Craig strávil mezi Tonguem a Rosebudem dva týdny. Celou dobu sledoval slavnou Sedmou kavalerii a jejího zidealizovaného velitele, a čím víc toho viděl, tím víc jej opouštěla odvaha. Doufal, že nenarazí na žádnou větší skupinu bojovně naladěných Siouxů a Sajenů, nicméně se obával, že k tomu dojde.
Kolona jela celý den podél Rosebudu na jih, ale další indiány již nespatřila. Přesto se však několikrát, když vítr zavanul z prérie západním směrem, začali plašit, ba dokonce panikařit koně, a Craig si byl jist, že v tom větru něco ucítili. Spálené vigvamy nemohly unikat pozornosti příliš dlouho a oblaka prachu zvířeného kolonou byla nad prérií vidět ze vzdálenosti několika mil. Moment překvapení se nekonal.
Těsně po čtvrté hodině odpoledne dal generál Custer rozkaz zastavit a rozbít tábor. Slunce začalo klesat k vzdáleným a neviditelným Skalnatým horám. Zanedlouho již stály stany pro důstojníky. Custer a jeho nejbližší spolupracovníci používali stan polního lazaretu, který byl největší a nejprostornější. Muži rozložili skládací táborové židle a stoly, napojili v říčce koně a zapálili ohně.
Sajenská dívka ležela tiše na vlečných nosítkách a hleděla na stmívající se nebe. Byla odhodlána zemřít. Craig naplnil v řece polní láhev čerstvou vodou a nabídl jí doušek. Podívala se na něj velikýma tmavýma očima.
„Napij se,“ řekl jí sajensky. Nepohnula se, a tak jí nalil trochu chladné tekutiny do úst. Rty se jí rozevřely a dívka polkla. Craig nechal nádobu vedle ní.
Když se ještě víc setmělo, přijel do tábora jezdec z roty B a hledal Craiga.
Našel ho a odjel zpátky s hlášením. Deset minut nato přijel kapitán Acton. Doprovázel jej seržant Braddock, desátník a dva vojáci. Sesedli z koní a obstoupili nosítka.
Všichni pohraniční zvědové přiřazení k Sedmé kavalerii, tedy šest bělochů, skupinka Vraních indiánů a asi třicet Arikarů, jimž se říkalo Jespáci, tvořili spřízněnou skupinu. Všichni znali pomezí i tamější způsob života.
Každý večer před usnutím si spolu obvykle povídali u ohně. Mluvili o důstojnících v čele s generálem Custerem i o velitelích rot. Craiga překvapilo, jak je generál mezi svými muži nepopulární. Jeho mladší bratr Tom Custer, jenž velel rotě C, byl mnohem oblíbenější, ale nejvíc ze všech vojáci nenáviděli kapitána Actona. Craig tuto antipatii sdílel. Acton byl vojákem z povolání. K armádě se dal po občanské válce před deseti lety a do hodnosti kapitána to dotáhl právě v Sedmé kavalerii ve stínu Custera, potomka zámožné rodiny z Východu. Byl hubený a měl ostře řezané rysy a krutá ústa.
„Tak, seržante,“ řekl Acton, „je to váš zajatec. Podívejme se, co všechno ví.“
„Vy umíte hatmatilku těch divochů?“ zeptal se Craiga. Zvěd přikývl. „Chci vědět, co je ta holka zač, ke které skupině patří a kde je hlavní oddíl Siouxů. Dělejte!“
Craig se naklonil nad dívku na bizoní kůži. Promluvil na ni sajensky a hovořil s ní jak slovy, tak četnými gesty, neboť dialekty prérijních indiánů měly omezený slovník a k přesnému vyjádření byly třeba i posunky.
„Řekni mi, jak se jmenuješ, děvče. Nikdo ti neublíží.“
„Jmenuji se Vítr, jenž tiše mluví,“ řekla. Kavaleristé stáli okolo a poslouchali. Nerozuměli sice ani slovo, ale chápali pohyby její hlavy. Craig se konečně napřímil.
„Kapitáne, jmenuje se Šumící vánek. Pochází z kmene Severních Sajenů. Patří k Vysokému losoví. Jemu patřily vigvamy, které seržant dnes dopoledne zničil. Vesnice čítala deset mužů, včetně jejího otce, ale všichni byli na lovu jelenů a antilop východně od Rosebudu.“
„A kde je hlavní oddíl Siouxů?“
„Říká, že žádné Siouxe neviděla. Její rodina přišla z jihu od řeky Tongue. Byli s nimi ještě další Sajeni, ale před týdnem se oddělili. Rodina Vysokého losa raději lovila sama.“
Kapitán Acton pohlédl na dívčino ovázané stehno, pak se naklonil a drsně jí je sevřel. Děvče syklo, ale nevykřiklo.
„Možná potřebuje trochu pobídnout,“ prohlásil Acton. Seržant se zašklebil. Craig se natáhl, uchopil kapitána za zápěstí a ruku mu odtáhl.
„To není k ničemu, kapitáne,“ pravil.…
