Trocha sluníčka
1
Vládkyně zálivu se domů vrátila po jasné a lesknoucí se hladině moře hodinu před západem slunce. Julio Gomez seděl vzadu, majestátní zadek si posadil na střechu kajuty a nohy v mokasínech měl položené na pažení. Požitkářsky zatáhl z jednoho ze svých portorikánských doutníků a vražedně páchnoucí kouř pak vítr odvál na neprotestující vody Karibského moře.
V tom okamžiku byl nefalšovaně šťastný. Patnáct kilometrů před ním byl podmořský zlom, od nějž Velká bahamská mělčina spadá do Santarenského průlivu; právě tam se honí hejna makrel královských, tuňáci loví menší makrely a ty loví ještě menší ryby a všechny dohromady je pak pronásledují plachetníci a velicí marlini.
V otlučené staré bedně za nekrytou palubou pro lov leželi dva pěkní mečouni, jeden pro něj a jeden pro majitele lodi, který teď držel kormidlo a vedl svou sportovní rybářskou loď domů do Port Plaisance.
Ne že by za celý den chytili jen ty dvě ryby; ulovili i pěkného plachetníka, ale toho jen označkovali a hodili zpátky do moře; spoustu menších makrel, které zase použili jako návnadu, měli na háčku tuňáka, který musel mít aspoň třicet kilo, ale potopil se tak rázně a tak hluboko, že museli přeříznout vlasec, jinak by jim ho dočista vyrval z bubnu – a dvě veliké mořské štiky, které jim daly půlhodinu práce každá. Ostatní velké ryby ale naházeli zpátky do vody a vzali si jen mečouny, protože ti mají ze všech tropických ryb snad nejchutnější maso.
Julio Gomez nerad zabíjel. Do zdejších vod jej každoročně nalákalo spíš drnčení navijáku a svištění vlasce, napěti a vzrušení, jaké člověk zažívá nad do oblouku prohnutým prutem, při souboji mezi tvorem dýchajícím vzduch a obludně silnou a bránící se rybou. Dnešek se vydařil skvěle.
Daleko po jeho levici, až někde za Želvími ostrovy, které nebyly přes západní obzor vidět, klesala k vodám oceánu veliká rudá koule slunce, které se vzdávalo práva rozpalovat vám kůži a konečně ustupovalo chladivému večernímu vánku a blížící se tmě.
Pět kilometrů před Vládkyní zálivu jako by na hladině seděl ostrov. U kotviště budou za dvacet minut. Gomez odhodil špaček doutníku do vody, která jej pohltila jako vířící hrob, a promnul si předloktí. Byl sice od přírody tmavý a měl olivovou plet, ale i tak si v penzionu bude muset do kůže vetřít pořádnou dávku krému po opalování. To Jimmyho Dobbse, který stojí za kormidlem, takové problémy netrápí: je to čistokrevný ostrovan. Tahle loď mu patří a on ji pronajímá turistům, kteří zatouží po rybolovu. Na jeho temně ebenovou kůži slunce žádný vliv nemá.
Julio Gomez spustil nohy z pažení a seskočil ze střechy kajuty na palubu na zádi.
„Já to klidně vezmu, Jimmy. Aspoň budeš moct hned uklidit.“
Jimmy Dobbs se zazubil od ucha k uchu, jak to měl ve zvyku, podal mu kormidlo, vzal si kbelík a rejžák a začal z odtokových kanálků drhnout šupiny a kousky rybích vnitřností. Neznámo odkud se střelhbitě vynořilo pár rybáků, kteří začali z rozčeřené vody za zádí vybírat plovoucí odpadky. V oceánu nic nepřijde nazmar – aspoň tedy nic organického.
Po Karibiku přirozeně křižovala spousta modernějších nájemních rybářských lodí – plavidel, kde se paluba uklízela elektricky poháněnými přístroji, kde byly bary, televize a videa, plavidel, která ryby vyhledávala spoustou elektronických přístrojů a která nesla na palubě dost navigačního zařízení, aby to stačilo na plavbu kolem světa. Vládkyně zálivu ničím podobným nedisponovala. Byla to stará, otřískaná dřevěná loď s dřevěným oplaňkováním, kterou poháněl kouřící dieselový motor značky Perkins, ale viděla víc zpěněné vody, než úhlední hošíci z jihu Floridy kdy vyčetli z obrazovky radaru. Měla malou příďovou nástavbu, ve které se válela změt prutů a vlasců silně zavánějících rybinou a olejem, a na zádi malou palubu s deseti držáky na pruty a s jediným rybářským sedátkem s popruhy, které bylo podomácku vyrobené z dubového dřeva a ke kterému se polštářky vyndávaly jen na požádání.
Když Jimmy Dobbs hledal ryby, nespoléhal na žádné křemíkové …
