XXI. KAPITOLA
S pražským rychtářem Bonifácem se Oldřich z Chlumu rozloučil velice chladně. Oceňoval, že poslal proti loupežníkům své biřice. Dokonce se sám výpravy zúčastnil. To ale bylo jediné, co se dalo říci dobrého. Při sledování lupičů v noci zabloudil a nebýt statečnosti Diviše a jeho vojáků, kdo ví, jak by to vůbec dopadlo? Korunu všemu nasadil tím, že nechal utéct šenkýře z Libeře. To by se lidem královského prokurátora stát nemohlo. Ale co ostatně mohl královský prokurátor chtít od měšťanů?
„Jak dál, urozený pane?“ optal se trochu zaraženě Diviš. Cítil svůj díl viny. Kdyby neomdlel, zmrzačený šenkýř by byl ve vězení a mohl by vypovídat. Byla to strašná smůla.
„Je dobře jít hned po každé stopě, na kterou narazíme,“ usmál se královský prokurátor. „Ale stejně dobré je občas se zastavit a chvíli přemýšlet. Myslím, že ta doba nastala!“
„Na to by byl určitě lepší panoš Ota,“ bručel nejistě velitel Diviš.
„Jenže tu není. Ale nevadí, zastoupíš ho ty.“
Za chvíli už seděli u stolu v hostinci U Zelené šišky. Teď po ránu byl šenk skoro prázdný. Našli si místo v rohu, kde je nikdo nemohl poslouchat. Obsluhovala jen šenkýřova dcera, otec nakupoval zásoby na trhu. Zdvořile se uklonila a pak přinesla placky, sýr a dva korbele piva.
Oldřich chvíli převaloval v ústech suché těsto. Ještě jednou si dával vše dohromady. V hostinci bylo příjemné chladno a klid. Nemusel spěchat. Věděl, že Diviš umí mlčet a čekat. Napil se slabého ječného piva, rukou si otřel vousy a přikývl. „Moc toho zatím nevím. Doufám, že Ota v Jílovém bude úspěšnější.“
„Zatím jsme měli strašnou smůlu,“ zabručel Diviš. „Několikrát se už zdálo, že zločince máme. Ale pak se to vždycky zvrtlo. Hloupá náhoda!“
„Při vyšetřování nevěřím na náhodu,“ usmál se královský prokurátor. „Pokud na něco přijdu, pak proto, že odhadnu, kde hledat. Pokud se na druhou stranu stane něco nečekaného, pak to znamená, že zločinec je o krok napřed.“
„Ale to by vás musel sledovat!“
„Také že sleduje,“ přikývl klidně Oldřich z Chlumu a znovu se napil. „Možná ne pořád, ale tam, kde to je důležité, má určitě své lidi.“
„Jen aby neublížili Otovi,“ bezděčně vyhrkl Diviš.
„Pokud by na něco důležitého přišel, pak mu nebezpečí určitě hrozí. Zítra se za ním vypravíš a budeš ho varovat. Stejně bych rád věděl, jak se mu daří. Ale k případu. Co vlastně víme?“
„Ztratilo se zlato, určené pro krále Přemysla.“
„Lépe řečeno, záhadně zmizelo velikánské množství zlata. Tolik, že si ani já skoro neumím představit, jakou může mít cenu. Ukrást takovou hromadu není maličkost. Ale ještě těžší je zlato proměnit za stříbrňáky a ty peníze nepozorovaně utratit. Umíš si představit, kolik kop stříbrňáků by za to zlato mohlo být? Co všechno by se za ně dalo koupit?“
Diviš jen rozpačitě zavrtěl hlavou. Když si to neuměl představit jeho pán, jak by mohl on?
„Zloděj zlata musí podle mne počítat s tím, že uteče do ciziny. Nebo musí stát v pozadí někdo z mimořádně bohatých domácích velmožů. Takových je v českém království jen pár.“
„Třeba pán z Rožmberka,“ nadhodil zaujatě Diviš.
„Možná. Ale ať už je za tím kdokoli, krádež mohlo provést jen několik lidí. Pokud nedošlo k zázraku, musel to udělat královský urburéř Mikeš z Dobronína nebo perkmistr zlatých hor Fridlín. Jako méně pravděpodobný se mi jeví mincmistr Eberhart. Rychtář Henslin, který se kolem dopravy zlata motal, je příliš bezvýznamný. Nejvýše mohl někomu z těch tří pomáhat.“
„Co když se ti čtyři smluvili a udělali to dohromady? Jak jste sám řekl, peněz je to tolik, že by si všichni mohli žít do smrti jako páni.“
„O mincmistru Eberhartovi to neplatí. Ten si jako pán žije už teď. Kdyby se ti čtyři spojili, neutajilo by se to. Navíc lze předpokládat, že je král potrestá, pokud se zlato neobjeví. To nemá logiku.“
„Odpusťte, urozený pane, ale teď přemýšlíme, kdo to mohl udělat. Přitom od začátku opakujete, že netušíte, jak zlato zmizelo. Pak třeba vyplyne, kdo to spáchal. Nebo se něco změnilo?“
„Jistě,“ přikývl královský prokurátor. „Je to jen momen…
