15/10/91 - 0:55
Úplně vyčerpanej. Tenhle tejden mám za sebou několik nocí chlastání. Musím přiznat, že se už nezotavuju tak rychle jako dřív. Nejlepší na tom je, že když jsem utahanej, nenapadají mě (při psaní) žádný divoký myšlenky. To není tak špatný, ale nesmím si z toho udělat návyk. Psaní by vás mělo posilovat. Pokud to dělá, je zajímavý a zábavný.
Jeden spisovatel, kterýho znám, telefonuje lidem a říká jim, že píše 5 hodin každou noc. Asi se tomu máme obdivovat. Musím vám to vůbec říkat? Záleží jen na tom, co píše. A taky by mě zajímalo, jestli do těch pěti hodin psaní počítá čas strávenej u telefonu.
Já můžu psát jednu až čtyři hodiny denně, ale tu čtvrtou hodinu už skoro nic nenapíšu. Znal jsem jednoho chlápka, kterej mi kdysi řekl: "Šoustali jsme celou noc." To není ten, co píše 5 hodin každou noc. Ale setkali se spolu. Myslím, že by se měli střídat. Ten, co 5 hodin píše, by měl celou noc šoustat a ten, co celou noc šoustá, by měl 5 hodin psát. Anebo může šoustat jeden druhýho, zatímco někdo jinej píše. Ale ne já. Ať to píše ta ženská. Jestli vůbec nějakou mají...
Hmmm... dneska večer jsem trochu přiblblej. Přemejšlím o Maximu Gorkým. Proč? Ani nevím. Mám takovej dojem, že Gorký nikdy neexistoval. Některý spisovatelé opravdu žili. Například Turgeněv nebo D. H. Lawrence. Hemingway žil jen na polovic. Skutečně žil, ale zároveň nežil. Ale Gorký? Ten napsal pár dobrejch věcí. Před revolucí. Po revoluci to bylo slabší. Neměl už na co nadávat. Jako ty aktivisti, který potřebujou válku, aby měli proti čemu protestovat. Některý lidi se protestováním proti válce docela dobře živí. A když náhodou žádná válka není, nevědí, co mají dělat. Například během války v Perským zálivu některý spisovatelé a básníci plánovali obrovský demonstrace. Dokonce si připravili básně a proslovy. A najednou válka skončila. A demonstrace byla naplánovaná na příští tejden. Ale oni ji neodvolali. Stejně demonstrovali. Protože chtěli bejt na jevišti. Potřebovali to. Jako ten indián, kterej tančí, aby přivolal déšť. Já osobně jsem proti válce. Byl jsem proti válce už v době, kdy to ještě nebylo populární, slušný a intelektuální. Motivace mnoha profesionálních protestantů mi připadá podezřelá. Od Gorkýho jsem se dostal až sem? Co na tom záleží?
Další dobrej den na dostihách. Nebojte se, nevyhrávám všechno. Obvykle sázím 10 až 20 dolarů na první místo. A když to vypadá obzvlášť dobře, vsadím 40 dolarů.
Závodiště lidi matou. Před každým závodem se objeví na obrazovce dva chlápci, který žvaněj o tom, kdo podle nich vyhraje. Tvrdí, že závodiště nic nevydělává. To dělají všechny sázkový kanceláře a všichni funkcionáři jezdeckejch klubů, který určujou handicapy. Ale ani počítače nedokážou předpovědět, která kobyla doběhne první, bez ohledu na to, kolik do nich nacpete informací. Kdykoli někomu zaplatíte za to, že vám řekne, co máte dělat, prohrajete. A totéž platí o vašem psychiatrovi, o vašem psychologovi, o vašem makléři, o vašem učiteli atd.
Nic vás nenaučí víc než vaše vlastní zkušenost. Ale většina lidí má strach. Bojí se neúspěchu, a proto se jim nic nedaří. Jsou zvyklý, že jim někdo řekne, co mají dělat. To začíná už v rodině a pokračuje to ve škole a pak v zaměstnání.
Já měl teď pár dní štěstí a najednou vím všechno.
Mám tu otevřený dveře a mrznu, ale nepůjdu je zavřít, protože bych přerušil nit myšlenek, který mě právě napadají. Kašlu na to, zavřu je. Vstanu, zavřu dveře a půjdu se vychcat.
Už jsem to udělal. Oboje. Dokonce jsem si vzal svetr. Starej spisovatel si oblíká svetr, sedá si k počítači, zírá na monitor a píše o životě. Jak posvátná činnost. A napadlo vás někdy, kolik chcanek člověk vychčije za celej život? Kolik toho sní a vysere? Tuny. Příšerný. Nejlepší je umřít a zmizet, všechno jen otravujeme svejma sračkama. K čertu s tanečnicema, i ty to dělají.
Zejtra žádný koně. V úterý je závodiště zavřený.
Teď půjdu dolů a budu se dívat se svou ženou na nějakou pitomost v televizi. Většinou jsem buď u počítače, nebo na dostihách…
