8
CROZIER
70°05’ s.š., 98°23’ z.d. 9. listopadu 1847
Uběhl už jeden rok, dva měsíce a šest dnů od oné památné porady u sira Johna na palubě Erebu a obě lodě jsou dosud zamrzlé v ledu přibližně na stejném místě, na kterém se nacházely onoho zářijového dne roku 1846. Proud od severozápadu sice celou ledovou masu unáší, ale za uplynulý rok točil ledem, ledovci, tlakovými hřebeny i oběma uvězněnými loděmi v pomalých kruzích, takže jejich poloha zůstala téměř stejná; trčí nějakých čtyřicet kilometrů od Země krále Williama a pomalu se otáčejí jako rezivá skvrna na jednom z kovových hudebních kotoučů v důstojnické velké kajutě.
Kapitán Crozier tento listopadový den – či přesněji řečeno ty hodiny temnoty, k nimž kdysi patřilo denní světlo – strávil pátráním po svých zmizelých námořnících Williamu Strongovi a Thomasi Evansovi. Ani jeden z nich už samozřejmě nemá naději a hrozí velké riziko, že ta věc na ledu odnese ještě někoho dalšího, přesto po nich ale pátrají. Nic jiného si kapitán ani posádka neumějí představit.
Čtyři skupiny po pěti mužích – jeden nese dvě lucerny a čtyři jsou připraveni s brokovnicemi nebo mušketami – pátrají ve čtyřhodinových směnách. Jakmile se jeden zmrzlý a roztřesený tým vrátí, vystřídá ho další, který už čeká na palubě v teplém venkovním oblečení, pušky vyčištěné, nabité a připravené, lucerny naplněné olejem, a pokračuje v prohledávání kvadrantu, který předchozí tým právě opustil. Čtyři týmy procházejí změť ledu kolem lodi ve stále širších kruzích a jejich lucerny jsou hlídkám na palubě v ledové mlze a tmě chvíli viditelné, chvíli naopak zastřené ledovými krami a balvany, tlakovými hřebeny či vzdáleností. Kapitán Crozier a námořník s červenou lucernou přecházejí z kvadrantu do kvadrantu, kontrolují všechny týmy a pak se vracejí na Terror, dohlédnout na mužstvo a podmínky na palubě. Tak to pokračuje dvanáct hodin.
Při druhém zvonění první psí hlídky – v šest hodin večer – se všechny poslední pátrací skupiny vracejí; žádná z nich ztracené muže nenašla, několik námořníků se ale tváří provinile, protože vystřelili ze svých zbraní na vítr vyjící mezi rozeklaným ledem nebo na samotný led, když si nějaký ledový útvar spletli s hrozivě se tyčícím bílým medvědem. Crozier jde poslední a sestupuje za nimi do mezipalubí.
Většina námořníků už odložila mokré oblečení i vysoké boty a zamířila na příď najíst se ke stolům, které byly na řetězech spuštěny od stropu na podlahu, zatímco důstojníci zmizeli v jídelně na zádi. Konečně se na schůdcích objevuje Crozier. Jeho stevard Jopson a první poručík Little k němu spěchají a pomáhají mu vysvléknout ledem obalené vnější oblečení.
„Jste zmrzlý, kapitáne,“ stará se Jopson. „Kůži máte bílou od omrzlin. Pojďte dozadu do důstojnické jídelny a dejte si večeři, pane.“
Crozier vrtí hlavou. „Musím si jít promluvit s kapitánem Fitzjamesem. Edwarde, nepřišel náhodou posel z jeho lodi, zatímco jsem byl venku?“
„Ne, pane,“ odpovídá Little.
„Najezte se, prosím, kapitáne,“ naléhá Jopson. Na stevarda je to urostlý chlap a jeho hluboký hlas se mění spíš ve vrčení než kňučení, když kapitána přemlouvá.
Crozier vrtí hlavou. „Buďte tak laskav a zabalte mi pár sušenek, Thomasi. Sním si je cestou k Erebu.“
Jopson dává zřetelně najevo nesouhlas s tím pošetilým rozhodnutím, spěchá ale k panu Digglemu, který se pilně otáčí kolem obrovského sporáku. Teď kolem večeře panuje v mezipalubí příjemné teplíčko, největší za celých čtyřiadvacet hodin – teplota vystupuje až k nějakým pěti stupňům nad nulou. Na vytápění se v těchto dnech pálí jen velice málo uhlí.
„Kolik mužů chcete jako doprovod, kapitáne?“ ptá se Little.
„Ani jednoho, Edwarde. Až se všichni najedí, chci, abyste poslal na led přinejmenším osm skupin na poslední čtyři hodiny pátrání.“
„Ale, pane, je to rozumné, abyste…“ začne Little, pak se ale zarazí.
Crozier ví, co chtěl Little říct. Vzdálenost mezi Terrorem a Erebem činí jen necelé dva kilometry, jsou to ale osamělé a nebezpečné dva kilometry cesty a jejich překonání…
