35
Odložil lopatku a zkontroloval tunel Geigerovým přístrojem. Čísla tentokrát poskočila znatelně. Popadl svůj vak a odstoupil. Vybral si místo, kde zem nepokrývaly keře, a vykopal díru dvě stopy širokou a dvě stopy hlubokou.
Navlékl si všechny ochranné pomůcky. Začal kombinézou, skončil respirátorem. A důkladně se ujistil, že je všechno na svém místě, že jsou všechny zipy a všechna zapínání zapnutá, a nakonec všechny švy důkladně obtočil páskou tak, jak mu nakázala Elena. Bez ohlednu na jeho výbavu byla zcela neoblomná, co se času stráveného v kontejneru týkalo: „Ne víc než čtyři minuty. Nedotýkejte se ničeho, čeho se dotýkat nemusíte. Do ničeho navrážejte, o nic se neotírejte. Jděte pomalu… velice pomalu, jako byste kráčel vodou.“
Fisher zapnul lampu na hlavě a vrátil se k mohyle. Začal rozšiřovat tunel. Bylo to nakonec jednoduché. Ať už tu před ním byl kdokoliv, odvedl těžkou práci za něj. Ústí tunelu bylo jednoduše zakryto nařezanými větvemi, na něž kdosi nakladl trny opatrně vytrhané z opačného konce mohyly.
Po pěti minutách práce odkryl celý tunel. Byl čtyři stopy vysoký a dvě stopy široký, vedl přímo ke zrezavělým dveřím kontejneru. Ty byly zabezpečeny závorou. Na zemi ležel hlínou pokrytý visací zámek, jehož řetěz byl přeštípnut v půli.
Dal si pauzu a zklidnil dech. Kombinéza, rukavice i obuv byla chemicky ošetřena, aby zadržovala absorpci radioizotopů – jenže zadržo– vala také tělesné teplo. Cítil, jak mu pot stéká po zádech, na krku i na bocích. Uvnitř respirátoru syčel jeho dech. Brýle měl zamlžené, ale protože byl nervózní a nechtěl se ničeho dotýkat možná už zamořenými rukavicemi, nechal to tak být.
To vše bylo jen zlomkem toho, co záchranáři po explozi museli vytrpět, uvědomoval si Fisher. Nebylo dost lidí, ani času, stovky vojáků a civilistů strávily v ochranných kombinézách celé dny, pracovaly na místě havárie a budovaly nad ním ochranný sarkofág.
Odložil lopatu a nakoukl dovnitř. Následoval světlo z lampy na své hlavě a vkročil do tunelu. Padaly na něj kamínky a hlína. Kolem hlavy mu trčely kořeny jako kostlivé prsty. Došel až ke dveřím kontejneru. Zhluboka se nadechni.
Uchopil závoru a zatlačil. Napůl očekával, že uslyší zaskřípání zrezavělého kovu, ale byl překvapen, jak nehlučně se petlice odsunula. To vzbudilo jeho zvědavost, prohlédl si mechanismus zblízka. Leskl se olejem. Tep se mu zrychlil. Tady to všechno začalo. Před několika měsíci prošli stejným tunelem čtyři muži, naolejovali západku, vešli dovnitř a ukradli radioaktivní odpad, který skončil na palubě Trega a otrávil jedno celé město.
Napůl otevřel dveře. Vyvalila se hromada sypké zeminy. Nehybně vyčkal, dokud vše nepominulo a otevřel dveře úplně. Posvítil si dovnitř. To, co se tyčilo před ním, vypadalo jako po prsa vysoká vrstva z černošedého popela a drobných částic kovu. Ve skutečnosti tomu tak i bylo, jen s tím rozdílem, že tahle stěna byla ještě i po dvaadvaceti letech tak vysoce radioaktivní, že přímá expozice by jej zabila do několika minut.
Až doposud malá část Fisherovy mysli shledávala toto vše příliš fantaskním, než aby tomu uvěřila. Nyní ležel důkaz na dosah ruky.
Část odpadu totiž chyběla. Někdo ji nabral těmi dvěmi lopatkami, které ležely pohozené na zemi.
Pomalu a opatrně vycouval z kontejneru zpátky do tunelu. Z kapsy na levé nohavice své kombinézy vytáhl tubu o obsahu kávového šálku, na přechovávání vzorků. To byla poslední část výbavy, kterou mu Elena dala. Tuba byla vyrobena z odlehčeného titanu, tvořily ji dvě vrstvy, byla vyložena olovem a uzavřena víčkem se závitem.
Odšrouboval víčko. Uvnitř byla druhá tuba, tentokrát o velikosti palce. Ve správné poloze ji zajišťovaly tři hroty na pružinách. Vytáhl tubu a odšrouboval druhé víčko. Uvnitř byla miniaturní titanová lžička, velká asi jako lžička na čaj čtvrtinové velikosti.
Se lžičkou v jedné ruce a tubou v druhé se Fisher vrátil zpátky dovnitř kontejneru. Chtěl pokleknout a také už to málem udělal, když si vzpomněl. Do ničeho nevrážejte, o nic se neotírejte…
