37
„Každý z nás je jedno velké ucho,“ odpověděl jí Lambert.
Je to vlastně ironie,“ řekla Grimsdottirová. „Ať už ten pevný disk před návratem do Excelsioru zkoušel mazat kdokoliv, odvedl slušnou práci… totiž, býval by odvedl slušnou práci, kdyby nebylo Greenhornova firewallu. Ten ochránil část disku a dokonce i mezipaměť. A tam jsem našla tohle.“
Ukázala jim výpis, který Fisherovi připadal jako řada čísel oddělených dvojtečkami, tečkami a středníky. Část toho výpisu byla zvýrazněna a byla jim povědomá:
207.142.131.247 „Adresa IP,“ řekl Fisher.
Adresa IP – neboli adresa internetového protokolu – je jedinečným identifikátorem přiděleným každému zařízení v síti… směrovačům, serverům, počítačům, faxů, prostě všemu.
„Zlatá medaile pro pana Fishera,“ řekla Grimsdottirová. „Je to ta nejlepší stopa, jakou jsme si mohli přát. Tato konkrétní adresa IP mě dovedla k poskytovateli služeb v Hongkongu, který mě zase dovedl k jednomu účtu a ten mě pro změnu dovedl k mateřské společnosti jménem Shinzhan Network Solutions sídlící v Šanghaji. Shinzhan se specializuje na bezdrátové připojení k Internetu.
Podle jejich záznamů daný účet vysílá broadbandový pětimegabytový signál na ostrov u pobřeží Číny. Ostrov se jmenuje Cche-c‘ Ma-ťi.“
Grimsdottirová se odmlčela a na každého z nich se podívala. „Nic? Žádná reakce?“
Fisher i Lambert potřásli hlavami.
„Cche-c Ma-ťi je ostrov, kde před patnácti lety údajně zmizel Paj– kchang Šek.“
Fisher se naklonil dopředu: „Řekni to ještě jednou.“
„Paj-kchang Šek. To je jeho ostrov… alespoň tak se to říká.“
Fishera překvapovalo, že do hry vstupuje toto čínské jméno, stejně, jako jej překvapovalo, že toto jméno vůbec slyší.
Paj-kchang Šek byl nazývám čínským Howardem Hughesem. Kolem roku 1930 vlastnil Šekův otec malou flotilu vlečných člunů v Šanghaji. Když po druhé světové válce začala Čína obnovovat svou zdevastovanou ekonomiku a infrastrukturu, Šek senior přednesl vládě následující nabídku: dejte mi výhradní práva na všechny lodě potopené za války ve Východočínském a v Jihočínském moři a já vám na oplátku prodám zpátky všechen kov, který Čína tolik potřebuje.
Šek senior a vláda uzavřeli dohodu a Šeková rodina se pustila do práce, včetně mladého Paj-kchanga, který nejprve sloužil jako uklízeč na lodi svého otce, poté jako lodní důstojník a nakonec jako kapitán. To mu bylo šestnáct. Po vítězství komunistů v občanské válce přenesla Šeková rodina své podnikání do Hongkongu.
Šek senior časem odešel do důchodu a v roce 1956 předal své impérium Paj-kchangovi. To už se ze záchranných prací vzmohl na transport, výrobu, výrobu zbraní, zemědělství a důlní činnost.
Dalších čtyřicet let stál Šek junior u kormidla Shek International a jeho podnikání rostlo. V roce 1990 byla síť Šekových podniků odhadována na šest miliard dolarů. O rok později, jako kdyby někdo znenadání otočil vypínačem, se Paj-kchang Šek změnil.
Začal se chovat zcela nevyzpytatelně. Docházelo u něj k nenadálým výbuchům vzteku, rozkázal, že členové představenstva musí na schůze chodit v kloboucích, neustále se pohyboval z místa na místo a v každém ze svých sídel setrval přesně jedenáct dní, prý přestal pořádně jíst a přijímal jenom kašovité směsi. A tak pokračoval seznam dál.
Správní rada se několikrát pokusila převzít kontrolu nad společností, ale bez ohledu na narůstající počet excentrických výstupů byl nadále schopen společnost vést. Osobní chování bylo ze dne na den bizarněj– ší, ale jeho smysl pro obchod neselhával – a Shek International nadále vykazovala narůstající zisky.
V roce 1991 znenadání svolal tiskovou konferenci, což u něj bylo velice vzácné. Dostavil se ve smokingu s dlouhými šosy a s vycházkovou holí. Oznámil, že odchází do ústraní, aby se věnoval „duchovním záležitostem“, a že svoji pozici v Shek International prodal správní radě za šestnáct amerických dolarů. Poté nešikovně proměnil svoji hůl v kytici květů, uklonil se a odešel. Naposledy byl viděn, a také vyfotografován, jak nastupuje do své limuzíny a odjíždí.
Z…
