Kapitola 76
RÁNO TĚSNĚ PŘED OSMOU svolal Jacobi mimořádnou poradu. Požádal mě, abych předstoupila a seznámila mužstvo s naším pátráním po žhářích a vrazích a tím, kam jsme se dostali – tedy že nikam. Měla jsem na sobě džíny, tričko bez rukávů s našitými korálky, mokasíny a sepranou džínovou bundu, kterou jsem nechala u Joea před požárem. To bylo vše, co mi zbylo.
Samozřejmě jsem si vysloužila hvízdání a jeden podsaditý veterán vykřikl: „Pěknej zadek, seržantko!“
„Sklapni, McCrackene,“ okřikl ho Rich, takže jsem se začervenala a tím vyvolala další smích a dvojsmyslné poznámky kolegů. Teprve když Jacobi kopl do stolu, až to zadunělo, hluk utichl a já mohla všechny informovat o vraždách Meachamových a Maloneových.
Byly rozděleny úkoly, já nasedla do auta s Conklinem a rozjeli jsme se do temných a špinavých uliček ve čtvrti Mission. Opět jsme se pustili do přízemní detektivní práce a doufali, že najdeme aspoň nějaká vodítka, když už nemáme žádnou pořádnou stopu.
Naší první zastávkou byla zastavárna v Polk Street zvaná Zlato a spol., krámek naplněný po strop zastaralou elektronikou, hudebními nástroji a půl tuctem skleněných vitrín s nevkusnými šperky. Majitelem byl Rudy Vitale, tlusťoch se silnými brýlemi a řídkými vlasy, drobný překupník kradeného zboží, který používal zastavárnu jako kancelář, zatímco hlavní obchody uzavíral v autech a barech.
Nechala jsem Conklina, aby převzal vedení, protože jsem se ještě nevzpamatovala z toho, jaký obrat v mém životě nastal před pouhými dvanácti hodinami.
Neustále jsem musela myslet na to, že jsem přišla o všechny své památky na minulost: bundu baseballového hráče Willieho Mayse, svou indiánskou keramiku a všechno, co patřilo mé matce, zvlášť její dopisy, v nichž mi říkala, jak moc mě miluje, což dokázala vyjádřit, až když umírala, a to jenom písemně.
Zatímco Conklin ukazoval Vitaleovi fotografie od pojišťovny, nahlédla jsem nepřítomně do vitrín, aniž bych něco očekávala, když tu náhle jako by mi do ucha někdo vykřikl Hej! a já uviděla safírový náhrdelník Patty Maloneové na sametové podložce.
„Richi!“ vyhrkla jsem. „Koukni se na tohle.“
Conklin se podíval a pak řekl Vitaleovi, aby vitrínu otevřel. Tretky zacinkaly, jak se jimi Vitale prohrábl, zvedl náhrdelník svou rukou podobnou rukavici chytače a podal ho Conklinovi.
„Vy tvrdíte, že tohle jsou pravý safíry?“ řekl Vitale nevinně. Conklinovi zbledla pokožka kolem očí, když pokládal šperk na fotografii. Odpovídal jí přesně. „Kde jste k tomu přišel?“ zeptal se Vitalea. „Před týdnem mi to přinesl nějaký kluk.“
„Chceme vidět záznamy.“
„Moment,“ řekl Vitale a odkolébal se do zadní části místnosti.
Sundal ze židle u psacího stolu hromadu aukčních katalogů a knih o starých špercích a zaťukal na klávesnici notebooku.
„Mám to. Zaplatil jsem mu sto babek. Tady to je. Páni. Toho jména jsem si všimnul až teď.“
Přečetla jsem si záznam Conklinovi přes rameno – jméno Clark Kent, adresu někde uprostřed zátoky a popis „náhrdelník s modrými topazy“.
„Měl na sobě oblek a brýle?“ zařval Conklin. „Nebo se převlékl do legín a pláště?“
„Potřebuju kazetu z tohohle,“ řekla jsem a ukázala na videokameru visící na stropě v rohu jako pavouk s červeným okem.
Vitale řekl: „Je tam smyčka na čtyřiadvacet hodin. Ten kluk už tam není. Ale já si ho matně vybavuju – a nebyl to zrovna typ Supermana. Vypadal spíš na soukromou přípravku. Zdá se mi, že než přišel s tímhle, prodal jsem mu už jednou nějaký komiksy.“
„Na lepší popis se nezmůžete?“
„Myslím, že měl tmavý vlasy. A nebyl zrovna hubenej.“
„Potřebujeme, abyste šel s námi a podíval se na nějaké fotky,“ řekla jsem. „A promluvil si s kreslířem.“
„Vůbec si nepamatuju obličeje,“ řekl Vitale. „Je to nějaká porucha. Něco jako dyslexie. Myslím, že kdyby sem zítra přišel, nepoznal bych ho.“
„Kecy!“ vyštěkl Conklin. „My vyšetřujeme vraždy, Vitale. Rozumíte? Jestli se tady ten kluk ještě objeví, zavolejte nám. Nejlíp ještě než odejde. A okopírujte si jeho řidičák.“
„Dobře, šéfe,“ řekl Vitale. „Udělám t…
