KAPITOLA 20
PLAMENY NAD HORAMI
Černá potápěčská kombinéza byla těsná a všude tlačila. Proč se k čertu Strangways nepřesvědčil, jestli mu vzali správnou míru? A pod hladinou moře bylo temno a silné proudy, které ho hnaly na korálový útes. Bude se muset snažit plavat proti nim usilovněji. Ale teď ho něco popadlo za ruku. Co to k čertu je?
„Jamesi. Proboha, Jamesi.“ Odtáhla ústa od jeho ucha. Tentokrát ho co nejsilněji štípla do holé zakrvácené paže a Bond konečně zdvihl napuchlá víčka, podíval se na ni z dřevěné podlahy a přerývaně vzdychl.
Zatřásla jím v obavě, že jí znovu unikne. Zřejmě to pochopil. Převalil se, podepřel se rukama a klekl si. Hlava mu visela k zemi jako zraněnému zvířeti.
„Můžeš chodit?“
„Počkej.“ Klopotný šepot, který vydávaly jeho rozbité rty, ho překvapil. Možná mu nerozuměla. „Počkej,“ opakoval a začal se soustřeďovat na jednotlivé části těla, aby zjistil rozsah škod. Cítil nohy i ruce. Mohl pohybovat hlavou ze strany na stranu. Viděl měsíční paprsky na podlaze. Slyšel její slova. Zřejmě byl v pořádku, ale nechtělo se mu hýbat. Opustila ho síla vůle. Chtělo se mu jen spát. Nebo dokonce umřít. Byl ochoten ke všemu, co by umenšilo všudypřítomnou bolest, která bodala, tepala a drtila ho. Ke všemu, co by ho zbavilo vzpomínky na čtyři kopačky a výkřiky dvou postav v kuklách.
Jakmile si vzpomněl na ty dva muže a na pana Spanga, okamžitě se mu vrátila vůle žít. „Tak dobře,“ řekl. A ještě jednou to zopakoval, aby měl jistotu, že mu rozuměla.
„Teď jsme v čekárně,“ zašeptala Tiffany. „Musíme se dostat na konec nádraží. Těmi dveřmi vlevo. Slyšíš mě, Jamesi?“ Vztáhla ruku a odhrnula mu z čela vlhké lepkavé vlasy.
„Musím se plazit,“ řekl Bond. „Budu za tebou.“
Tiffany vstala a otevřela dveře. Bond se za skřípění zubů dovlekl na měsícem zalité nástupiště, a když uviděl temnou skvrnu na zemi, vztek a touha po odplatě ho postavily na nohy. Zatřepal hlavou, aby se neutopil v rudo-černých vlnách, které ho zaplavovaly. Tiffany ho jednou rukou objala a společně doklopýtali po prkenném nástupišti k místu, kde se mezi nablýskaným zábradlím začínalo svažovat. A tam stála na jediné vedlejší koleji drezína.
Bond se zastavil a nevěřícně hleděl před sebe. „Co benzin?“ zeptal se tápavě.
Tiffany Caseová ukázala na řadu plechovek u nádražní zdi. „Teď jsem naplnila nádrž,“ zašeptala. „Používají ji při kontrolách trasy. A řídit ji umím. A výhybku už jsem přehodila. Dělej, nastup si,“ zahihňala se. „Příští zastávka Rhyolite.“
„Panebože, ty jsi vážně skvělá,“ zašeptal Bond. „Ale až to nastartujeme, bude to strašný rachot. Počkej. Já mám nápad. Nemáš zápalky?“ Bolest se zmenšila na polovinu. Oddychuje skrz zuby, přehlédl ztichlé vyprahlé budovy.
Měla na sobě košili a kalhoty. Sáhla do kapsy kalhot a podala mu zapalovač. „Co chceš dělat?“ zeptala se. „Měli bychom vyrazit.“
Bond však doklopýtal k řadě plechovek s benzinem, začal je otvírat a polívat dřevěné stěny nádraží a nástupiště. Když vyprázdnil půl tuctu plechovek, vrátil se k Tiffany. „Tak nastartuj.“ Namáhavě se sehnul a sebral pomačkané noviny, které ležely vedle zábradlí. Startér zlostně zavyl. Malý dvoudobý motor naskočil a usilovně se rozkašlal.
Bond škrtl zapalovačem. Když papír vzplál, odhodil jej na nástupiště. Plamenný jazyk ho málem olízl, když se vrhal zpět na malou plošinu drezíny. V tom okamžiku Tiffany pustila spojku a vozík se rozjel po kolejích. Na výhybce zarachotil a nepříjemně sebou trhl, ale vzápětí byli na hlavní koleji a ručička tachometru se chvěla na třiceti mílích v hodině. Dívčiny vlasy před ním vlály jako zlatý prapor.
Bond se otočil a podíval se na plamennou spoušť, kterou za sebou zanechal. Téměř slyšel praskot suchých prken a výkřiky spáčů, kteří vybíhali ze svých ložnic. Kéž by tak oheň pohltil Winta a Kidda a sežehl honosný nátěr pullmanu a spálil dřevo v tendru Dělové koule, a připravil tak gangstery o jejich oblíbenou hračku!
Teď však mají s Tiffany vlastní problémy. Kolik je asi hodin? Bond se nadýchl chladného nočního vzduch…
