9
Mobilní telefon ve voze zazvonil přesně ve tři čtvrtě na čtyři, právě když Barney Loomis projížděl kolem výjezdu z River Harb Highway u Buford Parku. Carella telefon zvedl a stiskl tlačítko.
„Haló?“ řekl.
„Kdo je to?“ zeptal se Avery.
„Detektiv Carella.“
„Jak se jmenujete křestním jménem, detektive?“
„Steve.“
„Nebude vám vadit, když vám tak budu říkat?“
„Vůbec ne.“
„Italská jména mi dělají potíže, víte?“
Trhni si nohou, pomyslel si Carella.
„Steve, je pan Loomis u volantu?“
„Ano, pane.“
„Je tohle jediný telefon v autě?“
„Ano, pane.“
Byla to lež. Carella měl v postranní kapse větrovky další mobilní telefon.
„Je přenosný?“
„Prosím?“
„Dá se vyjmout z auta?“
„Aha. Ano, pane, to se dá.“
„Dejte mi pana Loomise.“
Carella podal Loomisovi telefon.
„Haló?“ řekl Loomis.
„Pane Loomisi, chci, abyste jeli k výjezdu číslo 17; to vám potrvá deset, možná patnáct minut. Na horním konci výjezdové komunikace odbočte doprava. Uvidíte parkovací prostor pro lidi, kteří se střídavě navzájem vozí do práce.
Tam zaparkujte a počkejte. Ve čtyři vás znovu zavolám.“
Ve sluchátku se ozvalo cvaknutí.
„Co říkal?“ chtěl vědět Carella.
„Výjezd 17, tam zaparkovat a čekat na další zavolání.“
Mobilní telefon v Carellově kapse zazvonil. Chmátl po něm a stiskl tlačítko.
„Haló?“ ohlásil se.
„Carello? Tady je poručík Corcoran.“
„Ano, pane,“ řekl Carella.
Kdysi v akademii si říkali „Steve“ a „Corky“. Teď to byl najednou „Carella“ a „poručík Corcoran“.
„Ozval se vám už?“ zeptal se Corcoran.
„Ano, pane. Právě volal.“
„Co říkal?“
„Chce, abychom…“
„Co to děláte?“ vyhrkl najednou Loomis.
Carella se na něj nechápavě podíval.
„Co to sakra děláte?“ zařval Loomis.
„Počkejte okamžik,“ řekl Carella do telefonu a opět se otočil k Loomisovi. „Corcoran chce vědět…“
„Dejte mi ten telefon!“ vyštěkl Loomis a natáhl pravou ruku.
„Chce s vámi mluvit, poručíku,“ oznámil Carella a předal telefon Loomisovi.
„Poručík Corcoran?“ spustil Loomis. „Teď mě poslouchejte, poručíku Corcorane. Copak vám přeskočilo, krucinál? Ti lidé vyhrožují, že Tamar zabijí, pokud budeme zkoušet nějaké triky. A podle mého mínění, pokud bychom vás informovali o tom, kam jedeme – a bůhví co dalšího jste si na příštích pár minut naplánovali –, udělali bychom přesně to, před čím nás varovali. To jsou triky. Nepřeju si, abyste věděli, kde budeme. Nestojím o to, abyste tam poslali celý zatracený regiment mariňáků. Chci jenom předat ty peníze a počkat na další instrukce. Rozumíte tomu, poručíku Corcorane?“ Loomis naslouchal. „Ano, poručíku,“ řekl, „jsem naprosto ochoten převzít odpovědnost, pokud by se Tamar něco stalo. Takže na tohle číslo už nevolejte, ani na číslo telefonu v autě; a já jenom doufám, pro pána boha, že nás v tuto chvíli nikdo z vašich lidí nesleduje,“ dodal, pohlížeje do zpětného zrcátka. „Protože jestli se té holce něco stane, osobně vám uříznu koule. Je to jasné, poručíku Corcorane?“ Loomis opět naslouchal. „Dobrá. A žádné další triky, hergot fix!“ Se strohým pokývnutím vrátil telefon Carellovi.
„Haló?“ řekl Carella.
„Ano, slyšel jsem.“ Poslouchal. „Dobře, sehrajeme to takhle. Nashle později.“ Vypnul telefon a odhodil ho přes rameno na zadní sedadlo auta.
„Já toho chlapa nesnáším,“ prohlásil Loomis. „Nikdo z té party se mi nezamlouvá, abych byl upřímný, a Corcoran ze všech nejmíň. Moc si o sobě myslí.“
Carella neodpověděl.
„Nikdo z celé té vyčleněné jednotky nevnímá, že tady jde především o lidský život,“ zlobil se Loomis.
„Nu, já bych řekl, že si to uvědomují, pane Loomisi.“
„Je to pro ně jenom velká hra. Hodní kluci proti těm zlobivým. Je jim fuk, že únosci docela jasně pohrozili, že vynesli svůj trumf, vyložili nám dopodrobna, co je v sázce.
Pro ně je to stejně pořád jenom hra na zloděje a četníky, nemám pravdu?“
„Já si to nemyslím, pane Loomisi. Ale budeme postupovat podle vašeho přání,“ odvětil Carella. „A doufat, že to dobře dopadne.“
Právě se blížili k výjezdu číslo 15. Loomis opakovaně kontroloval pohledem do zpětného zrcátka, jestl…
