Bikiny (James Patterson)

Kapitola 111.

Všechno mi zbělelo před očima. Tak tohle je konec. Já a Amanda zemřeme. Cítil jsem v obličeji Henriho dech, když mi strkal hlaveň do pravého oka. Mandy se snažila křičet přes roubík. „Sklapni!“ štěkl na ni.

Poslechla. V tom okamžiku se mi oči zalily slzami. Možná to bylo z lítosti nebo velkého smutku, že už Mandy nikdy neuvidím. Že také zemře. Že se naše dítě nikdy nenarodí.

Henri vypálil – přímo do koberce vedle mého ucha. Ohlušil mne. Pak mi trhl hlavou nahoru a zařval: „Napiš tu zasranou knihu, Bene. Vrať se domů a dělej svoji práci. Každý večer ti zavolám do L. A., a jestli nezvedneš telefon, najdu si tě. Ty víš, že to udělám. Druhou šanci už nedostaneš!“

Revolver se vzdálil od mého obličeje. Henri sebral zdravou rukou svoji tašku a kufřík a zabouchl za sebou dveře. Uslyšel jsem jeho kroky sestupovat ze schodů. Obrátil jsem se k Mandy. V ústech měla nacpaný povlak na polštář zavázaný za hlavou. Třesoucími se prsty jsem rozvázal uzel, a když byla volná, sevřel jsem ji v náručí a zlehka pohupoval sem a tam.

„Jsi v pořádku, miláčku? Neublížil ti?“

Plakala a ujišťovala mě, že jí nic není.

„Opravdu?“

„Běž,“ řekla. „Chci, abys šel po něm.“ Lezl jsem po zemi a sahal pod starožitný nábytek se štíhlýma nohama a nařasenými přehozy.

„Ty víš, že to musím udělat. Nespustí nás z očí, Mandy.“ Našel jsem pod prádelníkem Henriho ruger a pevně sevřel v ruce jeho pažbu. Stiskl jsem kliku kluzkou od krve a křikl na Mandy, že se brzy vrátím. Ztěžka jsem se opřel o zábradlí a cestou ze schodů se snažil rozchodit bolest ve stehně. Věděl jsem, že si musím pospíšit, že mi nezbývá, než Henriho zabít.