12
Ve skupině zavládl jisty zmatek. Dalo by se skoro říci, že z toho všichni byli tumpachoví! Velící zvláštní agent Charles Stanley Marshall Endicott se od svého nadřízeného na ředitelství právě dověděl, že policejní komisař přikázal detektivům z 87. revíru, aby pokračovali ve vyšetřování únosu Valparaisové!
„Nějaká parta buranů z předměstí,“ stěžoval si, očividně napružený.
Agenti i detektivové shromáždění ve velké zasedací místnosti v sídle společnosti Bison Records souhlasně přikyvovali. Všichni, až na poručíka Charlese Farleye Corcorana, který rázoval po místnosti sem a tam a ve tváři byl ještě červenější, než bývá u Irů zvykem.
„Zamítl mou stížnost,“ mumlal si, očividně dopálen na nejvyšší míru. „Že prý Carella nepodléhá mému velení, takže se nemohl dopustit porušení subordinace.“
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Feingold. „Čí je to vlastně případ? Zabalíme to tady nebo co?“
„Je náš a současně i jejich,“ vysvětlil mu Endicott.
„Chcete říct, že to budou dostihy,“ podotkl kysele Feingold.
„Chci říct, že to jsou dostihy, které musíme vyhrát!“
„Co když mi na ulici vynadá nějakej motorkář?“ zuřil Corcoran. „To by taky nebylo porušení subordinace?“
„To je tedy fakt,“ přitakal podlézavě Jones. Ne nadarmo se naučil, jak proniknout do policejního oddělení obsazeného samými bělochy.
„Ten syčák řekl, že zavolá znovu ve tři,“ připomněl Endicott.
„Komisař?“ zeptal se Lonigan. Nepatřil k nejchytřejším, přestože se zasloužil o rozbití organizace překupníků heroinu v Majestě. Ale to bylo už před deseti lety.
„Ten pachatel. Pachatel,“ opakoval Endicott, který už začínal být ze všeho také řádně popletený. „Tentokrát se do toho obujeme,“ zapřísahal se, totálně vytočený. „Jestli ho Loomis neudrží na drátě, osobně mu utrhnu koule.“
„Pachateli?“ zeptal se Lonigan.
Endicott ho jenom sjel pohledem.
* * *
Telefon zazvonil přesně ve tři hodiny odpoledne. Tihle únosci byli v každém případě dokonale přesní. Ačkoliv Gloria Kleinová ten hlas okamžitě poznala, přesto se zeptala, kdo volá. Když únosce odpověděl, že jde o „osobní záležitost“, požádala ho, aby vydržel vteřinku, prosím, a zavolala do Loomisovy kanceláře.
„Haló?“ ozval se Loomis.
„Je tady,“ oznámila mu.
„To je on,“ řekl Loomis Endicottovi. Mezitím už vykročil ke své izolované kóji.
„Začněte, jakmile budete připraven,“ vybídl ho Endicott a nasadil si sluchátka. „Hlavně ho držte u telefonu.“
Loomis v budce usedl a zvedl sluchátko na své lince.
„Loomis,“ představil se.
„Máte ty peníze?“
„Budu je mít dnes v šest hodin večer. Musím prodat…“
„Sedm set padesát táců v nových stodolarovkách?“
„Ano.“
„Dobrá. Dejte mi Carellu.“
„Není tady.“
Na lince se rozhostilo ticho.
„Kde je?“
„Já nevím. Nevěděl jsem, že ho ještě budete potřebovat.“
„Nepotřebuju ho.“
„První věž ho zachytila,“ hlásil Jones.
„Je tam s vámi nějaký jiný detektiv?“
Corcoran kývl.
„Ano,“ odpověděl Loomis.
„Poslouchá nás?“
Corcoran zavrtěl hlavou.
„Ne,“ řekl Loomis.
„Lžete. Dejte mi ho.“
„Druhá věž ho zachytila, je v nějakém pohybujícím se vozidle,“ ozval se Feingold.
Corcoran se chopil sluchátka u své paralelky.
„Haló?“
„Kdo je to?“
„Detektiv poručík Charles Corcoran.“
„Smím vám říkat Charlesi?“
„Je ta dívka ještě naživu?“
„Hergot, otázky tady kladu já, Charlesi!“
Corcoran pevně stiskl rty. Endicott se zamračil.
„Přesně v sedm hodin večer sejdete dolů a nastoupíte do limuzíny,“ diktoval volající. „Vy, pan Loomis a ty peníze.
Pojedete po River Dix Drive směrem na východ. Tou dobou už by měla špička skončit. Zavolám vám ve čtvrt na osm.
Něco si zkuste, a ta holka zemře. Tenhle telefon je taky kradený,“ dodal ještě a zasmál se.
Ve sluchátku to cvaklo.
„Ten zkurvenej, zatracenej hajzl zasraná!“ zařval Jones.
„Vždycky zavěsí vteřinu předtím, než ho stačíme ztriangulovat.“
„Chcete údaje z počítače?“ otázal se Feingold.
„Slyšels ho, telefon je kradený,“ řekl Endicott.
„Seženete ty peníze do té doby?“ zeptal se Corcoran Loomise.
„Měly by tu být v šest,“ ujistil ho Loomis.
„Tent…
