Kapitola 32
CHI PŘISTRČIL CLAIRE ŽIDLI. Posadila se, položila nohy na desku stolu a řekla: „Dámy a pánové, těla Baileyových byla tak netknutá, že jsem čekala, že začnou zase dýchat. Žádné pilule v žaludku, žádné odřeniny, pohmožděniny nebo řezné rány. Oxid dusný byl vyloučen. A protože nikdy nepřipustím, aby kůže stála mezi mnou a diagnózou, provedla jsem kompletní pitvu obou mrtvých.
Když to shrnu, podívala jsem se úplně na všechno kromě jejich snů. Výsledek nula.“
Všichni zasténali. Včetně mě.
„Mluvila jsem s lékařem Ethana Baileyho,“ pokračovala Claire. „Mluvila jsem s Isinou gynekoložkou. Oba doktoři mají kompletní zdravotní záznamy obou pacientů – a Baileyovi prošli nedávnými zdravotními prohlídkami na výbornou. Ti dva věděli, jak se o svá těla starat.“
„No a hned po tom, co jsem s tebou před deseti minutami domluvila,“ obrátila se na Jacobiho, „mi přinesli uspíšenou zprávu z toxikologie.
Byla jsem náchylná k tomu prohlásit, že v tom je jed, že jeden z Baileyových otrávil druhého a pak si vzal jed sám, takže bychom měli vraždu a sebevraždu nebo dvojnásobnou sebevraždu. Ale čekalo mě překvapení – a vůbec ne příjemné.“ Viseli jsme na Claire očima.
Nikdo nepromluvil. Možná ani nedýchal.
Claire zamávala listem papíru z počítače a řekla: „Toxikologie byla negativní. Žádný jed, žádné opiáty, narkotika, nic.
Příčina smrti? Netuším. Způsob úmrtí? Netuším. Něco tady smrdí, a já nevím co, ale pravděpodobnost, že by tihle dva lidé s naprosto negativními autopsiemi a toxikologiemi zesnuli najednou, je ze statistického hlediska astronomická.“
„Ach jo,“ zamumlala jsem. „A já doufala, že nám toxikologické vyšetření přinese nějakou stopu.“
„Dobře, dobře, zmýlila jsem se, Lindsay. Protože není syndrom náhlého úmrtí dospělých, uvažujeme o sebevraždě. Dokud se nebudeme mít čeho chytit, vystavím Ethanovi a Ise místo normálních úmrtních listů čekačky.“
Ozval se Chi. „Claire, zlato, tohle je pro mě novinka. Co jsou čekačky?“
„Čeká na vyřízení,“ utrousila. „Další otázky?“
„Jo,“ řekl Jacobi. „Co teď?“
Claire sundala nohy ze stolu, vstala a řekla: „Já jdu domů dát pusu svému miminku. Pak si sním mísu zapékaného krůtího masa se zeleninou a po něm čokoládový puding se šlehačkou – a nic mi v tom nezabrání.“
Rozhlédla se po našich obličejích – unavených po dlouhém dni a šedých od zářivek na stropě. Byla jsem si celkem jistá, že vypadáme jako živé mrtvoly.
Jacobi vypadal zvlášť hrozně. Na něm bylo říct rodině, tisku, veliteli a starostovi, že na konci prvního dne nemáme jedinou stopu.
„Vím, že jste teprve začali, stejně jako já,“ řekla Claire a její úsměv zazářil jako tenký paprsek naděje v naší pochmurné atmosféře. „Poslala jsem vzorky zpátky do laborky, aby se na to koukla noční směna,“ informovala nás. „Požádala jsem je, aby provedli testy znovu a tentokrát se poohlédli po čemkoli neobvyklém, zvláštním a bizarním.“
