71
Jiskřička naděje
PANÍ CLAIRE?
Byl to Robin McGillivray. Stál u vchodu do stanu. Jeho tuhé černé vlasy mu stály a připomínaly štětku na čištění lahví. Vypadal jako mýval. Tvář měl propocenou, plnou sazí a začernalou od kouře.
Claire se na něho podívala a zvedla se.
„Dále!“ V mžiku byla na nohou, skříňku s nástroji v ruce. Vykročila ke dveřím dřív, než Brianna stihla promluvit.
„Mami!“ Bylo to jen zašeptání, ovšem i v něm Claire cítila neklid. Upřela pohled svých jantarových očí na Briannu, pak na Rogera, a nakonec znovu na dceru.
„Sleduj, jak dýchá,“ řekla. „Udržuj dýchací trubici čistou. Dej mu napít, jestli je natolik při vědomí, aby dokázal polykat. A dotýkej se ho. Nedokáže otočit hlavou, aby tě viděl. Potřebuje vědět, že jsi tady.“
„Ale…“ Brianna se zarazila. Měla příliš sucho v krku, než aby mohla mluvit. Nechoď nikam! chtělo se jí vykřiknout. Nenechávej mě tu samotnou! Nedokážu ho udržet naživu! Nevím, co dělat!
„Potřebujou mě,“ řekla Claire tiše. Otočila se k Robinovi, který na ni čekal, zjevně netrpělivý, a pak ji pohltil soumrak.
„A já ne?“ pohnula Brianna rty. Nevěděla, zda promluvila dost nahlas. Ale už na tom nezáleželo – Claire byla pryč a ona zůstala sama.
Cítila, jak se jí začíná točit hlava. Uvědomila si, že dýchá přerušovaně. Strach byl jako had, který se jí ovíjel kolem těla a plazil myslí. Musí být připravena vytrhnout mu jeho jedové zuby! Znovu se nadechla, jakoby se ho chystala popadnout za hlavu, hodit ho do koše a přirazit víko.
Kdyby nehrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí, matka by ji určitě neopustila, utěšovala se. Snad nepůjde o nic víc, než o lékařský zákrok, který je třeba provést hned. Je tu něco, co by měla udělat sama?
Dotýkej se ho. Mluv s ním. Dej mu vědět, že jsi s ním. Tohle ji řekla Claire. Znělo to naléhavě, i když uprostřed zmatku, následujícím po improvizované tracheotomii, mohla být duchem nepřítomná.
Brianna se otočila k Rogerovi. Marně hledala něco, čeho se bezpečně dotknout. Ruce měl oteklé, poseté rudými skvrnami od zhmožděnin. Otlučené prsty byly začernalé. Vruby provazu se zaryly do zápěstí tak hluboko, že je téměř obnažily a bylo vidět kosti.
Prsty vypadaly neskutečně, jako by je někdo špatně nalíčil pro divadelní horor.
Jakkoli ruce působily bizarně, byly na tom lépe, než jeho obličej. Ten byl plný modřin, oteklý a zdeformovaný. Vypadalo to, jakoby patřil záhadnému cizinci, který předstírá, že je Roger.
Kolem krku a na pažích měl spoustu pijavic. Potřebuje jich co nejvíc, pomyslela si. Claire požádala Joshe, aby zašel za ostatními doktory s prosbou, aby nějaké dodali, a pak ho ještě spolu se dvěma Findlayovými muži poslala k řece, aby tu sesbírali další do zásoby.
Sleduj, jak dýchá. Sedla si a instinktivně se pohybovala co nejtišeji, aby ho nevzbudila. Jemně mu položila ruku na srdce. Po doteku ucítila teplo. Oddechla si. Jak mu dýchala do tváře, zareagoval sotva znatelnou grimasou.
Sám ale nedýchal pravidelně. Odtáhla ruku. Obávala se, že by tlakem na hrudník mohla jeho dech, který ho stál velkou námahu, zastavit. Nicméně dýchal, a to bylo to hlavní! Slyšela tichý pískot, ozývající se z trubice, zavedené mu do hrdla. Claire pro něho sehnala anglickou dýmku s jantarovou troubelí. Propláchla ji alkoholem, a i když na ní dosud ulpívaly stopy po tabákovém dehtu, zdálo se, že pro daný účel vcelku vyhovuje.
Dva prsty na Rogerově pravé ruce byly zlomené, všechny nehty zakrvavené, polámané nebo stržené. Hrdlo se jí sevřelo při pomyšlení, jak divoce musel bojovat o přežití. Jeho stav byl natolik povážlivý, že se ho téměř bála dotknout, aby nepřervala neviditelné pouto mezi životem a smrtí. Uvědomila si, co měla na mysli její matka - jediný dotek ho může stejně tak vrátit zpátky do života jako zahubit.
Pevně mu stiskla stehno. Uklidnilo jí, když pod pokrývkou ucítila pevný sval. Vydal slabý zvuk. Uvažovala, zda se přitom nedotkla jeho genitálií.
„Z toho by poznal, že jsem tady,‘“ zašeptala a jen stěží potlačila smích. Lehce pohnul nohou.
„Slyšíš mě?“ z…
