Směšné lásky (Milan Kundera)

Primářova obžaloba flajšmana

Po jejím odchodu bylo ticho, které první přerušil primář: „Vidíte, Flajšmánku. Prý je vám líto žen. Ale když je vám jich líto, proč vám není líto Alžběty?“

„Co je mně po ní?“ bránil se Flajšman.

„Nedělejte, že nic nevíte. Řekli jsme vám to před chvílí. Je do vás blbá.“

„Můžu za to?“ ptal se Flajšman.

„Nemůžete,“ řekl primář, „ale můžete za to, že jste k ní hrubý a že ji trápíte. Celý večer jí záleželo jen na tom, co uděláte vy, jestli se na ni podíváte, usmějete, jestli jí něco hezkého řeknete. A vzpomeňte si, co jste jí řekl.“

„Nic tak strašného jsem jí neřekl,“ bránil se Flajšman, ale jeho hlas zněl značně nejisté.

„Nic tak strašného?“ smál se primář. „Vysmíval jste se jejímu tanci, i když tančila jen kvůli vám, doporučoval jste jí bróm, tvrdil jste, že se pro ni hodí jen onanie. Nic strašného! Když dělala striptýz, pustil jste na zem její blůzu.“

„Jakou blůzu?“ bránil se Flajšman.

„Blůzu,“ řekl primář. „A nedělejte ze sebe blba. Nakonec jste ji poslal spát, ačkoli chvíli předtím zapila prášek proti únavě.“

„Ale vždyť jela po Havlovi, ne po mně,“ bránil se pořád Flajšman.

„Nehřejte komedii,“ řekl primář přísně. „Co měla dělat, když jste si jí nevšímal? Provokovala vás. A netoužila po ničem jiném než po drobečku vaší žárlivosti. Vy džentlmene.“

„Už ho netrapte, primáři,“ řekla doktorka. „Je krutý, ale zato je mladý.“

„Je to trestající archanděl,“ řekl Havel.