109
Volání času
PROTOŽE LIZZIE NEMĚLA MATKU, která by se jí postarala o „výbavu“ do manželství, daly se dohromady ženy v Ridge, aby jí poskytly dětské šatičky, noční košile nebo pletené punčochy. Několik talentovaných dam dokonce sešilo pár dílů na prošívané přikrývky. Když bylo vše připraveno, všechny přišly do „velkého domu“, aby byly u toho, až se začne doopravdy šít a plnit přikrývky tabulovou vatou nebo čímkoli, co bude po ruce.
Neměla jsem na šití talent ani trpělivost, ale byla jsem docela zručná, pokud šlo o drobné, jemné stehy. Ale co bylo důležitější – měla jsem velkou kuchyň s dobrým osvětlením, dost místa pro šicí rám a hlavně paní Bugovou, která šičky zásobovala konvicemi s čajem a talíři s jablečnými koláčky.
Byly jsme právě zabrány do šití vzoru, který paní Evan Lindsayová vytvořila z kombinace smetanové a modré barvy, když se náhle ve dveřích do chodby objevil Jamie. Mezi dámami zrovna probíhala poutavá debata o tom, zda manželé chrápou – obecně, i ti jejich. Většina žen si ho nevšimla, ale já se zrovna dívala ke dveřím. Zdálo se, že nechce rušit, ani budit pozornost, proto nešel do pokoje, a když mě uviděl, jen zavrtěl hlavou a zamířil ke své pracovně.
Podívala jsem se na Bree, která seděla vedle mě. Také ona ho viděla. Zvedla obočí a pokrčila rameny. Udělala jsem uzel, protáhla nit mezi dvěma kusy látky, zapíchla jehlu do přikrývky, zvedla se a zamumlala omluvu.
„Dejte mu k večeři pivo,“ poradila paní Chisholmová paní Aberfeldyové. „Hodně, a vychlazené. Každou půlhodinu se bude muset vzbudit, aby si odskočil, a nebude mít čas na chrápání.“
„Jenže…“ namítla paní Aberfeldyová, „jsem to zkusila, ale když se vrátil do postele, chtěl… hmmm…“ Zčervenala ve tváři, sotva se ostatní dámy začaly chichotat. „Spala jsem ještě míň, než kdyby chrápal.“
Jamie čekal v předsíni. Když jsem se objevila, popadl mě za ruku a odvedl k předním dveřím.
„Co…“ začala jsem, poněkud zmatená. Pak jsem uviděla vytáhlého Indiána. Seděl na kraji verandy.
„Co…“ zkusila jsem znovu. Vstal, otočil se a usmál se na mě.
„Ian!!“ vykřikla jsem a skočila mu do náruče.
Byl štíhlý a tvrdý jako surová kůže. Jeho oblečení vonělo vlhkým dřevem a zeminou se slabým závanem kouře a tělesného pachu. Udělala jsem krok zpátky a protřela si oči, abych na něj lépe viděla. Vzápětí mě jeho studený nos šťouchl do ruky. Nejspíš mi ji chtěl políbit.
„Ty!“ řekla jsem Rollovi. „Už jsem myslela, že tě neuvidím.“ Samou radostí jsem mu začala mnout uši. Vyštěkl, pak natáhl přední tlapy a zavrčel.
„Pes! Pes! Pes je tady!“ Jemmy se vyřítil ze dveří srubu svých rodičů a běžel tak rychle, jak to jen jeho krátké nožky svedly. Vlhké vlasy se mu tyčily na hlavě jako hřebíky a tvář mu zářila. Rollo mu vyběhl vstříc a vrazil do něj, až se překulil na záda a vypískl.
Zpočátku jsem se bála, že Rollo, který byl koneckonců poloviční vlk, bude Jemmyho vnímat jako kořist, ale bylo zřejmé, že ti dva jsou spíš zabráni do hry, vyvolávající u nich nepokryté nadšeni. Briannin mateřský sonar zachytil výkřik a v příští chvíli vrazila do dveří.
„Co…“ začala a přísným pohledem přeměřila dvojici skotačící v trávě. Ian udělal krok vpřed a políbil jí ruku. Její polekaný výkřik vyhnal na verandu šicí komando. Následovala záplava otázek a po nich vzrušená debata.
Uprostřed tohoto blázince jsem si všimla, že Roger, který se mezitím odněkud vynořil, má na čele čerstvý škrábanec, na oku monokl a čistou košili. Podívala jsem se na Jamieho, který stál vedle mě a jen sledoval dění kolem, tvář naladěnou do úsměvu. Jeho košile – na rozdíl od Rogerovy – byla nejen špinavá, ale i potrhaná, navíc s velkou dírou na rukávu. Lněná látka byla potřísněná blátem a zaschlou krví – čerstvou krev jsem naštěstí nikde neviděla. Spolu s Jemmyho vlhkými vlasy a čistým oblečením to všechno bylo velmi podezřelé.
„Co jste sakra dělali?“ zeptala jsem se.
Jamie zavrtěl hlavou a dál se usmíval.
„Na tom nesejde, Sassenach. Jen pro tebe mám čerstvý prase. Stačí ho porazit – jestli máš čas.“
Podrážděně j…
