51
Teherán, Írán
Let vrtulníkem z Mosúlu na hranici trval jen dvacet minut. Tam mu na cestu do Teheránu vojenské letectvo připravilo poměrně malý Dassault Falcon 10. Ášání převážnou část sedmdesátiminutového letu strávil psaním poznámek. Psal je šifrovaně, aby neměl potíže, kdyby se dostaly do nepovolaných rukou, což bylo nepravděpodobné, protože je stejně hodlal zničit, hned jak dorazí do kanceláře. Dokonce zvažoval, jestli je má vůbec psát, ale potřebovat si srovnat myšlenky a udělat si jasno v tom, co Kennedyová jménem americké vlády nabídla.
K otevření poznámkového bloku měl ještě jeden důvod. Chtěl si sepsat námitky nebo spíše seznam lidí, kteří budou proti. Určitě jich bude dost, neboť vliv řady lidí v Teheránu by se rozplynul, kdyby bylo dosaženo míru s Amerikou. Nezáleželo na tom, že americká nabídka zněla naprosto rozumně. Prezident Amatulláh udělá cokoli, aby zajistil její odmítnutí. Proto se Ášání rozhodl nevolat prezidentovi během krátké zastávky na hranici. Potřeboval nejdřív mluvit s Nadžárem. Ten mohl jako předseda
Rady dohlížitelů mnoho lidí ovlivnit. Pokud by první začal jednat Amatulláh, jeho propagandistická mašinérie by už našla nějaký způsob, jak nabídku udusit hned v zárodku.
Krátce po přistání v Teheránu Ášání vyhlédl z okénka a měl tísnivý pocit v oblasti žaludku. Kromě svého běžného vozu s řidičem spatřil ještě další dvě vozidla a osm ozbrojených mužů. Ášání se obrátil k veliteli své ochranky Rahádu Tehránímu, který rovněž vypadal znepokojeně.
„Zůstaňte tady,“ řekl Tehrání, „a já zjistím, co se stalo.“
Ášání se díval ven a sledoval, jak se šéf jeho tělesných strážců blíží ke skupině mužů. Vtom si uvědomil, že po přistání zapomněl zapnout mobilní telefon. Stiskl tlačítko a pozoroval ožívající barevný displej. Objevila se rotující zeměkoule, potom sloupec ikon a nakonec přístroj začal pípat, jak nabíhaly hlasové zprávy a posléze e-maily. Po několika vteřinách pípání ustalo a Ášání si přečetl, že má osm nových hlasových zpráv a třiadvacet e-mailů. Nebyl to ohromující počet, avšak o trochu vyšší než obyčejně. Než se Ášání pustil do prohlížení e-mailů, telefon zazvonil. Na displeji se objevila informace, že údaje o volajícím nejsou k dispozici.
Ášání zmáčkl tlačítko a ohlásil se: „Haló?“
„Ministr Ášání?“ zeptal se volající anglicky.
„Ano.“
„Tady Mitch Rapp. Pracuju pro ředitelku Kennedyovou. Víte, kdo jsem?“
Ášání se nervózně podíval z okna a co neklidněji odpověděl: „Obávám se, že všichni v naší branži o vás minimálně slyšeli.“
„Dobře. V tom případě chápete, že to myslím vážně, když vám říkám, že vás zabiju.“
„Pardon?“ Ášání byl doopravdy překvapený.
„Vím, v čem máte prsty. Jestli ředitelku Kennedyovou během jedné hodiny nepropustí, půjdu po vás. A pokud o mně všichni v naší branži minimálně slyšeli, jak tvrdíte, určitě vám je jasné, že vás dostanu. Nakonec vás zabiju a žádná ochranka mě nezastaví.“
„Pane Rappe, můžu vás ujistit, že nemám ponětí, o čem to mluvíte, a vaše výhrůžky se mi vůbec nelíbí.“
„Co uděláte… vydáte proti mně fatwu? Tak já vám něco povím. Nejsem bezbranný spisovatel, který se někam schová jenom proto, že podle nedůtklivých idiotů jako vy urazil islám. Dokážu se bránit a zlikviduju všechny, kteří s touhle špínou mají něco společného.“
Ášání doslova oněměl. Až příliš dobře věděl, čeho je Mitch Rapp schopen. Tento americký agent dvakrát tajně proklouzl do Íránu. V obou případech byl jeho cílem terorista, který do země unikl z dosahu americké vlády. Oba muži měli mimořádně dobrou ochranu, a ani jeden střet s Rappem nepřežil.
Ačkoli měl sucho v krku a třásly se mu ruce, Ášání se pokusil o klidný tón. „Pane Rappe, naprosto nechápu, o co vám jde, a rozhodně nejsem zvyklý, aby mě někdo zastrašoval.“
„Tak to je mi líto, ale když mi unesou šéfku a povraždí celou její ochranku, je mi úplně ukradené, na co kdo je nebo není zvyklý.“
Ášání se stále nezorientoval. Napadla ho jedině otázka: „V Mosúlu?“
„Ne, v Paříži! Pochopitelně že v Mosúlu.“
„Věřte mi, že netuším, o če…
