčí polštáře, že pocintal prostírání na konferenčním stolku, a že ještě ke všemu překáží, když se to ona snaží uklízet. Takže jakmile ho doktoři uschopnili a mohl se vrátit do práce, dost se mu ulevilo.
~ ~ ~
„Tak holky! Makáme! Makáme!“
Měl pocit, že za tu dobu, co netrénoval, hráčky sparťanského áčka trochu polevily v disciplíně a chyběla jim fyzička. A tak jim teď pravidelně přidával k tréninkovému programu i sprinty do schodů na tribuně a kondiční půlhodinky v posilovně.
„Vy nás chcete uštvat, co?“
Gábina teď byla jedinou opravdu výjimečnou hrotovou útočnicí, na které stavěl celý systém hry. Bylo jí dvacet, měla talent od pánaboha, míč si nedala vzít ani za nic a nechyběla jí drzost potřebná k zabijáckým sólovým průnikům skrz obranu soupeře. Ovšem trénovat se jí moc nechtělo.
„Jedem! Nekecáme! Ještě jednou nahoru a dolů!“
Honza byl rozhodnutý jí nic z plánovaného tréninkového programu neslevit, ale ona moc dobře znala svou cenu. A protože vyrůstala v dětském domově, byla naučená, že si musí umět prosadit svou, jinak se s ní nikdo mazlit nebude.
„Mě už zase bolí ta achilovka. Už se jenom protáhnu.“
Moc dobře věděla, že na to nemůže Honza nic říct. Nemohl si být jistý, jestli se vymlouvá nebo ne. A poté, co zařídila dvěma góly postup do jarní části evropské ligy vítězů pohárů, nemohl riskovat, že se zraní.
„Fajn. Tak se protáhni.“
S úlevou vydechla a koketně se na něj usmála.
„Dík!“
~ ~ ~
Stejně mu to ale nedalo, a zatímco se holky na závěr tréninku vyklusávaly, zašel za ní ještě do šatny.
„Gábino? Můžu?“
Na zaťukání na dveře odpověděla jednoznačně.
„Ne!“
Teprve za okamžik se znovu ozvala.
„Už jo!“
Vešel mezi skříňky a uviděl ji, jak si utírá mokré vlasy. Měla na sobě jen kalhotky a tílko.
„Hele, jestli tě to bolí, měla bys to řešit s fyzioterapeutem. Chodíš na tu rehabilitací?“
„Jo. To bude v pohodě. Jenom to nechci přepínat.“
Snažil se nedívat ani na tmavou čárku v klíně jejích částečně průsvitných kalhotek ani na zřetelné velké dvorce bradavek pod jejím tílkem.
„Netaháš mě za nos, že ne?“
Usmála se tak suverénně, jak to uměla jen ona.
„To bych si nedovolila!“
Na fotbalovou útočnici měla netypicky subtilní postavu. Proto taky možná bývala často zraněná. Ale prsa měla úžasná. A i když nebyla ve tváři nijak zvlášť pěkná, Honzu odjakživa dráždila.
„Víš dobře, že když se budeš flákat, v zápasech se to dřív nebo později projeví.“
„Vím. Ale neflákám se. Fakt mě to bolí.“
Vždycky přemýšlel, proč zrovna ona ho tak přitahuje. Opravdu nebyla žádná krasavice. Možná ho dráždilo, že je tak drzá a sebevědomá. A že na ni skoro po každém tréninku čekal nějakej jinej kluk. Rozhodně to byla holka, která věděla, co chce. A uměla si chlapy omotat kolem prstu.
„Dobře. Tak dneska žádný divočení, ať seš zítra fit na tu Plzeň.“
Usmála se jako někdo, kdo nemůže nic slíbit.
„Přece víte, že já jsem vždycky hodná.“
Natáhla si přes hlavu tričko a on pochopil, že udělá nejlíp, když už půjde. A jak šel, dal si za úkol se za ní neohlédnout, aby se ujistil, že jeho ještě omotaného kolem prstu nemá. Ve dveřích to ale nevydrže…
