16/4/92 - 0:39
Hroznej den na dostihách. Cestou na závodiště vždycky přemejšlím o tom, jakej systém použiju. Mám jich asi 6 nebo 7. Je jasný, že jsem si dneska nevybral ten správnej. Ale stejně nikdy neprohraju všechno. Prostě příliš nesázím. Dlouhý roky chudoby mě naučily bejt opatrnej. Ani když vyhrávám, není to nijak ohromující. Ale stejně radši vyhrávám, než prohrávám, zvlášť když koním věnuju tak velkou část svýho života. Na závodišti si uvědomíte, jak zabíjíte čas. Například dneska, do startu druhýho závodu zbejvaly 3 minuty. Koně a žokejové pomalu přijížděli ke startovací bráně. Ty tři minuty mi připadaly nekonečný. Když vám je přes sedmdesát, víc vám vadí, když vám někdo krade čas. Samozřejmě jsem se do tý situace dostal sám.
V Arizoně jsem kdysi chodil na noční závody chrtů. Tam dobře věděli, co dělají. Než jste si přinesli kafe, už začal další závod. Žádný třicetiminutový čekání. Jeden závod za druhým. To bylo osvěžující. Noční vzduch byl chladnej a pořád se něco dělo. Neměli jste pocit, že vám mezi jednotlivejma závodama chtějí uříznout koule. A když to skončilo, nebyli jste vůbec unavený. Zbytek noci jste mohli propít nebo se rvát se svou holkou.
Ale na dostihách je to strašný. Jsem úplně izolovanej. S nikým nemluvím. To pomáhá. Pokladníci mě samozřejmě znají. Musím jít k přepážce a mluvit s nima. Po letech vás znají. A většina z nich jsou docela slušný lidi. Myslím, že dlouholetej styk s lidma je něco naučil. Je jim například jasný, že většina lidí jsou sračky. Ale já si udržuju odstup i od pokladníků. Jsem na tom líp, když spoléhám sám na sebe. To bych ovšem mohl dělat, i kdybych seděl doma a nikam nechodil. Mohl bych zamknout dveře a hrát si třeba s barvama. Ale něco mě táhne ven, jako bych se chtěl ujistit, že skoro všichni lidi jsou pořád ještě sračky. Jako by se mohli změnit! Určitě jsem blázen. Ale na dostihách je přece jen něco dobrýho, například nikdy tam nepřemejšlím o smrti, připadám si příliš pitomej, než abych vůbec mohl myslet. Několikrát jsem si vzal zápisník a říkal si, že si mezi závodama něco napíšu. To je nemožný. Vzduch je příliš dusnej a těžkej, jsme dobrovolný vězni v koncentráku. Teprve když se vrátím domů, můžu přemejšlet o smrti. Jen trochu. Ne příliš. Nebojím se smrti. Ani mě nemrzí, že jednou umřu. Ale připadá mi hloupý, že nevím kdy. Příští středu večer? Nebo až budu spát? Nebo následkem chlastání? Dopravní nehody? Smrt je něco, co nutně přijde. A já odejdu bez víry v Boha. To mi nevadí, s tím se dokážu vyrovnat. Umřít musíte, stejně jako si musíte každý ráno obout boty. Myslím, že budu postrádat psaní. Psaní je lepší než pití. A nejlepší je psát a zároveň pít. Možná existuje peklo, nebo ne? Jestli existuje, tak se tam určitě dostanu. A víte co? Budou tam všichni básníci a já budu muset poslouchat jejich básně. Utopím se v jejich ješitnosti a samolibosti. Jestli existuje peklo, tak pro mě je peklo tohle: jeden básník za druhým recitujou svý básně...
Obzvlášť mizernej den. Tenhle systém, kterej obvykle funguje, dneska nefungoval. Bohové míchají karty. Čas utíká a já jsem hlupák. Ale čas je tu proto, abysme ho promarnili. Co s tím naděláte? Pořád nemůžete jet plnou parou. Zastavíte a zase se rozjedete. Jednou jste nahoře a podruhý dole. Máte kočku? Nebo kočky? Kočky umí spát. Spí 20 hodin denně a vypadají krásně. Kočky vědí, že není důvod vzrušovat se. Příští jídlo. A občas něco zabít. Když mě vnější síly rvou na kusy, vždycky se podívám na některou ze svejch koček. Mám jich 9. Podívám se na jednu z nich a pozoruju, jak spí a relaxuje. Psaní je taky moje kočka. Psaní mi dovoluje přijímat realitu. Psaní mě uklidňuje. Aspoň dočasně. Pak mi v hlavě zase přeskočí a musím všechno opakovat. Nechápu spisovatele, který přestanou psát. Čím se uklidňují?
Na závodišti to bylo dneska mrtvý, ale ted jsem doma a zejtra tam půjdu zase, pravděpodobně. Jak to dělám? Z velký části je to síla zvyku, síla, která nás všechny
udržuje při životě. Máme kam jít, máme co dělat. Možná tam bude něco zaj…