21. kapitola
Detektiv inspektor Hardcastle pohlédl na kalendář na svém pracovním stole. Dvacátého září. Jedenáct dní. Za tu dobu nepokročili tak daleko, jak by si býval představoval, a to proto, že stále zápolili s počátečním problémem: identifikace oběti. Trvalo to déle, než si vůbec myslel, že je možné. Vypadá to, že všechny cesty selhaly. Laboratorní prozkoumání oděvu nepřineslo nic užitečného. Samotné šaty neposkytly žádné vodítko. Byly to šaty dobré, exportní kvality, ne nové, ale dobře udržované. Nepomohli ani zubaři, ani prádelny, ani čistírny. Mrtvý muž zůstával „tajemným mužem“! A přitom, myslel si Hardcastle, to nebyl „tajemný muž“. Nebylo na něm nic zvláštního ani dramatického. Byl to jenom muž, kterého nikdo nedokázal poznat. V tom byl ten celý problém. Hardcastle vzdychl, když si vzpomněl na telefonáty a dopisy, které ho zákonitě zavalily poté, co byla v tisku zveřejněna fotografie s titulkem: ZNÁTE TOHOTO MUŽE? Překvapující množství lidí, kteří si mysleli, že ho znali. Dcery s nadějí hledající otce, jenž jim před lety zmizel. Devadesátiletá paní byla přesvědčena, že je to její syn, který odešel před třiceti lety. Bezpočet žen, které poznaly ztraceného manžela. Kupodivu sestry už tak zaníceně bratry nehledaly. Sestry budou asi méně optimistické. A samozřejmě nekonečně mnoho těch, kteří tohoto muže viděli v Lincolnshiru, Newcastlu, Devonu, Londýně, v metru, v autobuse, bloumajícího po molu, zlověstně rozhlížejícího se na rohu ulice, pokoušejícího se skrýt obličej při východu z kina. Stovky stop, ty nadějnější pečlivě prověřené, ale k ničemu.
Ale dnes to vypadalo poněkud nadějněji. Inspektor si opět prohlédl dopis na stole. Merlina Rivalova. To křestní jméno se mu nelíbilo. Nikdo normální přeci nemohl dát holčičce jméno Merlina. Bezpochyby to bylo umělecké jméno, které si ona osoba dala sama. Ale líbil se mu obsah dopisu. Nebyl výstřední ani sebejistý. Stálo v něm pouze, že se pisatelka domnívá, že v oné osobě poznává manžela, se kterým se před lety rozešla. Dnes dopoledne ji očekával. Stiskl bzučák a vstoupil seržant Cray.
„Paní Rivalova se ještě nedostavila?“
„Právě přišla. Zrovna jsem vám to chtěl oznámit.“
„Jak vypadá?“
„Trochu nápadně,“ řekl Cray po chvilce přemýšlení. „Hodně líčidla, ne moc kvalitního. Ale jinak vcelku důvěryhodná žena, řekl bych.“
„Vypadá sklesle?“
„Ne. Aspoň se mi nezdá.“
„Dobře,“ řekl Hardcastle. „Ať jde dál.“ Cray odešel a vzápětí byl zpět a ohlašoval: „Paní Rivalova, pane.“
Inspektor vstal a podal jí ruku. Okolo padesátky, odhadoval, ale z dálky, z pořádné dálky, by mohla vypadat na třicet. Zblízka vypadala zásluhou přemrštěného make-upu na trochu víc než padesát, ale v souhrnu jí hádal padesát. Tmavé natrvalené vlasy. Bez klobouku, střední postavy, tmavý kabát a sukně, bílá košile. Měla velkou kostkovanou tašku. Zvonivý náramek nebo dva, několik prstýnků. Celkový dojem, utvořený na základě dlouholetých zkušeností, poměrně uspokojivý. Patrně ne moc přecitlivělá, ale snadno se s ní žije, dost velkorysá, snad hodná. Důvěryhodná? To je otázka. Ruku do ohně by za ni nedal, ale neměl na vybranou. Vyslechnout ji musel.
„Mám velkou radost, že vás poznávám, paní Rivalova,“ řekl, „a doufám, že nám budete schopna pomoci.“
„Samozřejmě, nejsem si tím vůbec jistá,“ řekla paní Rivalova omluvně. „Ale vypadal trochu jako Harry. Hodně jako Harry. Ale počítám i s tím, že vás zklamu. Myslím, že vás nesmím připravovat o moc času.“
Vypadala poněkud ustaraně.
„Nemusíte se kvůli tomu znepokojovat,“ řekl inspektor. „Potřebujeme pomoc velmi naléhavě.“
„Chápu. Doufám, že si budu jistá. Víte, je to dlouhá doba, co jsem ho naposled viděla.“
„Můžeme si nejdříve upřesnit několik údajů? Kdy jste viděla svého muže naposledy?“
„Celou cestu vlakem jsem se pokoušela si na to přesně vzpomenout,“ řekla paní Rivalova. „Je to hrozné, jak člověk rychle zapomíná. Myslím, že v dopise jsem vám napsala, že to bylo před deseti lety, ale je to asi ještě déle. Mám pocit, že je to skoro patnáct let. Tak to letí…
