Kapitola 52
MAZLINKA ZROVNA PŘEDÁVALA psy Sary Needlemanové tomu klukovi Lucasu Wildeovi, když u chodníku zastavilo policejní auto a z něho vystoupili dva povědomí poldové. Policistka byla vysoká blondýna a vypadala jako Sheryl Crowová, kdyby se objevila v seriálu Celebrity u policie.
Chlap byl o něco vyšší než ta blondýna, svalnatý, tak třicetiletý.
Sheryl Crowová ukázala odznak, představila se jako seržantka Boxerová a svého kolegu jako inspektora Conklina a zeptala se, jestli by Mazlince nevadilo zajet s nimi do Budovy spravedlnosti odpovědět na pár otázek.
„Dobře,“ odpověděla Mazlinka.
Byla klidná. Věděla, že stačí, když to dobře sehraje, a nechají ji být – stejně jako to udělali posledně, když ji vyslýchali kvůli Ise a Ethanovi Baileyovým.
Když vklouzla na zadní sedadlo služebního auta, zavzpomínala na tu noc, kdy to udělala. Byla si jistá, že na nic z toho nezapomene.
Usmála se na Wildea, přesvědčená, že ji neviděl vcházet do Sařina domu, protože poté, co prošel nahý za svým oknem, rozsvítilo se v koupelně světlo a ona uslyšela tekoucí sprchu ještě předtím, než došla k hlavnímu vchodu.
Vybavila si, jak to Sáře udělala, když ta „dáma se zlatou jehlou“ byla tak opilá, že nemohla ani otevřít oči. Mazlinka pocítila vzrušení, jako by se jí chtělo smát nebo možná čůrat.
A když poslouchala, jak ti dva poldové vpředu něco melou, mluví s dispečinkem, žertují a tak podobně, nezdálo se jí, že by se chovali, jako kdyby za nimi seděl vrah.
Spíš se zdálo, že už zapomněli, že tam je.
Stála mlčky mezi oběma policisty, když vyjížděli nahoru výtahem, a odmítla nabídku něčeho k pití, když ji přivedli do výslechové místnosti.
„Opravdu nic?“ zeptala se jí seržantka. „Ani skleničku vody?“ Jako by byla starostlivá, a přitom jen chtěla vzorek její DNA, což byl trik tak starý, že na něj mohl skočit jenom naprostý blázen.
„Ráda bych vám pomohla,“ řekla Mazlinka mile. „Ptejte se, na co chcete.“
Inspektor Conklin byl pohledný a měl světlehnědé vlasy, které mu padaly do očí. Odhrnul je, když si četl nějaké poznámky, které si o ní napsal. A pak se jí zeptal, co dělala v uplynulých osmačtyřiceti hodinách.
Mazlince bylo jasné, že chtějí zaznamenat její příběh pro případ, že by ji ještě někdy vyslýchali, a neměla s tím problém.
„Čtyřikrát jsem vyvenčila psy Baileyových, každý den ráno a večer. Ráda bych věděla, co s nimi bude…“
Pak podrobně popsala svůj rozpis skládající se z venčení psů a dalších pochůzek včetně procházky s výstavními šampióny Sary Needlemanové dopoledne poté, co jí zavolal Lucas Wilde, že je Sara mrtvá.
„Viděla jste v té čtvrti minulý týden něco nebo někoho neobvyklého?“ zeptala se seržantka Boxerová.
„Ne.“
„Co si myslíte o Lucasi Wildeovi?“
„Je v pohodě, ale ne můj typ.“
„Jak jste vycházela se Sarou Needlemanovou?“ ozval se inspektor Conklin.
„Měla jsem Saru moc ráda,“ řekla mu a přistihla se, že se při tom svůdně usmívá. To nemohlo uškodit. „Sara byla chytrá, zábavná a štědrá. Dávala mi vzorky ze své kolekce.“
„Jak často jste jí venčila psy?“
„Asi jednou týdně. Ráda s nimi chodila ven sama. Ale když měla nabitý program, zavolala mi a já to zařídila.“
„A co jste dělala pro Baileyovy?“
„Totéž. Venčila jsem jim psy, zařizovala různé věci. Pracovala jsem pro spoustu lidí z jejich okruhu. Desítky. Mám doporučení.“
„To zní docela dobře,“ řekl inspektor Conklin. „Máte volnou pracovní dobu.“ Pak se zeptal: „Měla Sara nějaké nepřátele?“
„Proboha, jistě. Měla tři exmanžele a asi třicet bývalých milenců, ale nemyslím si, že by ji chtěli zabít.“
„Našel by se na seznamu těch bývalých někdo, kdo by mohl zároveň nenávidět Baileyovy?“
„Kdybyste jen věděli, jak málo mi tihle lidé o sobě prozradí…“
„Máte klíče od domu Needlemanové i Baileyových?“ otázala se seržantka Boxerová. Mazlinka sáhla do boční kapsy své kabelky a vytáhla kroužek s klíči velký jako lodní kotva.
„Mám spoustu klíčů. Patří to k mé práci. Nechodím svým klientům na oči. Jsem tichá a nenápadná a to se jim na mně líbí. Přijdu, vezmu psy ven, př…
