Kapitola 14
Cesare Borgia právě toho dne, kdy korunoval I neapolského krále, obdržel naléhavý vzkaz od sestry. Přinesl mu jej její tajný posel; předal mu jej, když se procházel sám po zámku. Chtěla, aby se s ní za několik dnů sešel u Stříbrného jezera, že prý si s ním potřebuje promluvit ještě dřív, než se oba vrátí do Říma.
Ten večer strávil Cesare na bohaté hostině k oslavě korunovace. Přišla jej tam pozdravit všechna neapolská šlechta včetně mnoha krásných žen, které se nenechaly odradit kardinálským oděvem a obdivovaly jeho pěkný vzhled a osobní kouzlo.
Přišel na hostinu s bratrem Joffrem a švagrovou Sancii a povšiml si, že od Juanovy smrti se Joffre nese jinak, poněkud sebejistěji. Napadlo ho, jestli to zaznamenal ještě někdo jiný. Změnila se i Sancia. Pořád byla rozpustilá, ale zdála se být zdvořilejší a poněkud méně paličatá než dřív.
Právě Joffre jej večer představil vysokému hezkému muži, který Cesareho zaujal inteligencí a zdvořilostí. „Můj bratr, kardinál,“ začal Joffre. A pak: „Vévoda z Bisceglie, Alfonso Aragonský. Znáte se už?“
Když Alfonso natáhl ruku ke stisku, Cesare zjistil, že jej mladíkův vzhled znepokojuje. Byl dobře rostlý, ale měl natolik jemné rysy a zářivý úsměv, že z něj člověk nedokázal odtrhnout oči, jako kdyby se díval na krásný obraz.
„Je mi nesmírnou ctí,“ prohlásil Alfonso hlasem stejně příjemným jako jeho zjev a uklonil se.
Cesare mu pozdrav oplatil úklonem hlavy. A pak se na několik hodin omluvili ostatním a procházeli se zahradami, aby se lépe poznali. Alfonso se inteligencí Cesaremu vyrovnal a měl příjemný smysl pro humor. Bavili se o teologii, filozofii a samozřejmě také o politice. Cesare pocítil k mladíkovi náklonnost. „Nemám pochyb, že si mou sestru zasloužíš,“ poznamenal, když se už loučil. „A vím jistě, že s tebou bude šťastná.“
Alfonsovi se zablýskalo v modrých očích. „Udělám všechno, co bude v mých silách, aby tomu tak opravdu bylo…“
*****
Cesare zjistil, že už teď se těší na setkání se sestrou u Stříbrného jezera. Nebyli spolu sami celé měsíce; přistihl se, jak přemýšlí o tom, že když se po porodu zotavila, mohli by se znovu milovat. Jel tak rychle, jak to jen šlo, a přemítal, co mu to chce povědět. Otec ani Duarte se mu v posledních týdnech slovem nepřipomněli, a tak tušil, že to bude spíš soukromá než politická záležitost.
K jezeru dorazil dřív než ona. A než vešel dovnitř, postával dost dlouho venku, díval se na jasné modré nebe a těšil se z venkovského klidu. Pak se vykoupal, převlékl, posadil se, popíjel z poháru víno a přemítal o svém životě.
Ačkoli se toho poslední dobou stalo hodně, věděl, že blízká budoucnost bude ještě rušnější. Byl odhodlán požádat Svatého otce, aby jej zbavil kardinálských povinností, jen co se vrátí z Florencie do Říma. Je voják, vojákem se snad narodil, není už s to víc snášet pokrytectví, které mu kardinálský klobouk vnucuje. Přesvědčit Svatého otce ale nebude vůbec lehké. Otec nebude mít jistě radost a jejich už tak napjaté vztahy budou ještě napjatější. Vypadalo to, že se mu od Juanovy smrti otec, místo aby se sblížili, spíš vzdaluje.
Cesare přetékal ctižádostí a nadšením, chtěl životem jít naplno a nadšeně, a přesto si připadal ubitý. A teď, když jeho sestru znovu chtěli vdát, zjistil, že se tomu brání. Alfonso je počestný muž a navíc se mu zamlouvá, ale on zjistil, že i když chce pro Lukrécii to nejlepší, najednou žárlí. Sestra teď bude mít děti, které bude moci milovat a uznávat za vlastní. Dokud je kardinálem, bude muset své děti zapírat, anebo ještě hůř, prohlašovat za nemanželské, jako je on sám. Snažil se zklidnit, vymluvit si ty pocity, pokárat sám sebe za krátkozrakost. Připomněl si, že zasnoubení Lukrécie se synem neapolského krále přinese církvi a Římu výtečné spojenectví. Přesto jej trápila netrpělivost a cítil, že o jeho životě rozhodlo už to, komu se narodil, a že mu zbývá pramálo volby.
I papež se odjakživa uměl těšit ze života; pocit naplnění mu dávalo poslání v církvi a snaha spasit duše lidí. Cesare se ale víř…
