III
„Něco bych chtěl vědět, madam?“
Christine Redfernová vzhlédla k Poirotovi poněkud roztržitě:
„Ano?“
Hercule Poirot si nevšímal její roztěkanosti. Zaznamenal, že její oči sledují postavu manžela, jak přechází nahoru a dolů po terase před barem, ale v této chvíli neměl zájem o čistě manželské problémy. Chtěl informaci.
„Madam. Byla to věta – vaše náhodná věta, která mě zaujala.“
Christine, oči stále na Patrickovi, se zeptala:
„Ano? Co jsem řekla?“
„Byla to odpověď na otázku policejního náčelníka. Popisovala jste, jak jste šla do pokoje slečny Lindy Marshallové to ráno v den zločinu, jak jste ji nenašla v pokoji a jak se pak vrátila. Policejní náčelník se vás pak zeptal, kde byla.“
Christine řekla trochu netrpělivě.
„A já jsem odpověděla, že se byla koupat? Je to tak?“
„No, ale vy jste to takhle přesně neřekla. Neřekla jste ‚byla se vykoupat‘. Vaše slova byla ‚říkala, že se byla koupat‘.“
Christine řekla:
„To je snad to samé.“
„Ne, to není to samé. Forma vaší odpovědi prozrazuje váš jistý názor na věc. Linda Marshallová vešla do pokoje – měla na sobě koupací plášť, a i tak – z nějakého důvodu – jste si hned nepomyslela, že se byla koupat. To říkají vaše slova ‚říkala, že se byla koupat‘. Co to bylo – v tom jak vypadala, nebo co měla na sobě, nebo co říkala – co vás vedlo k tomu, že jste byla překvapená, když řekla, že se byla koupat?“
Christine se přestala soustředit na Patricka a zaměřila se pouze na Poirota. Zajímalo ji to.
„Vy jste ale chytrý. Je to vlastně pravda, teď si vzpomínám… Byla jsem, jen trošku, překvapená, když mi Linda řekla, že se byla koupat.“
„Ale proč, madam, proč?“
„Ano, proč? Na to se snažím vzpomenout. No ano, byl to ten balíček, co měla v rukou.“
„Měla balíček?“
„Ano.“
„Nevíte, co v něm bylo?“
„Ale ano, vím. Provázek se rozvázal. Bylo to převázané jen volně, jak to dělají ve vesnici. Byly to svíčky – rozsypaly se po podlaze. Pomáhala jsem jí je sbírat.“
„Aha,“ řekl Poirot. „Svíčky.“
Christine si ho prohlížela:
„Vypadá to, že vás to zaujalo, pane Poirote.“
„Řekla Linda, proč koupila ty svíčky?“ zeptal se Poirot.
Christine přemýšlela.
„Ne. Myslím, že ne. Předpokládám, že na čtení v noci – možná že elektrické osvětlení nebylo vyhovující.“
„Právě naopak, madam. Byla tam elektrická lampička u nočního stolku a byla naprosto v pořádku.“
„Pak už tedy nevím, na co je chtěla.“
„Jak se chovala – když se provázek rozvázal a svíčky vypadly z balíčku?“ vyzvídal Poirot.
„Byla – rozčilená – rozpačitá,“ vzpomínala pomalu Christine.
Poirot pokýval hlavou. Pak se zeptal:
„Všimla jste si kalendáře v jejím pokoji?“
„Kalendáře? Jakého kalendáře?“
„Možná zeleného kalendáře – s odtrhávacími listy.“
„Zelený kalendář – jasně zelený. Ano, viděla jsem takový kalendář – ale nepamatuju si kde. Snad byl v Lindině pokoji, ale nejsem si jista.“
„Ale určitě jste takovou věc viděla.“
„Ano.“
Poirot znovu přikývl.
Christine řekla trochu ostřeji:
„Na co narážíte, pane Poirote? Co má tohle všechno znamenat?“
Místo odpovědi vyndal Poirot tlustý svazek vázaný ve vybledlé hnědé teletině.
„Viděla jste už tohle předtím?“
„No – myslím – ale nejsem si jista – ano, Linda se na to onehdy dívala ve vesnické knihovně. Ale zavřela to a zasunula zpátky do police, když jsem k ní přišla. Zajímalo mě, co to bylo.“
Poirot mlčky ukázal titul.
Dějiny čarodějnictví, kouzel a míchání jedů, které nezanechávají stopy.
„Nerozumím. Co to všechno znamená?“ vyptávala se Christine.
Poirot řekl vážně:
„To může, madam, znamenat mnoho.“
Podívala se na něj tázavě, ale nic nevysvětloval. Místo toho se zeptal:
„Ještě jednu otázku, madam. Koupala jste se to dopoledne, než jste šla hrát tenis?“
Christine znovu vytřeštila oči.
„Jestli jsem se koupala? Ne. Neměla bych čas a vůbec, nechtěla jsem se koupat – ne před tenisem. Možná jsem se koupala potom.“
„Byla jste v koupelně, když jste přišla?“
„Opláchla jsem si obličej a ruce, to je všechno.“
„Vůbec jste nenapouštěla vanu?“
„Ne, jsem si jista, že ne.“
Poirot přik…
