KAPITOLA SEDMÁ
Chlupatá Achillova pata
Když James Bond procházel zatuchlými chodbami, stále nevycházel z údivu. Sable Basilisk, opravdu! Co to bude za otravného starého blázna? Nad těžkými dveřmi se opět skvělo zlaté jméno a nad ním seděla hrůzná černá příšera s útočným zobanem. Tentokrát se však Bond ocitl ve světlé, čisté, příjemně zařízené místnosti s vkusnými grafikami na stěnách a pečlivě uspořádanými knihami. Ve vzduchu se vznášela lehká vůně tureckého tabáku. Mladý muž, o několik let mladší než Bond, vstal a vyšel mu vstříc. Byl velice štíhlý a měl hezký úzký chytrý obličej, chráněný před vážností jízlivými vráskami v koutcích úst a ironickým třpytem v klidných očích.
„Komandér Bond?“ Krátce a pevně mu stiskl ruku. „Očekával jsem vás. Jak jste se dostal do spárů našeho milého Griffona? On je možná až přílišný nadšenec, obávám se. Ale to jsme tu přirozeně všichni. Jenže on to možná přehání. Je milý, ale trochu moc horlivý, jestli víte, co myslím.“
Je to tu skutečně jako na koleji, pomyslel si Bond. Takovou atmosféru si člověk spojuje s univerzitní sborovnou. Griffon Or nepochybně řadil Sablea Basiliska k mladým diletantům, kteří se příliš naparují. „Připadalo mi,“ poznamenal Bond, „že velice toužil najít spojení mezi mnou a Bond Street. Nějakou chvíli mi trvalo přesvědčit ho, že jsem dokonale spokojený s tím, že jsem jen obyčejný Bond, což, jak mi s jakousi sedláckou neomaleností sdělil, znamená ‚sedlák‘.“
Sable Basilisk se zasmál. Posadil se za svůj stůl, vytáhl nějakou složku a ukázal Bondovi na židli vedle sebe. „No, tak se do toho pustíme. Nejdřív ze všeho,“ zahleděl se Bondovi přímo do očí, „předpokládám, že jde o nějakou zpravodajskou záležitost. Sám jsem sloužil u zpravodajců v Britské rýnské armádě, tak si prosím nedělejte starosti s nějakým únikem informací. A potom, tahle budova zřejmě ukrývá tolik tajemství jako ministerstvo, a možná i pikantnějších. K našim úkolům patří navrhovat tituly lidem, kteří byli povýšeni do šlechtického stavu. Občas jsme požádáni, abychom stanovili vlastnictví titulu, který se ztratil nebo zanikl. Naše kartotéky vědí, co je snobství a marnivost. Kdysi, když jsem tu ještě nebyl zaměstnaný, se tu zničehonic objevil jistý pán, který nadělal miliony v lehkém průmyslu nebo kde a byl povýšen do šlechtického stavu ‚za politické a veřejné služby‘ – tedy za příspěvky charitám a politickým stranám – a navrhl nám, že by přistoupil na titul Lord Bentley Royal, po vesnici v Essexu. Vysvětlili jsme mu, že slovo Royal smí používat pouze vládnoucí rod, ale řekli jsme, obávám se, že poněkud zlomyslně, že volný by byl ‚Lord Bentley Common‘.“ Usmál se. „Víte, co myslím. Kdyby na to přistoupil, stal by se předmětem výsměchu. Občas taky musíme dohledávat ztracené majetky. Někdo si třeba myslí, že je skutečný vévoda z Blanku a má nárok na své peníze. Náhodou se jmenuje Blank a jeho předkové odešli do Ameriky nebo do Austrálie nebo kam. K snobství a marnivosti se nám tu pak připojí hrabivost a nenasytnost. Samozřejmě,“ dodal a urovnal si spis, „to je ta skrytá desetina naší práce. Ten zbytek je oficiální služba vládě a zastupitelstvím – problémy s prioritami a protokolem, obřady při udělování podvazkových řádů a další. Děláme to už nějakých pět set let, a tak si myslím, že máme v řádu věcí nezastupitelné místo.“
„Samozřejmě,“ přitakal Bond. „A pokud jde o bezpečnost ohledně informací, myslím, že spolu můžeme mluvit zcela otevřeně. Ten člověk se jmenuje Blofeld. Popravdě řečeno je to asi největší zločinec na světě. Vzpomínáte si na tu aféru Thunderball asi před rokem? Do novin proniklo jen něco, ale můžu vám říct, že za tím vším stál Blofeld. Jak jste se o něm vůbec dověděl? A podrobně, prosím. Všechno, co se ho týká, je důležité.“
Sable Basilisk se zahleděl na první dopis ve složce. „Ano,“ řekl zamyšleně, „když mi včera několikrát naléhavě volali z ministerstva zahraničí a z ministerstva obrany, napadlo mě, že by to mohl být on. Předtím mě bohužel nenapadlo, že tohle je případ, kdy musí jít …
