Kapitola 47
Chánův palác. 17.19 hodin.
Kalántar z vesnice Abú Mard klečel na kolenou a třásl se strachy. „Ne, ne, Jasnosti, přísahám, že to byl mollá Mahmúd, to on nám řekl –“
„On není pravý mollá, ty čubčí synu, každý to ví! Přísámbůh, ty… ty jsi chtěl ukamenovat mou dceru?“ sípěl chán, rudý v obličeji, jak lapal po dechu. „Ty jsi to rozhodl? Ty jsi rozhodl, že ukamenujete mou dceru?“
„To on, Jasnosti,“ šeptal kalántar, „to ten mollá, který ji vyslýchal, a protože se přiznala k cizoložství s tím záškodníkem…“
„Čubčí synu! Pomáhal jsi nepravému molloví… lháři! Ahmad mi řekl, jak to bylo!“ Opřel se o polštáře. Za ním stál ozbrojený strážce, druhý strážce s Ahmadem hlídali kalántara a za nimi se krčila Nežád, chánova nejstarší dcera, a Ajša, jeho mladá žena, a obě se třásly strachy, aby se jeho hněv neobrátil proti nim. Vedle dveří, v obleku zmačkaném a ušpiněném po dlouhé cestě, klečel na zemi Hakím, Ázádin bratr, který právě dorazil a na chánovo přání byl v doprovodu strážce předveden. S hněvem naslouchal Ahmadovu líčení událostí ve vesnici.
„Ty čubčí synu,“ zakřičel znovu chán a v koutcích úst měl pěnu. „Ty jsi… ty jsi nechal toho záškodnického psa uprchnout… tys ho nechal odtáhnout s sebou mou dceru… ty podporuješ špiony a troufáš si… troufáš si soudit MOJI rodinu a byl bys ukamenoval… aniž by ses zeptal na MŮJ souhlas!“
„To ten mollá…,“ kvílel kalántar znovu a znovu.
„Zacpěte mu hubu!“
Ahmad ho tvrdě udeřil pres ucho a na vteřinu ho omráčil. Pak ho drsně postavil na kolena a zasyčel: „Ještě slovo a vyříznu ti jazyk.“
Chán se snažil popadnout dech. „Ajšo, podej mi… podej mi jednu z těch… pilulek…“ Horlivě se vrhla – stále na kolenou – otevřít lahvičku, vložila mu pilulku do úst a utřela rty. Chán podržel pilulku pod jazykem, jak mu radil doktor; v okamžiku křeč přešla, hučení v uších se zmírnilo a místnost se přestala točit. Krví podlitýma očima se vrátil ke starému muži, který něco blekotal a neovladatelně se třásl. „Ty čubčí synu! Tak ty si troufáš kousat ruku, která tě vlastní – ty, tvůj řezník a tvá prokletá vesnice! Ibríme,“ obrátil se na jednoho ze strážců, „zavez ho zpátky do Abú Mard a nech ho ukamenovat, ať ho vesničani ukamenují, ukamenujte ho, pak řezníkovi usekněte ruce.“
Ibrím ještě s jedním strážcem trhnutím postavili skučícího muže a fackami ho umlčeli. Zastavili se, když Hakím chraptivě pronesl: „Pak tu vesnici zapalte!“
Chán se na něj podíval a přimhouřil oči. „Ano, zapalte tu vesnici,“ opakoval ozvěnou a nespouštěl oči z Hakíma, který mu pohled oplácel a snažil se neztratit kuráž. Dveře se zavřely a ticho přerušoval jen Abdolláhův dech. „Nežád, Ajšo, odejděte,“ přikázal.
Nežád váhala, chtěla zůstat a slyšet, jak Hakím bude odsouzen. V duchu jásala nad vším, co postihlo Ázádu: byla přistižena jako cizoložnice a bude potrestaná, až ji chytí. Dobře, dobře, dobře. S Ázádou zahynou i oni dva – Hakím a Rudý nůž. „Zůstanu nedaleko, Jasnosti,“ oznámila.
„Můžeš se vrátit do svých pokojů. Ajšo – ty čekej na konci chodby.“ Ženy odešly. Ahmad spokojeně zavřel dveře, všechno šlo podle očekávání. Dva zbylí strážci mlčky vyčkávali.
Chán se s potížemi přesunul na lůžku a pokynul jim. „Počkejte venku a ty tu zůstaň, Ahmade.“ Ve velké, chladné místnosti zbyli jen oni tři. Chán se podíval znovu na Hakíma. „Zapalte vesnici, řekl jsi. Dobrý nápad. Ale nesmaže to tvou zradu, ani zradu tvé sestry.“
„Zradu otce neomlouvá nic, Jasnosti. Ale já ani Ázáde jsme vás nikdy nezradili,“ prohlásil pevně.
„Lháři! Slyšel jsi Ahmada! Přiznala se, že zhřešila s tím špionem, přiznala to.“
„Přiznala, že ho ,milovala‘, Jasnosti, před mnoha roky. Přísahala před Bohem, že se nikdy neprovinila cizoložstvím a nezradila svého manžela. Nikdy! Co měla říct chánova dcera před těmi psy a čubčími syny a ještě horším zrůdami, před tím levičáckým mollou? Copak se nesnažila chránit vaše jméno před tou bezbožnou lůzou?“
„Pořád překrucuješ slova? Pořád chceš omlouvat, že se z ní stala děvka?“
Hakím zpopelavěl v tváři. „Ázáde se za…
