Ezopovy bajky (Jiří Žáček)

O ZAJÍCI A ŽELVĚ

aneb Kdo je rychlejší

Rychlonohý zajíc byl tuze pyšný na to, že je ze všech zvířat v lese nejrychlejší. A největší radost měl, když se mohl posmívat staré želvě.

"Ty jsi nejpomalejší na celém světě!" říkal jí. "Kdybychom spolu závodili, já bych proběhl cílem – a ty bys pořád ještě stála na startu!" "Chceš se vsadit?" vyzvala ho želva. Už měla toho vytahování dost. "O hlávku zelí, že budu v cíli dřív než ty!"

"Platí!" ochotně souhlasil zajíc. Všude rozhlásil, že bude závodit se želvou, a těšil se, že jeho triumf uvidí co nejvíc zvířat. Inu, kdo umí, ten umí!

Zajíc vyběhl na trat svým obvyklým tryskem a brzy zmizel želvě z dohledu. Ale takovéhle závodění ho nebavilo. Chtěl želvu zesměšnit, ale jak to má udělat, když tu není?

"Počkám tady, až se sem ta loudalka doplouží, pak jí teprve ukážu!" řekl si zajíc. "A než se objeví, tak si na chvilku zdřímnu!" Schoulil se v dolíčku u cesty, zavřel oči a usnul, jako by ho do vody hodil. Až když se želva blížila k cíli, procitl a vyletěl jako střela. Ale bylo už pozdě – želva prošla cílem o chviličku dřív než ten rychlonohý chlubílek.

Tak si želva vysloužila hlávku zelí a ovace diváků, zato zajíci se všichni vysmáli. Dobře mu tak, vejtahovi!