XII. KAPITOLA
Návštěva Modřan byla pro velitele Diviše jen ztrátou času. V hostinci se sice najedl levně, ale jídlo nestálo za nic. O lupičích a přepravovaném zlatu se nedozvěděl vůbec nic. Šenkýř měl pouze dojem, že snad kolem nějaký vůz s jezdci projel, ale jistý si nebyl. Vesničani si vozu s vojáky všimli, ale nikdo neuměl říci něco určitějšího.
Rozmrzele pokračoval do Libeře. Někde tady, v části vedoucí lesem, se nepovedené přepadení odehrálo. Několikrát odbočil z hlavní cesty na slibně vypadající stezku. Doufal, že by tu mohla stát chatrč nějakého člověka. Ale nenašel nic. Les kolem byl pustý. Teprve později pochopil, proč. Všichni, kteří mohli pracovat, byli zaměstnáni v zlatonosném revíru. Kdo by živořil v lese?
Do Libeře dorazil se začínajícím soumrakem. Zamířil do šenku na návsi. Chromého hostinského ocenil hned jako protřelého šejdíře. Pro Divišovy záměry mohl být užitečný. Jeden ze dvou stolů byl dosud volný. Hřmotně se posadil a pánovitě si poručil jídlo.
Hostinský se uctivě ukláněl. Zjizveného hosta rychle obsloužil, ale neodešel zpátky do kuchyně. Zůstal u stolu, přešlapoval a několikrát zakašlal, aby na sebe upozornil. Mluvit však sám nezačal. Diviš spokojeně ukusoval ze šťavnaté pečeně a dřevěnou lžící vyjídal z černé hliněné misky dobrou prosnou kaši. Teprve když zahnal hlad, zhluboka se napil piva, škytl a dlaní si otřel ústa.
„Máš dobrou kuchyni, šenkýři.“
„Nejen kuchyni, vznešený pane. Odpusťte mi mou zvědavost. Co vás sem přivádí? Vypadáte jako kupec, ale nevšiml jsem si, že byste přijel s vozem.“
„Jsem kupec,“ přikývl Diviš s úsměvem a dýkou si odkrojil plátek kýty. „Kupec přece nemusí mít vůz, aby vydělával.“
„To jistě ne,“ souhlasil šenkýř. Měl pozorně přimhouřené oči a Diviše si pozorně prohlížel. „Odpusťte mi mou smělost, s čím obchodujete? Sukno prý hodně vynáší.“
„Jak komu,“ zavrtěl Diviš hlavou. „Já obchoduji s různými věcmi. Hledám zboží, které je levné. Hodně levné. Pokud seženu levné sukno, tak obchoduji třeba i se suknem. Ale abych byl upřímný, mám raději jiné věci. Menší kusy se lépe převážejí a dá se na nich také slušně vydělat.“
„Například?“
Diviš se opatrně rozhlédl a pak šenkýři naznačil, aby se k němu naklonil. Šeptem řekl: „Třeba šperky nebo zlato. Ale koupím i levné zboží, které třeba nějaký kupec náhodou po cestě ztratil.“
Šenkýř lhostejně přikývl. Pak sebral prázdnou misku od prosné kaše a s omluvou zmizel v kuchyni.
Diviš se pohodlně opřel o stěnu za sebou. Návnadu předhodil a teď nezbývalo, než čekat. Ale ještě než stačil dopít džbánek, objevil se u jeho stolu šenkýř znovu.
„Možná bych vám mohl pomoci,“ řekl a věcně natáhl ruku. „Dostanu dva stříbrňáky.“
„Není to za jídlo trochu moc?“ zavrčel nevrle Diviš.
„Za jídlo a průvodce,“ usmál se šenkýř. „Říkal jste, že cosi hledáte. Náhodou se tu zastavil jeden můj známý. Nedaleko odtud stojí na cestě do Jesenice zájezdní hostinec. Tam určitě seženete, co hledáte. Doprovodí vás, abyste nezabloudil.“
„Sám bych tam netrefil?“ bránil se na oko Diviš. Přitom ale rozvázal váček a vytáhl peníze. Neušlo mu, jak šenkýř rychle zkušeným okem ocenil, že Divišův váček s penězi vypadal pěkně naditý.
„Neleží u hlavní cesty, vznešený pane. Kdo to tady nezná, snadno zabloudí. Lesy jsou zrádné. Zvláště za tmy. Když cestujete, je průvodce dobrá věc.“
„Kdy vyrazíme?“
„Hned, pokud chcete,“ usmál se šenkýř a spokojeně svou jedinou zdravou rukou sebral dva stříbrňáky a vložil je do plátěného váčku, který měl přivázaný provazem kolem břicha.
„Už bude noc. Má ten tvůj známý koně? Nerad bych se ve tmě trmácel pěšky.“
„Samozřejmě. Ani ve snu by mě nenapadlo nutit vás do něčeho takového,“ ukláněl se šenkýř. „Pokud se vám podaří slušně vydělat, věřím, že se tu ještě někdy zastavíte, abychom ten obchod zapili.“
„To myslíš vážně?“ zavrtěl nedůvěřivě hlavou Diviš. Pak tiše dodal: „Pokud bych měl slušně vydělat, asi bych se tu potom moc objevovat neměl.“
Šenkýř chápavě přikývl. „Ne, pane, nemyslím to vážně. Jen jsem vás zkoušel. Ale uznáte,…
