Žhářka (Stephen King)

– 9 –

„Ne,“ pravila Charlie. „Není to k ničemu.“ A otočila se, aby opět vyšla z té malé místnosti. Tvář měla bílou a ztrhanou. Pod očima tmavé, nafialovělé kruhy.

„Ne tak zhurta,“ zadržel ji Hockstetter a natáhl k ní ruce. Pousmál se. „Co není k ničemu, Charlie?“

„Všechno,“ odpověděla. „Všechno je k ničemu.“

Hockstetter se rozhlédl po místnosti. V rohu se nacházela televizní kamera Sony. Její kabely vedly skrz stěnu z lisovaného korku do sousední místnosti, kde byla umístěna barevná obrazovka. Na stole uprostřed místnosti ležel kovový podnos s hoblinami. Vlevo od něj visely vodiče elektroencefalografu. Měl je na starosti mladý muž v bílém plášti.

„To nám moc nepomůže,“ prohlásil Hockstetter. Ještě stále se otcovsky usmíval, ale uvnitř zuřil. Člověk nemusel ani umět číst myšlenky, aby to zjistil. Stačilo mu pohlédnout do očí.

„Vy mě neposloucháte,“ vykřikla Charlie. „Nikdo mě tady neposlouchá, jen…“

(jen John, ale to mu přece nemůžeš říct)

„Tak nám poraď, jak to vyřešit,“ vyzval ji Hockstetter.

Tím ji však neuklidnil. „Věděli byste to, kdybyste mě poslouchali. Ten podnos je v pořádku, ale to je jediné, co v pořádku je. Stůl je dřevěný, i ta stěna tam… je příšerně hořlavá… i šaty tady toho člověka.“ Ukázala na toho technika, až v něm hrklo.

„Charlie…“

„I ta kamera.“

„Charlie, ta kamera je…“

„Je plastiková a ve velkém horku exploduje a střepiny se rozletí na všechny strany. A není tady voda. Řekla jsem vám přece, že to musím zahnat do vody, až to jednou začne. Táta a maminka mě to vždycky učili. Musím to zahnat do vody, aby to zhaslo. Protože… jinak…“

Vyhrkly jí slzy. Chtěla, aby tady byl John. Chtěla, aby tady byl táta. Ale ze všeho nejvíc chtěla, aby tady nemusela být ona. Nespala celou noc.

Z Hockstetterova pohledu to s ní vypadalo nadějně. Slzy, emocionální vzrušení… Domníval se, že to všechno dokazuje, že je opravdu připravená se do toho dát. „Tak jo,“ odpověděl. „V pořádku, Charlie. Řeklas, co máme udělat, tak to uděláme.“

„Prima,“ pravila. „Protože jinak ze mě nedostanete nic.“ Hockstetter si pomyslel: Dostaneme z tebe všechno, ty jedna malá, zasraná, usmrkaná bestie.

Jak se ukázalo, měl absolutní pravdu.