45
BLANKY
Sev. šířka neznámá, záp. délka neznámá 18. června 1848
Když se Tomu Blankymu přelomila třetí a poslední noha, bylo mu jasné, že to znamená konec. Jeho první nová noha byla na pohled překrásná. Vyřezal a vytvaroval ji pan Honey, zručný tesař Terroru, a byla vyrobená z jediného kusu solidního anglického dubu. Bylo to umělecké dílo a Blanky se jím rád chlubil. Ledařský mistr přecházel na dřevěné noze po lodi sem a tam jako dobře naladěný pirát, když ale musel vyjít ven na led, nasadil si na její konec dokonale vytvarovanou dřevěnou botu, v níž zapadla do připraveného lůžka. Bota měla na spodní straně bezpočet malých hřebů a šroubů – které byly pro udržení rovnováhy na ledu mnohem lepší než cvočky na vysokých zimních botách ostatních mužů – a jednonohý Blanky sice nebyl schopen táhnout saně, zato byl bez obtíží s to udržovat tempo pochodu při přesunu od opuštěné lodi do tábora Terror i později při dlouhé pouti na jih a nyní na východ. Teď už ne.
První noha se mu zlomila těsně pod kolenem devatenáct dnů po odchodu z tábora Terror, nedlouho poté, co pohřbili nešťastného Pilkingtona a Harryho Le Vesconteho.
Toho dne se Tom Blanky i pan Honey, který byl uvolněn z práce v postraňcích, vezli v jedné z pinas, připoutané k saním pracně taženým dvaceti dalšími muži, a tesař cestou pro ledařského mistra vyrobil novou nohu a botu ze dřeva odříznutého z náhradního ráhna.
Blanky si nikdy nebyl jistý, zda si má nebo nemá nasadit botu, když se belhal podél průvodu člunů a nadávajících zpocených mužů. Když se skutečně vydali přímo na mořský led – jako tomu bylo v ty první dny, kdy šli přes zamrzlý záliv jižně od tábora Terror, a pak znovu přes Tulení zátoku i později přes širokou zátoku severně od výběžku pevniny, na němž pohřbili Le Vesconteho –, fungovala šrouby a hřeby posetá dřevěná bota přímo zázračně. Po většinu dlouhého pochodu na jih a pak na západ podél velkého mysu a okolo něj, i nyní zpět na východ, se ale pohybovali po souši.
Když začal sníh a led na skalách tát – a obleva postupovala toto léto rychle, protože bylo mnohem tepleji než v onom loňském ztraceném létě roku 1847 –, dřevěná bota Toma Blankyho, která měla vejčitý půdorys, se po kluzkých kamenech smekala, v ledových trhlinách mu sjížděla z nohy a při každém neopatrném zkroucení hrozilo, že v lůžku praskne.
Když šli po ledu, pokoušel se Blanky dát najevo solidaritu s kamarády tím, že doprovázel tahače tam i zpět a absolvoval po boku namáhajících a potících se mužů obě cesty, když to bylo možné, přenášel menší předměty a občas se nabízel, že se místo někoho zcela vyčerpaného zapřáhne do postroje. Všichni ale věděli, že v postroji neutáhne ani vlastní váhu.
Po šesti týdnech a pětasedmdesáti kilometrech, v Zátoce úlevy, kde tak ošklivou smrtí zemřel ubohý kapitán Fitzjames, měl už Blanky třetí nohu – náhražku ještě mizernější a slabší, než byla ta druhá – a statečně se snažil belhat se na ní mezi kamením i přes potůčky a stojatou vodu, už se ale nevracel na nenáviděnou druhou odpolední směnu.
Tom Blanky si uvědomoval, že se pro dosud přežívající vyčerpané a nemocné muže – zbývalo jich teď kromě Blankyho devadesát pět – stal jen další nepotřebnou přítěží, kterou jsou nuceni vláčet s sebou na jih.
Tím, co Blankyho nutilo šlapat dál i poté, co začala praskat jeho třetí noha – neměli už žádná další rezervní ráhna, z nichž by mu vyřezali čtvrtou –, byla sílící naděje, že bude opět zapotřebí jeho znalostí ledařského mistra, až se expedice nalodí do člunů.
Přestože však ledový povlak na skalách a na holém pobřeží během dne roztával – teplota podle měření poručíka Littleho někdy dosahovala až pěti stupňů nad nulou –, ledové pole za pobřežními ledovci nevykazovalo žádné známky toho, že by se chtělo rozlámat. Blanky se snažil být trpělivý. Lépe než kterýkoli jiný člen expedice věděl, že v těchto zeměpisných šířkách se otevřené kanály v mořském ledu – dokonce i za ještě „normálnějšího“ léta, než bylo to letošní – mohou objevit až v polovině července nebo ješt…
