Valčík na rozloučenou (Milan Kundera)

7

Konečně vešla. Klíma vyskočil ze židle, šel jí naproti a vedl ji ke stolku u okna. Usmíval se na ni, jako by tím úsměvem chtěl říci, že jejich domluva platí, že jsou oba klidni a vyrovnáni a mají k sobě důvěru. Hledal ve výrazu dívčiny tváře souhlasnou odpověď na svůj úsměv, ale nenašel ji tam. To ho zneklidnilo. Bál se mluvit o tom, na co myslil, a zavedl s dívkou bezvýznamnou konverzaci, která měla navodit bezstarostné ovzduší. Jeho slova se však rozrážela o její mlčení jako o útes.

A pak ho najednou přerušila: „Rozhodla jsem se jinak. Byl by to zločin. Jestli bys ty mohl něco takového udělat, já ne.“

V trumpetistovi se v tu chvíli všechno zhroutilo. Díval se němě na Růženu a neměl již co říci. Nacházel v sobě jen zoufalou únavu. A Růžena opakovala: „Byl by to zločin.“

Díval se na ni a připadala mu neskutečná. Tato žena, jejíž podobu si ani neuměl vybavit, když jí byl vzdálen, se mu teď představuje jako jeho doživotní odsouzení. (Jako my všichni i Klíma považoval za skutečné jen to, co vchází do našeho života zevnitř, postupně, organicky, kdežto to, co přichází zvenčí, nečekaně a nahodile, vnímal jako invazi neskutečna. Pohříchu není nic skutečnějšího než toto neskutečno.)

Pak se u jejich stolu objevil číšník, který už předevčírem trumpetistu poznal. Nesl jim na tácku dva koňaky a řekl žoviálně: „Doufám, že vám čtu vaše přání z očí.“ A Růženě řekl totéž co posledně: „Dej si bacha! Všechny holky ti vyškrábou oči!“ a velice se smál.

Klíma byl tentokrát příliš v zajetí své hrůzy a číšníkovy řeči nevnímal. Napil se koňaku a naklonil se k Růženě: „Prosím tě. Vždyť jsme už byli domluveni. Všechno jsme si vysvětlili. Proč jsi najednou změnila názor? Souhlasila jsi přece, že se potřebujeme nejdřív několik let věnovat jen sami sobě. Růženo. Vždyť to děláme jen kvůli naší lásce a kvůli tomu, abychom měli jednou spolu dítě, až si je opravdu budeme oba přát.“