Celá e-kniha Prasklé zrcadlo ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
16.
V Aubreyově samotě číslo 16 hovořila mladá paní Bakerová se svým mužem. Jim Baker, velký, hezký, světlovlasý obr soustředěně sestavoval model stratosférického letadla.
„Sousedi!“ rozčilovala se Cherry. Pohodila černými kudrnatými vlasy a podrážděně opakovala: „Sousedi!“
Obratně zvedla z plotny pánev a její obsah opatrně přesunula na dva talíře, na jeden víc než na druhý. Plnější postavila před svého manžela.
„Grilovaná směs,“ ohlásila.
Jim zvedl zrak a uznale zavětřil.
„To je ale!“ zvolal. „Copak dneska slavíme? Moje narozeniny?“
„Musím tě dobře živit,“ řekla Cherry. Zástěrka s třešňově červenými a bílými proužky a volánky jí velice slušela.
Jim Baker odsunul součástky modelu, aby měl k jídlu víc místa. Na ženu se ušklíbl a zeptal se:
„Kdopak to tvrdí?“
„Především moje zaměstnavatelka slečna Marplová. A když už jsme u toho,“ dodala, sotva usedla proti němu přitáhla svůj talíř k sobě, „myslím, že by si taky zasloužila trochu vydatnější stravu. Ta bezkrevná Knightová jí dává samé uhlohydráty. Nic jiného nedovede vymyslet. ‚Dobroučký nákyp‘, ‚dobroučký chlebový pudink‘, ‚dobroučké makaróny se sýrem!‘ Třaslavý pudink s růžovou omáčkou! A celý den žvaní, žvaní a žvaní. Až do ochraptění.“
„Asi slečně Marplové dodržuje dietu pro nemocné,“ namítl Jim nesměle.
„Dietu pro nemocné!“ odsekla Cherry. „Slečna Marplová není nemocná, je pouze stará. A taky se do všeho plete.“
„Kdo? Slečna Marplová?“
„Ne. Ta Knightová. Radí mi, co jak dělat. Zkouší mi dokonce radit při vaření! Vím o jídle o hodně víc než ona.“
„Ty vaříš na jedničku,“ prohlásil Jim pochvalně. „Musíš vařit tak, aby bylo do čeho se zakousnout.“ ‚Do tohohle se zakusuji s chutí,“ zasmál se Jim. „Proč tvá slečna Marplová soudí, že je potřeba mě vydatně živit? Připadal jsem jí unavený, když jsem u ní posledně přidělával v koupelně poličku?“
„Povím ti, co mi řekla. ‚Máte pěkného muže, má milá. Velmi pěkného.‘ Její slova mi připadala jako z těch románů na pokračování, co čtou v televizi.“
„Doufám, žes jí dala zapravdu,“ zazubil se Jim. „Odpověděla jsem, že ujdeš.“
„Že ujdu! Namouduši, to ses vyjádřila pěkně vlažně!“
„A pak dodala: ‚Musíte o něj pečovat, pořádně ho krmit. Muži chtějí hodně vydatné, dobré stravy‘“
„Slyšme, slyšme!“
„Taky mi přikázala, abych ti vařila jen čerstvé jídlo a ne hotové pokrmy, které jen strčím do trouby ohřát. To já ale dělám jen zřídkakdy,“ přiznala Cherry poctivě.
„Mně bys to často dělat nemohla,“ upozornil ji Jim. „Poznám jinou chuť.“
„Pokud si vůbec všimneš, co jíš, a nejsi zabraný do těch svých raketoplánů a ostatních věcí, které pořád stavíš. A nepovídej mi, že jsi tuhle stavebnici koupil k vánocům pro synovce Michaela. Vybral sis ji pro sebe na hraní.“
„Ještě je na ni moc malý,“ prohodil Jim omluvně. „Zřejmě s tím budeš otravovat celý večer. Co třeba trochu hudby? Přinesl jsi tu novou desku, co jsme o ní mluvili?“
„Ano. Čajkovského 1812.“
„To je ta hlučná s bitvou?“ Cherry protáhla obličej. „Paní Hartnellové se nebude ani trochu líbit. Sousedi! Mám sousedů po krk. Pořád jen bručí a stěžují si. Nevím z které strany jsou horší. Hartnellovi nebo Barnabyovi. Hartnellovi někdy začnou bouchat do zdi už dvacet minut před jedenáctou. To je trochu moc! Vždyť televize i rozhlas vysílají déle! Proč si nemůžeme poslechnout maličko hudby, když ji máme rádi? A pořád chtít, abychom stáhli zvuk!“
„U něčeho zvuk ani tlumit nemůžeš,“ dal Jim najevo své znalosti. „Tóny pořádně nezní, pokud nemají sílu, jak ví každý. Uznávají to v odborných kruzích. A co jejich kočka? Leze nám pořád do zahrady a rozhrabe záhony vždycky jakmile je upravím.“
„Přiznám se ti, Jime, mám bydlení tady už dost.“
„V Huddersfieldu ti sousedi nevadili,“ připomněl Jim.
„Tam bylo všechno jiné,“ vysvětlila Cherry, „nikdo se o druhé nestaral. Když jsi potřeboval, někdo ti pomohl a tys zase pomohl jemu, ale do ničeho se nepletli. Tohle nové sídliště působí, že obyvatelé se na sousedy dívají skrz prsty. Asi že jsme tu všichni noví. To pomlouvání, vymýšlení, udávání…
