Celá e-kniha Vlak z Paddingtonu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
„Tak vidíte,“ řekla slečna Marplová. „Jak jsem si hned myslela, bylo to nakonec velice prosté. Byl to nejjednodušší druh zločinu. Zdá se, že hodně mužů vraždí své ženy.“
Paní McGillicuddyová pohlédla na slečnu Marplovou a na inspektora Craddocka. „Nechtěli byste mi to vy dva trochu vysvětlit?“ řekla.
„Viděl příležitost oženit se s bohatou ženou, Emmou Crackenthorpovou. Jenomže si ji nemohl vzít, protože už jednu ženu měl. Byli léta od sebe, ale ona nechtěla rozvod. To se velmi dobře hodilo na to, co mi inspektor řekl o té dívce, která si říkala Anna Stravinská. Jak pověděla jedné své přítelkyni, měla anglického manžela, a taky prý byla velmi zbožná katolička. Dr. Quimper nemohl riskovat, že by sňatkem s Emmou spáchal bigamii, a poněvadž byl člověk velmi bezohledný a chladnokrevný, rozhodl se, že se své ženy zbaví. Ten nápad zabít ji ve vlaku a pak ukrýt mrtvolu v sarkofágu byl opravdu velice chytrý. Chápete, měl v úmyslu spojit vraždu s Crackenthorpovou rodinou. Předtím napsal Emmě dopis, který vypadal, že je od dívky Martine, o níž Edmund Crackenthorpe psal, že se chce s ní oženit. Emma dr. Quimperovi o svém bratrovi všechno pověděla. Pak, když nastal vhodný okamžik, měl ji k tomu, aby šla s tou věcí na policii. Chtěl, aby mrtvá byla identifikovaná jako Martine. Asi, myslím, zaslechl, že pařížská policie pátrá po Anně Stravinské, a tak to zařídil, aby od ní přišla pohlednice z Jamajky.
Bylo to pro něho snadné, aby se setkal se svou ženou v Londýně, řekl jí, že by se s ní chtěl smířit a že by byl rád, kdyby přijela a poznala ‚jeho rodinu‘. Nebudeme mluvit o téhle části příběhu, je velice nepříjemné jen na to pomyslet. Byl to ovšem chamtivý člověk. Napadlo ho, jak velice zdanění zasáhne do příjmů, a začal uvažovat, že by bylo pěkné mít ten kapitál trochu větší. Snad na to už myslel, než se rozhodl zabít svou ženu. Začal šířit pověsti, že se někdo snaží otrávit starého pana Crackenthorpa, připravoval si tak půdu a pak skončil s tím, že dal arzenik celé rodině. Samozřejmě že ne moc, protože nechtěl, aby starý pan Crackenthorpe zemřel.“
„Ale pořád nevím, jak to dokázal,“ řekl Craddock. „Nebyl přece v domě, když se dělalo kuře na kari.“
„Ale v jídle žádný arzenik tenkrát nebyl,“ odpověděla slečna Marplová. „Přidal jej do zbytků, teprve když je nesl na rozbor. Pravděpodobně dal předtím arzenik do koktajlového džbánu. Pak ovšem bylo pro něho, domácího lékaře, zcela snadné otrávit Alfreda Crackenthorpa a rovněž poslat tablety Haroldovi do Londýna, když se předtím pojistil tím, že řekl Haroldovi, že už další tablety nepotřebuje. Všechno, co dělal, bylo smělé a odvážné, kruté a chamtivé, a já moc a moc lituju,“ končila slečna Marplová a vypadala tak zuřivě, jak jen zuřivě může vypadat křehká stará dáma, „že zrušili trest smrti, protože si myslím, že jestli by někdo zasloužil, aby ho pověsili, pak je to doktor Quimper.“
„Nevěřím svým uším,“ řekl inspektor Craddock.
„Víte, napadlo mě,“ pokračovala slečna Marplová, „že i když vidíte někoho jen zezadu, je to přesto pohled charakteristický. Pomyslela jsem si, kdyby Elspeth uviděla doktora Quimpera přesně v témže postoji, jak ho viděla ve vlaku, to jest otočeného zády k ní a sklánějícího se nad nějakou ženou, kterou drží za krk, pak bych si byla skoro jistá, že ho pozná, nebo že poděšeně vykřikne. Proto jsem na tom s Lučinou laskavou malou pomocí založila svůj malý plán.“
„Musím říct, že to se mnou pořádně otřáslo,“ ozvala se paní McGillicuddyová. „Vykřikla jsem ‚To je on‘, dřív než jsem se mohla zarazit. A přece, jak víte, jsem tvář toho muže ve skutečnosti neviděla a —“
„Měla jsem hrozný strach, že to řekneš, Elspeth,“ vskočila jí do řeči slečna Marplová.
„To jsem taky chtěla,“ doznala paní McGillicuddyová. „Chtěla jsem říct, že jsem ovšem jeho tvář neviděla.“
„To bys tomu byla dala!“ řekla slečna Marplová. „Propánakrále, on si myslel, žes ho opravdu poznala. Chci říct, že on nemohl vědět, žes mu neviděla do tváře.“
„Tak je dobře, že jsem držela j…
