5. Jak jsme dorazili k Darnellovi
Mám auťák ’34, říkáme jí dřevák,
mladá sice není,
bába, ale dobrák…
Jan a Dean
Jel jsem po Martin k Walnut a zabočil vpravo směrem k Basin Drive. Netrvalo dlouho a dohnal jsem Arnieho. Stál u obrubníku a Christina měla zvednutou kapotu. O zadní pokřivený nárazník se opíral tak starý hever, že skoro vypadal, že mohl kdysi sloužit při výměně kol aut Conestoga. Pravá zadní pneumatika byla splasklá.
Zajel jsem za něj a sotva jsem vystoupil, už se k nám kolébala z domu nějaká mladá žena; míjela přitom utěšenou sbírku kýčů, které měla rozestavěné po trávníku (dva růžové plameňáky, čtyři nebo pět kamenných kachniček v řadě za velkou kamennou kachní matkou a opravdu pěknou umělohmotnou studnu splněných přání s umělohmotnými květinami zasazenými do umělohmotného vědra). Potřebovala by zhubnout jako sůl.
„Tady ten vrak nemůžete nechat,“ řekla ústy zaplněnými žvýkačkou. „Nemůžete s tím vrakem parkovat před naším domem, to doufám víte.“
„Madam,“ oslovil ji Arnie. „Píchl jsem kolo, nic víc. Odjedu, hned jak…“
„Nemůžete to tady nechat, to doufám víte,“ opakovala jako vrtohlavá. „Za chvíli přijde domů manžel. Nechce, aby před domem parkoval nějaký vrak.“
„To není vrak,“ řekl Arnie a cosi v jeho tónu ji přimělo o krok couvnout.
„Takovýmhle tónem se mnou nemluv, synku,“ pravila nadutě tučná bebopová královna. „Stačí málo a manžel se hrozně rozčílí.“
„Koukněte,“ začal Arnie nebezpečně klidným hlasem, který použil, když se do něj pustili Michael a Regina. Sevřel jsem mu rameno. Nepotřebujeme další hádky.
„Děkujeme, paní,“ řekl jsem. „Hned to dáme do pořádku. Dáme to do pořádku tak rychle, až budete mít dojem, že se vám to auto jenom zdálo.“
„To byste měli,“ odsekla a pak píchla palcem směrem k mému Dusteru. „A tvoje auto parkuje před naším vjezdem.“
Zacouval jsem s Dusterem kousek výš. Dívala se a pak se odklátila zase do domu, v jehož dveřích se tlačil malý kluk a malá holka. Taky byli pěkně nařvaní. Oba pojídali výživný dvojitý hamburger.
„Mami, čo jé?“ dožadoval se kluk. „Čo je to ža auto, mami? Čo jé?“
„Ticho,“ řekla bebopová královna a zatáhla děti dovnitř. Vždycky rád vidím podobně osvícené rodiče; dává mi to naději pro budoucnost.
Došel jsem k Arniemu.
„Takže jenom píchlé kolo, co, Arnie?“ vytasil jsem se s jediným vtipem, který mě napadl.
Nepřítomně se usmál. „Mám drobnej problém, Dennisi.“
Věděl jsem, v čem problém spočívá; neměl rezervu.
Arnie znovu vytáhl peněženku – bolelo mě, když jsem viděl, jak to dělá – a podíval se dovnitř. „Musím sehnat novou pneumatiku,“ řekl.
„Jo, asi jo. Protektor…“
„Žádnej protektor. Takhle začínat nechci.“
Nic jsem neřekl, ale ohlédl jsem se ke svému Dusteru. Měl jsem na něm dva protektory a připadaly mi docela vyhovující.
„Na kolik myslíš, že by přišel nový Goodyear nebo Firestone, Dennisi?“
Pokrčil jsem rameny a poradil ses maličkým automatickým účetním, který odhadl, že Arnie by dostal novou obyčejnou pneumatiku za nějakých pětatřicet dolarů.
Vytáhl dvacku a podal mi ji. „Jestli to bude víc – s daní a tak – vrátím ti to.“
Smutně jsem se na něj podíval. „Arnie, kolik ti zbylo z týdenní výplaty?“
Oči se mu zúžily a sklouzly stranou. „Dost,“ odpověděl.
Rozhodl jsem se to zkusit ještě jednou – nesmíte zapomenout, že mi bylo teprve sedmnáct a dosud jsem žil v domnění, že lidem se má vysvětlit, co je pro ně nejlepší. „Nemohl by sis zahrát ani desetníkovej poker,“ řekl jsem. „Vrazil jsi do toho auta celou týdenní výplatu. Každou chvíli tasíš prkenici, Arnie. Prosím tě, kámo. Rozmysli si to.“
Oči měl najednou jako křemen. Takový výraz jsem u něj ještě neviděl, a i když si asi budete myslet, že jsem byl nejnaivnější puberťák v Americe, nemohl jsem si ani vzpomenout, že bych takový výraz vůbec u někoho viděl. Zaplavilo mě překvapení smíšené se zoufalstvím – tak bych se asi cítil, kdybych najednou objevil, že se snažím rozumně dohovořit s chlápkem, který je náhodou blázen. Ale od té doby jsem už ten výraz viděl mockrát; vy asi taky. To…
