HODINA TŘIAČTYŘICÁTÁ Z PĚTAČTYŘICETI
36
Mel Cooper stál v latexových rukavicích nad tělem mladého muže, kterého našli v Central Parku.
„Mohl bych zkusit plosky,“ navrhl neochotně.
Otisky na nohou jsou stejně jedinečné jako otisky prstů, ale mají jen zanedbatelnou hodnotu, pokud nemáte vzorky podezřelého. Jenže ty se v databázích otisků neevidují.
„Neobtěžuj se,“ zabručel Rhyme.
Kdo to, sakra, je? přemýšlel Rhyme a prohlížel si zohavené tělo před sebou. Tenhle mladík je klíč k rozluštění dalšího Tanečníkova kroku. Jenže přesně tohle je ten nejhorší pocit na světě: svědění na nedosažitelném místě. Mít před sebou obrovský kus důkazu, vědět, že je to klíč k případu, a přesto ho nedokázat rozluštit.
Rhymovy oči zabloudily na tabuli s důkazy. Tohle tělo bylo jako zelená vlákna, která našli o den dříve v hangáru – důležitost značná, cítil v kostech Rhyme, ovšem smysl neznámý.
„Ještě něco?“ zeptal se Rhyme lékaře ze soudní patologie, který tělo doprovázel. Byl to mladý proplešatělý muž a na hlavě se mu tvořily drobné krůpěje potu. „Je to homosexuál,“ začal, „nebo – abych byl přesný – udržoval v mládí homosexuální vztahy. Měl opakovaný anální styk, i když v posledních několika letech již nikoliv.“
„A co vám říká ta jizva?“ pokračoval Rhyme. „Chirurgický zákrok?“
„No, je to přesný řez, ale neznám žádný důvod, proč v těchto místech operovat. Snad kvůli neprůchodnosti střev. Ale ani tak jsem nikdy neslyšel o zákroku v tomhle břišním kvadrantu.“
Rhyme litoval, že u sebe nemá Sachsovou. Chtěl s ní probírat své myšlenky. Určitě by našla něco, co sám přehlédl.
Kdo to může být? lámal si Rhyme hlavu. Identifikace je složitá věda. Jednou určil totožnost člověka na základě pouhého jednoho zubu. Jenže taková procedura si žádá čas – obvykle týdny nebo měsíce.
„Zajistěte krevní zkoušku a profil DNA,“ řekl Rhyme.
„To už jsem zařídil,“ odpověděl lékař. „Vzorky jsem poslal do města.“
Kdyby byl muž HIV pozitivní, s jeho identifikací by mohli pomoci lékaři nebo kliniky. Pokud se však nebudou moci chytit ničeho jiného, krevní zkouška jim moc nepomůže.
Otisk…
Dal bych cokoliv na světě za pěkný otisk, pomyslel si Rhyme. Možná…
„Počkejte!“ zasmál se hlasitě. „Co jeho penis?“
„Cože?“ vyhrkl Sellitto.
Dellray zvedl obočí.
„Nemá sice ruce, ale které části těla se určitě dotýkal?“
„Penisu,“ odpověděl Cooper. „Jestli během posledních dvou hodin močil, pak možná získáme otisk.“
„Takže kdo chce mít tu čest?“
„Žádná práce není dost nechutná,“ řekl technik, nasadil si dvě vrstvy latexových rukavic a dal se do díla se snímacími kartami Kromekote. Podařilo se mu sejmout dva nádherné otisky – palec z horní části penisu zemřelého a ukazováček z části spodní.
„Výborně, Mele.“
„Ale neříkej to mý holce,“ řekl Cooper stydlivě a projel otisky systémem AFIS.
Na obrazovce se objevilo hlášení: Prosím, čekejte… Prosím, čekejte…
Buď tam, pomyslel si Rhyme zoufale. Prosím tě, bud v databázi.
Byl tam.
Jenže když se objevily výsledky, Sellitto s Dellrayem, kteří stáli nejblíže Cooperova počítače, nevěřícně vytřeštili na obrazovku oči.
„Co to, sakra…“ řekl detektiv.
„Co je?“ zaúpěl Rhyme. „Kdo je to?“
„Kall.“
„Cože?“
„Je to Stephen Kall,“ zopakoval Cooper. „Máme shodu ve dvaceti charakteristikách. Nemůže o tom být pochyb.“ Vyhledal složený otisk, který před pár hodinami sestavili, aby zjistili Tanečníkovu totožnost, a položil ho na stůl vedle jedné snímací karty. „Je totožný.“
Jak to? přemýšlel Rhyme. Jak je to možné?
„A co když jsou na ptáku toho chlápka jen Kallovy otisky?“ zeptal se Sellitto. „Co když je Kall náruživej kuřák?“
„Máme genetické znaky Kallovy krve, ne? Ze střechy toho domu.“
„Jo,“ přitakal Cooper.
„Tak je porovnejte,“ řekl Rhyme. „Chci profil genetických znaků téhle mrtvoly. A chci ho hned.“
***
Poezie mu nebyla cizí.
„Rakvový tanečník“… to se mi líbí, pomyslel si. Mnohem lepší než „Jodie“ – jméno, které si zvolil pro tuhle zakázku, protože znělo tak bezbranně. Takové hloupé, zdrobnělé jméno.
Zato Tanečník…
Věděl, ž…
