HODINA ŠESTATŘICÁTÁ Z PĚTAČTYŘICETI
33
„Nadmořská výška letiště je patnáct set padesát metrů,“ řekl Brad a prohlížel si letecký plán mezinárodního letiště v Denveru.
„U Chicaga jsme byli zhruba ve stejné výšce a letadlo nevybuchlo.“
„Jak je to daleko?“ zeptala se Percey.
„Odtud čtrnáct set čtyřicet kilometrů.“
Percey malou chvíli uvažovala a pak přikývla. „Zkusíme to.Udej mi přibližný kurs, ať se mám čeho držet, než chytíme hlasový záznam. Zkusíme to, Lincolne,“ dodala do vysílačky.
„Palivo vyjde jen tak tak. Budem mít spoustu práce. Ještě se vám ozvu.“
„Budeme čekat.“
Brad projel očima mapu a porovnal ji s palubním deníkem.
„Otoč doleva na kurs dva šest šest.“
„Dva šest šest,“ zopakovala Percey a zavolala řízení letů.
„Kontrole Chicago, tady devět pět Foxtrot Bravo. Letíme na denverské mezinárodní letiště. Podle všeho je…, podle všeho máme na palubě bombu s výškovou aktivací. Potřebujeme přistát v patnácti stech metrech nebo výš. Žádám o okamžitý hlasový záznam pro navádění na Denver.“
„Rozumím, Foxtrot Bravo. Za minutku.“
„Informujte o počasí na trase,“ dodal Brad.
„Nad Denverem je právě fronta vysokého tlaku vzduchu.Protivítr ve třech tisících mezi dvaceti a sedmdesáti, v tisíci až sto deset.“
„Blbý,“ zamumlal Brad a vrátil se k výpočtům. „Vyčerpání paliva asi devadesát kilometrů před Denverem,“ ohlásil.
„Dokážete sednout na dálnici?“ zeptal se Bell.
„Dokážeme. V jedné ohnivé kouli,“ řekla trpce Percey.
Dispečer se ozval znovu: „Foxtrot Bravo, můžeme hlásit frekvence hlasového záznamu?“
A zatímco Brad přebíral informace, Percey se natáhla a opřela si hlavu o opěrku sedadla. Tohle gesto jí připadlo povědomé a vzpomněla si, že Lincoln Rhyme prováděl něco podobného ve své důmyslně zkonstruované posteli. Přemýšlela o svém malém proslovu k němu. Samozřejmě ho myslela vážně, ale sama si neuvědomila, jak hlubokou měla pravdu. Jak je člověk závislý na pár křehkých kouscích kovu a umělé hmoty.
A jak kvůli nim možná zemře.
Osud je lovec…
Schází devadesát kilometrů. Co můžou dělat?
Proč není její mozek tak bystrý jako Rhymův? Copak nedokáže přijít na způsob, jak ušetřit trochu paliva?
Větší výška znamenala menší spotřebu paliva.
Menší hmotnost taky. Nemohou z letadla něco vyhodit?
Třeba náklad? Zásilka U. S. Medical vážila přesně 215 kilogramů. To by jim pár kilometrů přidalo.
Ale i když Percey tuhle možnost zvažovala, věděla, že to nikdy neudělá. Pokud bude existovat sebemenší šance zachránit let a zachránit společnost, využije ji.
No tak, Lincolne Rhyme, pomyslela si, vnukni mi něco.
Vnukni… Vybavila si jeho pokoj, vybavila si, jak sedí vedle něj, vybavila si sokola, který se pánovitě procházel po okenní římse.
„Krade,“ řekla náhle, „jaký máme úhel klouzání?“
„U learu třicet pětky? Nemám ponětí.“
Percey kdysi létala ve větroni Schweizer 2-32. První prototyp byl postaven v roce 1962 a stal se standardem pro všechny ostatní kluzáky. Rychlost klesání u něj činila zázračných 35 metrů za minutu. Vážil necelých šest set kilogramů. Lear, se kterým teď letěli, vážil šest tisíc tři sta padesát kilogramů. Ale i tohle letadlo dokáže plachtit, každé letadlo dokáže plachtit. Percey si vzpomněla na incident, který měl před několika roky let 767 společnosti Air Canada – piloti si o něm neustále vyprávěli. Následkem kombinace lidské chyby a selhání počítače došlo obřímu boeingu palivo. Ve dvanácti kilometrech zhasly oba motory a z letadla se stal 143-tunový kluzák. Který nouzově přistál bez jediné ztráty na životech.
„Přemýšlejme trochu. Jaká by byla rychlost klesání při motorech naprázdno?“
„Možná bychom to udrželi na sedmi stech.“
Což znamenalo, že letadlo by se propadalo rychlostí čtyřicet dva kilometrů za hodinu.
„Fajn. A teď spočítej, kdy dojde palivo, pokud vystoupáme do výšky šestnáct tisíc pět set.“
„Šestnáct tisíc pět set metrů?“ zeptal se Brad překvapeně.
„Přesně tak.“
Brad začal vyťukávat čísla. „Maximální stoupání činí třináct set za minutu. Spálili bychom spoustu paliva, ale v deseti tisí…
