Chvála netušeného
(Tady popisuji děje a zážitky z doby prvních let našeho společného života, kdy moje žena stěhovala nábytek v bytě – vždycky jinam a jinak. Ještě dnes dostávám dotaz; zda v tom moje žena pokračuje. Je nutno říci – v roce, kdy jsme spolu čtyřicet osm let, že už ne. Docílila jakési konečné konstelace a k dalším změnám už nemá ani důvody, ani sílu.)
Je celá řada potíží v poměru muže k ženě, ale jedna z největších vězí v mechanickém či logickém odhadování, které provádí muž stran ženy. Můžeme odhadnout mnohé: směr nakopnutého míče, počet dešťových srážek v druhé čtvrtině příštího roku, chování určitého materiálu za určitých, či dokonce neurčitých podmínek, náladu leoparda v příští minutě, dráhu meteoru, který se teď dal do pohybu, ale nemůžeme odhadnout nic z myšlení a konání ženy. Není tu pravidel ani norem, není stanoviska, z něhož by toto bylo pozorovatelné, není nic, čím by se řídilo, čemu by podléhalo, není pevného bodu, o který by se opíralo či který by uznávalo, není nic, čemu by se podobalo či dalo připodobnit!. Myšlenky a skutky ženy jsou chvíli nakopnutým míčem a chvíli nohou, která nakopává míč, chvíli meteorem, který má vrtochy leoparda, a chvíli leopardem, jehož vrtochy jsou závislé na počtu dešťových srážek v druhém čtvrtletí příštího roku.
Myšlenka je tu často předcházena skutkem nebo nahrazena jím a naopak: myšlenka je za skutek považována, takže to, co mělo být uděláno, bylo pouze zamýšleno, a my tedy stojíme před určitým materiálem za podmínek, jejichž určitost či neurčitost je dílem náhody, nálady, závanu, přelétavého pocitu, klamných tušení a jiných, ještě efemérnějších faktorů.
Můžeme zjistit rozsah zpěvákova hlasu a určit, zda jisté tóny může, nebo nemůže zazpívat. Můžeme se tisíckrát a miliónkrát domnívat, že známe rozsah ženina myšlení, a ona najednou pojme myšlenku, která nejenže není z jejího myšlenkového světa, ale která není vůbec z tohoto světa, myšlenku z jiné planety, jiné sluneční soustavy, myšlenku, která může napadnout ďábla (věříte-li v něj) nebo vlaštovku při stokilometrové rychlosti, sněžného muže nebo jednu z hořících lišek Samsonových, myšlenku, která je spíše vůní, barvou nebo úderem než psychickým aktem.
A právě tak v oblasti jejích skutků musíte předpokládat jedině fakt, že ani tady nesmíte předpokládat nic.
Vracel jsem se jednoho dne domů. Měl bych říct jedné noci, ale nerad budím svou ženu a navíc čtenářův dojem, že jsem flamendr. Šel jsem ze zaměstnání, které už takové je. Vracel jsem se tedy domů; bylo to dva měsíce po svatbě a já se blížil svému domovu se všemi pocity člověka, který se vrací k ženě útlých zápěstí, která už je druhý měsíc jeho ženou a čtvrtý měsíc matkou jeho budoucího syna.
S těmito pocity jsem vystoupil po schodech, otevřel dveře bytu a vstoupil do předsíně. Konám tyto věci automaticky, aniž bych jim věnoval nějaké zvláštní myšlenkové úsilí. Kdybychom i těmto všedním, prostým a každodenním úkonům měli věnovat myšlenkové úsilí, pomátli bychom se ještě před maturitou a nikdy bychom psychicky nedozráli.
Ve vteřině, kdy jsem prošel dveřmi bytu, prošel předsíní a vstoupil do dveří svého pokoje, vstoupil jsem jinam. Jinam.
Tento pojem, který je mým pojmem oblíbeným, musím trochu vysvětlit.
Mluvil jsem o něm v prologu k Šesti ženám, kusu to od Jiřího Suchého, ale zopakuji své vysvětlení ještě písemně, protože labužníci divadelní nemusí být totožní s labužníky literárními.
Vždycky jsem si přál vstoupit jednoho dne jinam. Příklad: Palackého ulice. Projdete-li Palackého ulicí, vstoupíte do ulice Jungmannovy nebo Vodičkovy. Jinou možnost nemáte. Ale já si vždycky přál (a přeji) projít jednoho dne Palackého ulicí a vstoupit náhle někam jinam. Třeba do Podřipska. (Proč jsem na jevišti mluvil o Polabí a nyní o Podřipsku, vysvětlím později.)
Být náhle jinde. Nejde to. Palackého ulice je neúprosně omezena a stejně neúprosně omezuje vás. Není vám ani jí dáno, abyste dospěli jinam. Ale tehdy, vcházeje do svého pokoje, jsem poprvé a opravdu vešel ji…
