Kapitola 67
Teherán – dům Bakravánových. 20.59 hodin.
Sárá stála u jídelního stolu a naposledy se přesvědčila, že je všechno v pořádku. Talíře, příbory, bílé plátěné ubrousky, mísy s různými druhy choreše, masa a zeleniny, čerstvý chléb, čerstvé ovoce, sladkosti a koření. Už zbývala jen rýže a tu přinesou, až dá pokyn nosit na stůl. „Dobře,“ řekla sloužícím a šla do druhého pokoje.
Hosté se živě bavili, ale Šahrazád, jak si všimla, stála sama nedaleko Dárjúše, bavícího se s Mašangem. Zatvářila se vesele, i když se tak necítila, a šla za ní. „Má zlatá, vypadáš unaveně. Je ti dobře?“
„Ovšem, že je jí dobře,“ zavolal Mašang hlasitě s okázalou bodrostí.
Šahrazád se přinutila k úsměvu. Byla nesmírně bledá. „To je tím rozrušením, Sáro, nic jiného to není.“ Otočila se k Farazánovi: „Když dovolíte, Excelence Dárjúši, nezůstanu dnes s vámi na večeři.“
„Proč, co se děje?“ vyjel Mašang ostře. „Je ti špatně?“
„Není, milý bratře, to jen ten rozruch.“ Vrátila se řečí k drobnému mužíkovi: „Možná bychom se mohli vidět zítra? Můžeme spolu povečeřet?“
Než se Mašang zmohl na slovo, Dárjúš zareagoval: „Ovšem, má drahá.“ Přistoupil blíž a políbil jí ruku. Sebrala všechnu sílu, aby neucukla. „Zítra spolu povečeříme. Budu šťastný, když se připojí i Excelence Mašang a Sárá a poctíte můj chudý dům.“ Zachichotal se a obličej měl ještě grotesknější. „Náš chudý dům.“
„Děkuji vám, budu se velice těšit. Dobrou noc, mír s vámi.“
„I s tebou.“
Stejně zdvořile se rozloučila i s bratrem a Sárou. Dárjúš ji sledoval smyslným pohledem, vnímal houpání jejích chlapeckých boků. Přísámbůh, jen se na ni podívejte, říkal si pyšně a v duchu ji viděl nahou. Je to ještě lepší obchod, než jsem myslel. Při Bohu, když mi Mašang ten sňatek navrhl, zlákalo mě nejdřív věno a také příslib politického partnerství v bázáru – oboje má svůj význam a je to vysoká nabídka, což je pochopitelné, když jde o ženu čekající dítě s cizincem. Ale teď, Bůh je mi svědkem, teď už si nemyslím, že to s ní v posteli bude těžké, naučím ji, co mám rád, a občas jí udělám svoje dítě. Kdoví, třeba to nakonec dopadne, jak doufá Mašang: „Možná to dítě, co teď nosí, potratí.“ Možná že ano. Možná.
„Ehm, Mašangu, o čem jsme to mluvili?“
„O mém návrhu na založení nové banky…“
Šahrazád zavřela dveře a lehce vyběhla schody. Džárí byla v jejím pokoji a podřimovala v lenošce. „Och, princezno, jak –“
„Půjdu si lehnout, Džárí. Můžeš odejít. Ať mě nikdo neruší, Džárí. Nikdo. Z žádného důvodu. Popovídáme si při snídani.“
„Ale, princezno, můžu spát v křesle a –“
Šahrazád se rozzlobila. „Dobrou noc! A nikdo mě nebude rušit!“ Hlasitě za sebou bouchla dveřmi a zamkla. Kopnutím se zbavila střevíců, potichoučku se převlékla. Ještě závoj a čádor. Opatrně otevřela francouzské okno na balkon a vyklouzla ven. Schody ústily do uzavřené zahrady, z níž vedla pěšina k zadní brance. Sundala závoru, panty zaskřípěly a byla venku v uličce. Chvátala pryč, čádor za ní vlál jako černý závoj.
V sále pro hosty pohlédla Sárá na hodinky a přistoupila k Mašangovi. „Miláčku, mám už nechat nosit na stůl?“
„Za okamžik. Nevidíš, že Jeho Excelence a já nemáme čas?“
Sárá vzdychla a vydala se popovídat si s přítelkyní. Strnula; dovnitř vběhl ustrašený dveřník, rozhlížel se, když našel Mašanga, spěchal k němu a něco mu šeptal do ucha. Mašang zbledl, vedle stojící Dárjúš Farazán zalapal po dechu. Pustila se k nim. „Co se děje?“
Mašang pohyboval rty, ale nevydal ani slova. Všichni ztichli a vyděšený sluha vykřikl: „Jsou tu Zelené pásky, Jasnosti, Zelené pásky a… a mollá. Chtějí ihned mluvit s Jeho Excelencí.“
V hrobovém tichu si každý vzpomněl na zatčení Paknúrího a Džáreda, na další zatýkání, popravy a nejrůznější děsivé zvěsti, vyšetřování výborů, vězení přeplněná přáteli, zákazníky a příbuznými. Dárjúš prskal vzteky, že se ocitl v tuto hodinu v tomto domě, chtěl si ze zoufalství rvát vlasy a proklínal se za svou pošetilost chtít se spojit s rodinou Bakravánů, beztak prokletou kvůli Džáredově lichvě – kterou provozují…
