16
„Opatrně,“ vyštěkl Rhyme.
„Na tohle jsem expert.“
„Je nová, nebo stará?“
„Pst,“ uklidňoval ho Thom.
„Sakra, je ta břitva nová, nebo stará?“
„Nedýchej… Ták, a je to. Jako dětská prdelka.“
Celá procedura tentokrát neměla nic společného s kriminalistikou, nýbrž s kosmetikou.
Thom Rhyma poprvé za celý týden oholil. Také mu umyl vlasy a vyčesal mu je dozadu.
Před půl hodinou, když čekal, až mu Sachsová přinese důkazy, odehnal Rhyme Mela Coopera na chvíli z místnosti. Thom pohotové přiskočil a pacienta vycévkoval. Když byl hotov, podíval se na Rhyma a řekl: „Vypadáš jak zaschlé lejno, víš o tom?“
„Kašlu na to. Proč by mi to mělo vadit?“
A pak si náhle uvědomil, že by mělo.
„A co se nechat oholit?“ zeptal se mladík.
„Na to není čas.“
Rhyma ve skutečnosti trápilo, že kdyby ho doktor Berger viděl ulízaného, mohl by ztratit zájem na jeho sebevraždě. Správný kandidát musí být rozcuchaný a skleslý.
„A co mytí?“
„Ne.“
„Přijde k nám návštěva, Lincolne.“
„No dobře,“ zabručel konečně Rhyme.
„A že bychom ti vyměnili pyžamo? Co říkáš?“
„Nic s ním není.“
Thom však dobře věděl, že tahle odpověď znamená ‚ano‘.
Vymydlený a oholený Rhyme teď ležel v džínsách a bílé košili na lůžku a ignoroval zrcadlo, které před ním Thom držel.
„Dej to pryč.“
„Pozoruhodný přerod.“
Lincoln Rhyme posměšně zachrochtal.
„A než se Amélie vrátí, zajdu si na procházku,“ oznámil a opřel si hlavu o polštář.
Mel Cooper, který už byl zpátky v místnosti, nasadil zmatený výraz.
„Samozřejmě v myšlenkách,“ vysvětloval Thom.
„V myšlenkách?“
„Jo, představuju si to,“ přitakal Rhyme.
„Dobrý trik,“ řekl uznale Cooper.
„Můžu se procházet po městě a nikdo mě neokrade. Lezu po horách a neunavím se. Prohlížím si výlohy obchodů na Páté avenue. Samozřejmě, věci, které vidím, tam ve skutečnosti nejsou. Ale to nevadí, s hvězdama je to stejné.“
„Jak to?“ podivil se Cooper.
„Jejich světlo k nám přece putuje tisíce či miliony let. A než dorazí k Zemi, hvězdy jsou už dávno někde jinde,“ povzdechl si Rhyme unaveně. „Anebo tam nejsou vůbec. Prostě vyhoří a zmizí,“ dodal a zavřel oči.
„Dělá nám to čím dál těžší,“ prohodil odevzdaně Sellitto.
„Třeba ne,“ odpověděl Rhyme.
Sellitto, Banks a Sachsová se právě vrátili z místa činu.
„Spodní prádlo, měsíc a list,“ poznamenal pesimisticky Jerry Banks. „To není zrovna turistická mapa.“
„A ještě bláto,“ dodal Rhyme, který měl odjakživa pro zeminy slabost.
„Máš ponětí, co to může znamenat?“ zeptal se Sellitto.
„Zatím ne,“ odfrkl Rhyme. „Kde je Polling? Pořád se neozývá.“
„Taky jsem ho neviděl.“
Ve dveřích se objevila postava.
„Hlavně když žiju a dýchám,“ ozval se sytý baryton.
Rhyme kývl směrem k vychrtlému muži ve dveřích. Terry Dobyns patřil k psychologům, kteří pracují u newyorské policie v oddělení výzkumu chování. Dokonce studoval behaviorismus u FBI v Quantico a získal tam titul doktora psychologie a soudních věd.
Tenhle psycholog miloval operu a americký fotbal. Když se tenkrát po nehodě Lincoln Rhyme probudil v nemocnici, seděl Dobyns u jeho postele a ve sluchátcích měl puštěnou Aidu. Strávil tehdy s Rhymem tři hodiny a vedl s ním rozhovor, který měl být začátkem jejich pravidelných psychologických sezení.
„Chceš vědět, co se píše v učebnicích o lidech, kteří nezvedají telefony?“
„Hele, rozebereš mě potom, Terry. Slyšel jsi už o našem případu?“
„Něco málo,“ odpověděl Dobyns a změřil si Rhyma ostrým pohledem. Nebyl promovaný lékař, ale ve fyziologii se vyznal. „Jak se máš, Lincolne? Zdáš se mi trochu pohublý.“
„Jsem dneska nějak přepracovaný,“ přiznal Rhyme. „Možná si trochu zdřímnu. Však víš, jaký jsem lenoch.“
„Samozřejmě. Ty jsi ten lenoch, co mi vždycky volal ve tři ráno s nějakým dotazem ohledně pachatele a strašně se divil, že už jsem v posteli. Tak co máš? Potřebuješ sestavit profil?“
„Oceníme jakoukoliv pomoc.“
Sellitto seznámil Dobynse se základními fakty, která, jak si Rhyme pamatoval, si psycholog nikdy nezapisoval, ale všechna si je ukládal v hlavě.
Teď přecházel po místno…
