Celá e-kniha Zlo pod sluncem ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
IV
Zdálo se, že na poněkud mrtvičném obličeji majora Barryho zápasí nejrůznější emoce. Snažil se tvářit náležitě zděšeně, ale nemohl potlačit jisté zahanbené potěšení.
Nabízel svým chraplavým, trošku dýchavičným hlasem:
„Rád vám pomohu, jak můžu. Samozřejmě že o tom nic nevím – vůbec nic. Neznal jsem se s dotyčnou. Ale trochu jsem v životě cestoval. Víte, dlouho jsem žil na Východě. A řeknu vám, že po době strávené v indickém horském středisku vím o lidské povaze dost, a co nevím, to za vědění nestojí.“
Odmlčel se, nadechl a znovu spustil.
„Vlastně mi tohle připomíná jeden případ v Šimle. Chlapík jménem Robinson, nebo to byl Falconer? Tak jako tak, bylo to v East Wilts, nebo snad v North Surreys? Teď si nevzpomenu, ale stejně na tom nezáleží. Tichý člověk, víte, velký čtenář – mírný jako beránek, řekli byste. Jednou večer šel za svojí ženou do bungalovu. Vzal ji pod krkem. Tahala se s nějakým chlapem a on se to domák. Panečku, málem ji oddělal! Bylo namále.
Všechny nás překvapil! Nenapadlo by nás, že to má v sobě.“
Hercule Poirot zamumlal:
„A vy v tom vidíte analogii se smrtí paní Marshallové?“
„No, chtěl jsem tím říct – uškrcení, víte. Stejný nápad. Chlap najednou vidí rudě!“
„A vy si myslíte,“ vyptával se Poirot, „že kapitán Marshall byl na tom stejně?“
„Tak podívejte, to jsem nikdy neřekl.“ Obličej majora Barryho zčervenal ještě víc. „Nikdy jsem neřekl nic o Marshallovi. Skrz naskrz příjemný chlap. Za nic na světě bych proti němu neřekl slovo.“
„Ó, pardon, ale vy jste mluvil o přirozených reakcích manžela,“ bránil se Poirot.
Major Barry hned dál vysvětloval:
„No, chci říct, myslel bych, že ona byla moc velká šťabajzna. Ne? Úplně mladého Redferna dostala. A před ním byli pravděpodobně jiní. Ale víte, legrační je, že manželé jsou natvrdlí lidi. Zvláštní. Vždycky mě to znovu a znovu překvapí. Vidí jen to, že nějaký chlápek je roztomilý k jejich ženě, ale nevidí, že ona je roztomilá k němu\ Pamatuju si na takový případ v Pooně. Velmi krásná žena. Páni, ta dávala svému manželovi zabrat —“
Plukovník Weston se trochu netrpělivě zavrtěl:
„Ano, ano, majore Barry. V této chvíli musíme shromažďovat fakta. Nevíte sám o něčem – co jste viděl nebo čeho jste si všiml, co by nám mohlo pomoci v tomto případě?“
„No opravdu, Westone, nemůžu říct, že ano. Viděl jsem ji a mladého Redferna jednou odpoledne v Zátoce racků,“ – přitom významně zamrkal a chraplavě se zasmál – „to bylo taky pěkný. Ale to není nic, co chcete slyšet. Ha, ha!“
„Viděl jste paní Marshallovou dneska dopoledne?“
„Dneska rána jsem neviděl nikoho. Jel jsem do
St. Loo. To mám teda štěstí. Místo, kde se celé měsíce nic neděje, a když se něco stane, přijdu o to!“
V jeho hlase byla morbidní lítost.
Plukovník Weston ho pobídl.
„Říkáte, že jste jel do St. Loo?“
„Ano, chtěl jsem vyřídit nějaké telefony. Tady žádný telefon není a na poště v zálivu Leathercombe zase nemá člověk moc soukromí.“
„Vaše telefonáty byly hodně soukromého charakteru?“
Major Barry znovu vesele zamrkal.
„No, byly a nebyly. Chtěl jsem mluvit s jedním svým kamarádem, aby mi něco vsadil na koně. Nedovolal jsem se, to je nejhorší.“
„Odkud jste volal?“
„Z telefonní budky na hlavní poště v St. Loo. Pak cestou zpátky jsem zabloudil – tyhle příšerné uličky – tak se kroutí a točí. Musel jsem ztratit nejmíň hodinu. Zatracený kout světa. Vrátil jsem se zpátky teprve před půl hodinou.“
„Mluvil jste s někým,“ vyzvídal Weston, „nebo jste někoho potkal v St. Loo?“
Major Barry se uchichtl:
„Chcete, abych prokázal svoje alibi? Nevzpomínám si na nic použitelného. Viděl jsem asi padesát tisíc lidí v St. Loo – ale tím neříkám, že oni si pamatují mě.“
„Znáte to, musíme se na tyhle věci ptát,“ řekl policejní náčelník.
„Dobře děláte. Obraťte se na mě kdykoliv. S radostí vám pomůžu. Velmi okouzlující žena, ta zesnulá. Rád vám pomůžu, abyste chytli toho chlápka, co to udělal. Vražda na opuštěné pláži – vsadím se, že tak to napíšou v novinách. To mi připomíná, když –“
Byl to inspektor Colgate, …
