31.
Kdyby se Chantal dozvěděla, že je jí Jean-Marc nevěrný, trpěla by, ale bylo by to v souladu s tím, co od něj mohla, v nejhorším případě, očekávat. Ale tahle špionáž, tohle policajtské testování, kterému ji podroboval, to se nepodobalo ničemu, co o něm věděla. Když se seznámili, nechtěl nic vědět, nechtěl nic slyšet o jejím minulém životě. Rychle radikálnost tohoto odmítnutí přijala za svou. Nikdy před ním neměla žádná tajemství a mlčela pouze o tom, co si on sám nepřál slyšet.
Nevidí žádný důvod, proč ji zčistajasna začal podezírat, sledovat ji.
Pak si najednou vzpomíná, jak jí zamotala hlavu ta slova o karmínovém kardinálském rouchu a zastydí se – jak přístupná je představám, které jí někdo zasévá do hlavy! Jak mu musí připadat směšná! Dal ji do klece jako králíka. Zlomyslně a pobaveně pozoruje její reakce.
A co když se mýlí? Nezmýlila se snad už dvakrát, když si myslela, že demaskovala svého dopisovatele?
Jde hledat nějaké dopisy, které jí Jean-Marc napsal v minulosti, a srovnává je s těmi od C.D.B. Rukopis Jean-Marca má sklon mírně doprava, s poměrně malými písmeny, zatímco ve všech dopisech od toho cizího člověka je písmo objemné a má sklon doleva. Ale to je přesně tato příliš zřejmá nepodobnost, které prozrazují podvod. Kdo chce zastírat vlastní rukopis, nejprve pomyslí na to změnit jeho sklon a velikost. Chantal se snaží srovnat “f”, “a”, “o”, jaké jsou u Jean-Marca a u neznámého. Vidí, že navzdory jejich odlišné výšce, jejich vzhled se spíše jeví jako podobný. Ale jak pokračuje v jejich porovnávání, stále více ztrácí jistotu. Ale ne, není grafoložka a nemůže si být jistá ničím.
Vybere dopis od Jean-Marca a jeden podepsaný C. D. B., dá je do kabelky. Co udělat s ostatními? Najít pro ně lepší skrýš? Proč se tím zabývat. Jean-Marc je zná a dokonce ví, kam si je dává. Nesmí mu dát najevo, že se cítí být pod dohledem. Uloží je nazpátek do skříně přesně tam, kde celou dobu byly.
Pak zazvoní u dveří kanceláře grafologa. Mladý muž v tmavém oblečení ji uvítá a vede ji dlouhou chodbou do kanceláře, kde za stolem seděl jiný muž, svalnatý a v košili. Zatímco mladý muž zůstal stát a opíral se o zadní zeď místnosti, svalnatý chlapík vstal a podal jí ruku.
Muž si zase sedl a ona se usadila do křesla proti němu. Položila dopisy od Jean-Marca a od C.D.B. na stůl. Když vysvětlila, s trochou rozpaků, co se chtěla dozvědět, muž jí řekl tónem poměrně odměřeným: “Mohu vám poskytnout psychologickou analýzu muže, jehož totožnost znáte.
Ale je obtížné udělat psychologickou analýzu falešného rukopisu.”
“Nepotřebuji psychologickou analýzu. Psychologii muže, který tyto dopisy napsal, pokud, jak si myslím, je opravdu napsal, dostatečně znám.”
“Vy chcete, jestli vám dobře rozumím, mít jistotu, že osoba, která napsala tento dopis – váš milenec nebo váš manžel – je stejná osoba, která změnila svůj rukopis v tomto dopise. Vy ho chcete usvědčit.”
“To není přesné,” říká stísněně.
“Není to přesné, ale skoro přesné. Každopádně, madam, já jsem grafolog–psycholog, nejsem soukromé očko, ani nespolupracuji s policií.”
V malé místnosti se rozhostilo ticho a žádný z obou mužů je nechtěl porušit, protože žádný z nich s ní neměl soucit.
Uvnitř svého těla cítila, jak v ní stoupá vlna horka, mocná, divoká, mohutnějící vlna, byla rudá, rudá po celém těle, znovu jí bleskla hlavou slova o karmínovém kardinálském plášti, protože ve skutečnosti její tělo bylo nyní celé zahaleno do drahého pláště sešitého z plamenů.
“Spletla jste si adresu,” pokračoval. “Nejste tady v udavačské kanceláři.”
Uslyšela slovo “udavač” a její plášť z plamenů se proměnil v plášť hanby. Vstala, aby si vzala zpět své dopisy. Ale dříve, než je stačila sebrat, mladý muž, který ji prve pustil dovnitř, si stoupl za stůl; stál vedle svalnatého muže a pečlivě si prohlížel ty dva rukopisy a “Samozřejmě, že je to ta samá osoba,” řekl; a pak se obrátil přímo k ní: “Podívejte se na toto ‘t’, podívejte se na toto ‘g’!
Najednou ho poznává – tento mladík je číšníkem z kavárny v on…
