KAPITOLA 15
VÁLEČNÝ KABINET JSEM navzdory jeho jménu milovala. Má duše kartografa nedokázala odolat starým mapám vyrytým v kůži a okrášleným rozmarnými maličkostmi: pozlacené majáky v Os Kervu, horské kostelíky v Šu, mořské panny plující na kraji moří.
Rozhlédla jsem se kolem stolu, tváře některých grišů jsem znala, jiné jsem viděla poprvé. Každý z nich může být špeh a donášet Temnyjovi, králi nebo Aparátusovi. Každý z nich může čekat na první příležitost, aby mě odstranil z cesty a převzal moc do svých rukou.
Tamara s Toljou stáli venku, tak blízko, aby slyšeli křik, kdyby nastaly problémy, ovšem jedině Malova přítomnost mě doopravdy uklidňovala. Ve svých šatech z hrubého plátna, na kterých měl na prsou připíchnutý odznak slunce, seděl po mé pravici. Příčilo se mi, že už tak brzy odjede pryč, ale musela jsem uznat, že nám rozptýlení jedině prospěje. Mal byl pyšný na to, že je voják, a královo rozhodnutí ho tížilo, jakkoliv se to snažil nedávat najevo. A jeho správné tušení, že před ním něco skrývám, mu na klidu také nepřidávalo.
Zprava vedle Mala seděl Sergej s rukama zarputile zkříženýma na prsou. Vůbec se mu nelíbilo, že sedí vedle obyčejného strážce, a ještě víc mu bylo proti srsti, že jsem trvala na tom, aby po mé levici, tedy na čestném místě, usedla vyslankyně materiálčiků. Byla to sulijská dívka jménem Paja, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Měla tmavé vlasy a skoro černé oči a podle červených výšivek na manžetách její fialové kefty patřila k alchymikům, materiálčikům, kteří se zabývají výrobou chemikálií, jako jsou jedy a střelný prach.
David seděl ode mě dál, jeho manžety byly vyšité šedou. Pracoval se sklem, ocelí, dřevem, kameny – zkrátka s pevnými látkami. Patřil k řemeslníkům a věděla jsem, že je z nich nejlepší, protože právě jeho si Temnyj vybral, aby mi navždy připevnil ke krku můj náhrdelník. Pak tu byl Fedjor a vedle něj Zoja v modrých barvách eterálčiků, úchvatná jako vždycky.
Naproti Zoje seděl Pavel, ten snědý ohňostrůjce, jenž včera proti mně tak plamenně horlil. Měl úzký obličej a vepředu ulomený zub, kterým při řeči nepatrně hvízdal.
V první části porady jsme diskutovali o tom, kolik grišů je na různých základnách v Ravce a kolik se jich může skrývat. Zoja navrhla vyslat posly se zprávou, že jsem se vrátila a nabízím plnou milost těm, kdo mi budou přísahat věrnost. Skoro hodinu jsme se dohadovali o přesném znění tohoto omilostnění. Věděla jsem, že ji budu muset dát Nikolajovi, aby ji donesl králi ke schválení, a proto jsem byla obezřetná. Nakonec jsme se shodli na slovech „věrnost Ravské koruně a Druhé armádě“. Nikdo z toho nebyl valně nadšený, z čehož jsem usoudila, že je to v pořádku.
Byl to Fedjor, kdo nanesl problém s Aparátusem. „Dělá mi starosti, že ho ještě nechytli.“
„Pokusil se tě kontaktovat?“ zeptal se mě Pavel.
„Ne,“ odpověděla jsem. Viděla jsem, že mi nevěří.
„Zahlédli ho v Kerskiji a Rjevostu,“ pokračoval Fedjor. „Vždycky se z ničeho nic objeví, káže lidem, a než dorazí královi vojáci, zase zmizí.“
„Měli bychom se ho zbavit,“ prohlásil Sergej. „Začíná mít příliš velkou moc a možná je v tajném spojení s Temnyjem.“
„To bychom ho nejdřív museli najít,“ podotkla Paja.
Zoja elegantně mávla rukou. „K čemu by to bylo? Podle všeho se upnul na jedinou věc: hlásá o světlonošce a tvrdí, že je svatá. Koneckonců je načase, aby si lidi začali grišů vážit.“
„Nejde o griši,“ vpadl do hovoru Pavel a bojovně na mě mířil bradou. „Ale o ni.“
Zoja ladně pokrčila ramenem. „Pořád lepší, než aby nás hanobili jako čaroděje a zrádce.“
„Tak nechme krále, ať tu špinavou práci udělá za nás,“ ozval se Fedjor. „Nechme ho, ať Aparátuse najde a popraví, a pak to bude on, na koho dopadne hněv lidu.“
Nešlo mi na rozum, že se docela klidně dohadujeme o vraždě člověka. A nebyla jsem si jistá, že chci Aparátusovu smrt. Ten kněz se musí bezpochyby z mnohého zpovídat, nicméně jsem pochybovala, že pracuje pro Temnyje. Navíc to byl on, kdo mi dal Život svatých, což znamená, že je potenciálním zdrojem i…
