5
Willis odhadoval, že číslo 317 v Byrd Street najde asi šest, sedm bloků od Lodního kanálu, kde dva detektivové z jedenatřicátého údajně utopili dvě prostitutky, které je obvinily ze spolupachatelství při provozování nezákonného pohlavního styku. V tomto městě plném kontrastů zářila Byrd Street, nově povznesená mezi elitu, jako vzácný klenot v umolousaném mosazném osazení. Byly tu kavárny a elegantní restaurace, obchody s uměleckými předměty a butiky, knihkupectví, a dokonce i multikina. Dvanáct bloků odsud podél kanálu se nacházely bary, sloužící jako nevěstince pro stovky námořníků z obchodních lodí, kteří se sem hrnuli každý den v týdnu.
Podle kopie seznamu ukradených vozidel z osmdesátého sedmého revíru Polly Olsonová krádež auta nahlásila až dnes o půl deváté ráno, dobrých deset hodin po včerejším únosu. Mohlo jít o běžné přehlédnutí, anebo se tím možná chytře pokusila odvrátit od sebe pozornost a zajistit si alibi.
Kdo, já? Že mám něco společného s únosem? Poslyšte, to auto mi ukradli, sama jsem tu krádež ohlásila!
V takovém případě by Polly Olsonová klidně mohla být spolupachatelkou únosu Tamar Valparaisové. A tudíž by se u ní dnes večer mohli vyskytovat její dva kamarádi s AK sedmačtyřicítkami. Willis nestál o to, aby po něm dnes večer někdo střílel.
Vlastně vůbec nikdy nestál o to, aby po něm někdo střílel.
Naposledy ho postřelili do stehna a tehdy měl pocit, že je to jeho poslední hodinka, na mou duši, i když, jak se ukázalo, ještě tu je pořád s námi. A Parker u toho ten večer vůbec nebyl, když jistý rošťák jménem Maxie Blaine z Georgie vystřílel prakticky všechny náboje ze své devítky do pěti policistů deroucích se do dveří a šťastnou náhodou – či spíše nešťastnou náhodou, podle toho, jak se na to člověk dívá – trefil ten nejmenší cíl ze všech. Willis se ještě nikdy s Parkerem nedostal do žádné přestřelky, takže vůbec netušil, jak silnou oporu by v něm měl, ale pokud snad v příštích deseti minutách mělo dojít na pistole, napadalo ho mnoho jiných policistů, s nimiž by do toho šel radši.
Ani to, co spatřil, když dorazili k domovním dveřím, ho nepotěšilo. Uviděli svislou řadu zvonků s jmenovkami a nad nimi mřížku interkomu. Budou se muset ohlásit, než je někdo pustí dovnitř.
Parker vytušil, na co Willis myslí.
„Zmáčkni ty pitomý zvonky všechny najednou,“ poradil mu, a aniž vyčkal, až to Willis udělá, stiskl nějakých deset, dvanáct tlačítek.
Okamžitě jim odpovědělo šest, sedm hlasů.
„Policie,“ zařval Parker. „Na střeše je zloděj. Otevřete nám!“
Ozvalo se jenom jedno zabzučení, ale i to stačilo odsunout západku ve dveřích.
„To jsem se naučil od Carelly,“ zubil se Parker.
Vyšli po schodech do třetího patra. Před bytem 3C na ně čekal stejný problém. Představit se nebo ne?
Willis zaklepal.
„Ano?“ ozval se ženský hlas.
„Policie,“ ohlásil se a ustoupil ode dveří pro případ, že by se někdo uvnitř rozhodl to do nich napálit. „Našli jsme vaše auto, paní,“ dodal. „Mohla byste otevřít dveře, prosím?“
Tím jí poskytl šanci dát se na útěk oknem a po požárním schodišti, což bylo pořád lepší, než aby po nich začala střílet skrz dřevěné dveře.
Čekali.
„To je skvělé!“ uslyšeli.
Za dveřmi se ozvaly chvatné kroky. Zůstali stát v dostatečné vzdálenosti od zárubní po obou stranách, pak k nim dolehl hluk celé řady odemykaných zámků a snímaných řetězů, a když se dveře konečně otevřely, jakási dáma v rudém županu a dlouhé bílé noční košili je rozevřela dokořán a široce se na ně usmála. Willis ji odhadl na něco přes padesát let; všiml si, že má vlasy samou kudrlinku, růžové pantoflíčky a čistě umytý obličej a zářivě se na ně usmívá z toho nenadálého potěšení. No ne, oni opravdu našli její auto!
Nebo to musela být zatraceně dobrá herečka.
„Už jsem si myslela, že tu starou káru nikdy neuvidím,“ ujišťovala je. „Kde jste ji našli?“
„Vy jste Polly Olsonová?“ zeptal se Willis.
Oči upíral za ni, do hloubi bytu, kde bylo vidět na stolku před zapnutým televizorem černou plastovou misku s večeří, kterou zřejmě právě vyjmu…
