– 7 –
Charlie seděla v koupelně za zavřenými dveřmi. Mohla je zamknout, kdyby chtěla. Než přišel uklízeč, cvičila jednoduchý cvik, který si našla v jedné knize. Uklízeč přišel udělat pořádek. Seděla na záchodovém prkénku a cítila, jak je studené. Bílé světlo zářivek kolem zrcadla způsobovalo, že všechno vypadalo studené a příliš jasné.
Ze začátku tady mívala společnici, jednu asi pětačtyřicetiletou ženu. Snažila se k ní být mateřská, ale ta mateřská společnice měla zlé, zelené a skvrnité oči. Ty skvrny byly jako led. Tito lidé zavraždili její skutečnou matku a teď od ní chtěli, aby tady bydlela s mateřskou společnicí. Charlie jim otevřeně řekla, že ji nechce. Smáli se jí. Tak Charlie přestala mluvit a neřekla jediné slovo, dokud ta mateřská společnice nezmizela i s tím ledem v zelených očích. Charlie uzavřela dohodu s Hockstetterem: Bude mu odpovídat na otázky, ale jen jemu, jestli tu mateřskou společnici pošle pryč. Jediný, o koho stála, byl její otec, a když nemůže být s ním, bude raději sama.
Častokrát se jí zdálo, že posledních pět měsíců (řekli jí, že to bylo pět měsíců, jí se to tolik nezdálo) byl jen sen. Neměla jak zaznamenávat čas, tváře přicházely a odcházely, aniž by jí utkvěly v paměti, zbavené těl jako balóny. Ani strava neměla žádnou pořádnou chuť. Někdy se sama cítila jako balón. Jako by se vznášela. Ale mysl jí říkala, že je to tak správně. Zabíjela. Porušila nejdůležitější z desatera přikázání a určitě se dostane do pekla.
Přemýšlela o tom v noci, když světla byla tlumená, takže celý apartmán jí připomínal sen. Viděla všechno. Muže na verandě s korunami z plamenů na hlavách. Vybuchující auta. Slepice, které zachvátil oheň. Cítila smrad spáleniny, který byl vždy smradem zetlelé výplně, zápachem jejího plyšového medvídka.
(a líbilo se jí to)
V tom to bylo, to byl ten problém. Čím častěji to dělala, tím víc se jí to líbilo, čím častěji to dělala, tím víc pociťovala svou moc. Bylo to cosi živého, co ustavičně rostlo. Podobalo se to obrácené pyramidě a čím víc toho člověk udělal, tím obtížněji se to dalo zastavit. Zastavit se bolelo
(a bylo to zábavné)
a proto to nechtěla už nikdy víc udělat. Raději zemře, než by to ještě udělala. Třeba stejně musí umřít. Vůbec se nebála představy, že umře ve spánku.
Jediné dvě tváře, které vnímala, byla Hockstetterova a tvář toho uklízeče, který denně přicházel uklidit její apartmán. Charlie se ho jednou zeptala, proč chodí každý den, vždyť ona tady nenašpiní.
John – tak se jmenoval – vytáhl ze zadní kapsy kalhot pomačkaný papír a z kapsy na blůze levnou propisovačku. „Je to moje práce, malá,“ řekl nahlas, ale na ten papír napsal: Poněvadž to jsou idioti, jen proto!
Charlie se skoro dala do smíchu, ale včas ji zastavila vzpomínka na ty muže s korunami z plamenů na hlavách, na ty muže, kteří smrděli jako zetlelý medvídek. Smích mohl být nebezpečný. A tak prostě předstírala, že si té psané poznámky nevšimla, nebo jí nerozuměla. Ten uklízeč měl znetvořenou tvář. Nosil pásku přes oko. Bylo jí ho líto. Jednou se ho skoro zeptala, jak se mu to stalo – jestli měl dopravní nehodu, nebo co – ale to mohlo být ještě nebezpečnější než smích na jeho poznámku. Nevěděla proč, ale cítila to každým nervem.
Tvář měl hroznou, když se to tak vzalo, ale zdál se být docela příjemný a tvář vlastně neměl o nic horší než malý Chuckie Eberhardt kdysi v Harrisonu. Jednou, když byly Chuckiemu tři roky, jeho matka smažila brambůrky a Chuckie na sebe strhl ze sporáku pánev s horkým olejem a měl z toho skoro smrt. Ostatní děti se mu potom někdy posmívaly, že je Chuckie Hamburger nebo Chuckie Frankenstein. Chuckie plakal. Bylo to od nich podlé. Nedokázaly pochopit, že něco takového se může stát kterémukoliv dítěti. Když jsou ti tři roky, nesnědl jsi ještě všechnu moudrost světa.
John měl tvář celou zjizvenou, ale to jí neděsilo. Děsila ji spíš Hockstetterova tvář, a ta byla – až na oči, tak obyčejná, jako tvář kohokoliv jiného. Ale oči měl ještě horší, než ta její mateřská společnice. Měl ve…
