Kapitola 113
TOHO VEČERA kolem páté jsme už s Conklinem zase seděli za svými stoly. Conklin surfoval po internetu a prověřoval Atkinsona s Vetterem – a já se nedokázala odtrhnout od jejich románu. Doslova mě pohltil.
Kresby byly strohé a černobílé. Postavy měly velké oči a připomínaly styl manga z násilné pornografie dovážené z Japonska. Dialogy byly kousavé, plné slangu doplněného latinskými frázemi. A příběh byl poněkud šílený, ale svým způsobem strhující.
„Holoubek“ v této knize představoval jak mozek, tak svaly. „Jestřáb“ byl snílek. Byli popisováni jako spravedliví mstitelé snažící se zachránit Ameriku od toho, co považovali za obscénní fantazijní svět boháčů. O americké chamtivosti mluvili jako o „sedmém nebi“ a popisovali ji jako nekonečnou spirálu obžerství, ukájení a plýtvání. Řešením Holoubka a Jestřába bylo zabíjení boháčů a chamtivců ve stravujících plamenech.
Holoubek i Jestřáb se oblékali jen do černého: trička, džíny, jezdecké boty a kožené bundy do pasu s logy ptáků vpředu i vzadu. Z konečků prstů jim vylétaly jiskry. A jejich moto znělo „Aut vincere aut mori“.
Zvítěz nebo zemři.
Jestřáb – chlapec, ne postava – dokázal obojí.
Dle mého soudu nepředpokládali, že by některá z obětí přežila a mohla prozradit byť jen jejich přezdívky.
Motivy a metody vrahů byly jasně popsány v jejich knize, ale byly vydávány za fikci. To mě naplnilo vztekem. Kvůli tomuhle arogantnímu nesmyslu zemřelo osm skutečných lidí a neexistovaly prakticky žádné důkazy, že jejich vrahy byli skuteční Jestřáb s Holoubkem.
Otočila jsem knížku a na zadní stránce obálky našla obdivné posudky od kritiků společnosti a významných bloggerů. Řekla jsem Richovi: „Víš, co je na tom nejodpornější? Že si tuhle knihu vybralo studio Bright Line.“
„Hm?“ zamumlal Rich, který stále ťukal na klávesnici.
„Bright Line je nezávislé studio,“ vysvětlila jsem. „Jedno z nejlepších. Chtějí z tohohle námětu udělat film.“
„Brett Atkinson,“ řekl Rich, „je v prvním ročníku na Stanfordské univerzitě a studuje anglickou literaturu. Hans Vetter také chodí na Stanford. Na katedru informatiky. Oba ti hajzlové bydlí doma, jenom dva bloky od sebe v Mountain View, několik kilometrů od Stanfordu.“
Rich ke mně obrátil monitor a řekl: „Podívej se na Atkinsonovu fotografii z ročenky.“
Brett Atkinson byl Jestřáb – chlapec, kterého postřelil Connor Campion – pohledný blonďatý mladík s ušlechtilými rysy, kterého jsme navštívili v nemocnici, než zemřel.
„A teď se seznam s Holoubkem,“ řekl Rich.
Hans Vetter byl hezký tvrďák, ilustrátor a student informatiky, který se mimo školu zabýval vražděním.
„Seženeme zatykač,“ prohlásila jsem rezolutně. „Je jedno, kde všude budu muset škemrat.“
Rich se tvářil tak vážně, jak jsem ho ještě neviděla.
„Rozhodně. Nesmíme si dovolit jedinou chybu.“
„Aut vincere aut mori,“ dodala jsem.
Rich se usmál, natáhl se přes stůl a ťukli jsme o sebe pěstmi. Zavolala jsem Jacobimu a ten brnknul Tracchiovi, který se spojil se soudcem, jenž údajně řekl: „Vy chcete zatykač na základě komiksu?“
Té noci jsem skoro nespala a ráno jsme s Richem vstoupili do soudcovy pracovny s knihou Sedmé nebe, fotografiemi z trosek domů Maloneových, Meachamových a Jablonskych a snímky Chuových z márnice. Vzala jsem s sebou i výpověď Connora Campiona, že se mladíci, kteří přišli do jeho domu s pistolí a rybářských vlascem, představili jako Jestřáb a Holoubek. Nakonec jsem soudci ukázala jejich ročenky se skutečnými jmény.
Kolem desáté jsme měli podepsaný zatykač i povolení k prohlídce a všechny síly, které jsme potřebovali.
