KAPITOLA 28
Přemysl hnal koně, co mu síly stačily. V sedle byl už třetí den. Jeho družina mu téměř nestačila. Vždycky po několika hodinách zastavili v některém z královských dvorců, vyměnili koně, napili se a pokračovali v cestě. Konečně se před nimi vynořily brněnské hradby. Přemyslův herold zatroubil na roh, aby strážní věděli, že se blíží český král.
Tentokrát se nikdo nezdržoval formalitami, jako bylo rozvinutí praporců. Přemysl se nepřevlékl do ceremoniálního oděvu, oblečený do prostého oděvu a zpocený v obličeji se přehnal po mostě přes příkop a pokračoval širokou ulicí k paláci moravského markraběte. Před vchodem seskočil, ani se nezdržoval, aby otěže hodil některému ze služebníků, kteří tam už čekali. Vběhl do paláce a po schodech utíkal do patra, kde byla ložnice jeho bratra. Doufal, že dorazí včas. Vladislav Jindřich umíral. Když mu rychlý posel přinesl tu zprávu do Prahy, nechtěl jí uvěřit. S bratrem se setkal na Velikonoce a to si na nic nestěžoval. Jen si povzdechl, že ho občas bolí žaludek. To bylo všechno. Jenže žaludek po některých kořeněných jídlech bolíval občas i Přemysla, a tak to tehdy pustil z hlavy, protože to nepovažoval za nic nebezpečného. Jenže právě bolest v žaludku byla zřejmě příčinou toho, že jeho mladší bratr umíral.
Přemysl vrazil do komnaty. Na širokém lůžku ležel Vladislav Jindřich, byl bledý, měl zavřené oči a trhaně dýchal. V sepjatých rukách držel stříbrný křížek. Na jedné straně lůžka klečela Heilwida a Přemyslův syn Vladislav, na opačné olomoucký biskup Robert a bratrův zpovědník. Když Přemysl vstoupil, Vladislav Jindřich otevřel oči a pokusil se usmát. Bylo zřejmé, že velice trpí. Všichni, kteří byli u lůžka, chtěli vstát, aby se českému králi uklonili, ale ten si jich nevšímal. Vrhl se k bratrovi, uchopil ho za ruku a stiskl. Byla chladná a bez života.
„Vladislave, co mi to děláš?“ optal se dojatě. Po cestě o svém bratrovi hodně přemýšlel a uvědomil si, že kromě svých dětí a Konstancie je to jediný člověk v křesťanském světě, o kterém může s klidným svědomím říci, že ho má rád. Měl ho svým způsobem dokonce ještě raději než Konstancii, protože spolu s ním prožil mnohem víc než s kýmkoli jiným. Vladislav Jindřich byl pro Přemysla symbolem toho, že jejich rod je velký a silný. Bylo toho hodně, co ho k bratrovi vázalo, všechno ani nedokázal pojmenovat. A to vše se teď mělo nenávratně odebrat do nicoty smrti. Krásná byla představa vzkříšení. Budou ho účastni oba. Jenže k němu bylo ještě daleko. Vladislav Jindřich odejde a Přemysl zůstane sám.
„Nikdo nejsme nesmrtelný,“ povzdechl si hořce jeho bratr. „Už se těším, až to všechno skončí. Ta bolest je chvílemi nesnesitelná. Jako by mi rvali vnitřnosti rozpálenými kleštěmi. Před chvílí mi dal můj lékař jakýsi lektvar. Teď je to trochu lepší. Mohu mluvit a taky přemýšlet. Jsem rád, že jsi mě zastihl ještě živého. Prosím, obejmi mě.“
Přemysl se sklonil, přitiskl rty na bratrovu tvář a nedokázal skrýt slzy. V objetí zůstali dlouho. Na co vzpomínal bratr, to Přemysl netušil, ale jemu se před očima míhaly výjevy z mládí. Tehdy měli život před sebou, stali se rytíři a věděli, že život musí zasvětit boji o knížecí stolec. Oba doufali, že zvítězí. Vladislav Jindřich měl teď před sebou jiný zápas, v němž zvítězit nemohl.
„Zařídím, aby vzpomínka na tebe zůstala na věky,“ řekl Přemysl měkce, když konečně uvolnil své objetí. „Byl jsi veliký vládce. Nejlepší pán, jakého kdy Morava měla.“
„Vidíš, a přece jsi mi několikrát Olomoucko odejmul,“ postěžoval si dobromyslně Vladislav Jindřich. „Mám prosbu.“
„Poslouchám,“ přikývl Přemysl a pocítil záchvěv rozladění. Všiml si, že když bratr slovo prosba vyslovil, jeho pohled zabloudil k Heilwidě. Přemysl byl ochotný respektovat přání umírajícího, ale nepřipadalo mu správné, aby byl ve věcech své vlády postaven před hotovou věc. Tenhle pocit neměl nic společného s dojetím, které cítil nad umírajícím bratrem. Rodina byla věc jedna a zájmy českého trůnu druhá.
„Vím, co se ti asi honí hlavou,“ povzdech…
