36
BEJRÚT, LIBANON
Sajjída bolely plíce a stehna, když stoupal po rozpadajících se betonových schodech. Špatný víkend se změnil v katastrofální, přičemž všechno začalo cestou do Moskvy a skončilo tím, že jeho nadřízení v Damašku vydali jeden z nejpitomějších rozkazů, jaké během celé své profesionální kariéry dostal. Protože se zdálo, že by konečně mohlo být uzavřeno příměří, ti zatracení maronité se rozhodli urychlit zabírání půdy. Podle všeho se soustředili na historicky důležitou oblast v centrálním bejrůtském obvodu, známou jako náměstí Mučedníků. Damašek Sajjídovi nařídil, aby vyrazil na náměstí a obsadil ho, a to co nejrychleji. Jako generál, který má za úkol udržet za každou cenu kus země a je mu upřena veškerá podpora, Sajjíd musel nejprve vymyslet, jak to provede.
Patnáct let ve městě ho naučilo, jak je důležité udržovat si zdravý odstup od ostatních frakcí. Pušky a samopaly jsou nebezpečné věci a dospívající chlapci s nimi mohou zacházet velmi nepředvídatelně. Při představě, že obsadí jednu stranu náměstí, zatímco maronité budou držet druhou, mu naskočila husí kůže. Jeden náhodný výstřel, jeden mladý a bláznivý východní katolík, který chce pomstít bratrovu smrt nebo znásilnění sestry, mohl uvrhnout celé město zpátky do války. Rozkaz je ale rozkaz, a třebaže se mu vůbec nezamlouval, nemohl jej přehlížet. Proto Sajjíd poslal Samíra a Alího vybrat vhodnou budovou. A když uvažoval, jak ji naplní dostatkem mužů, aby to maronity odradilo, napadlo ho originální řešení.
Za pár dní z Moskvy přiletí Švec, aby si vyzvedl agenta CIA. Sajjídovi tedy zůstane jen americký obchodník Zachary Austin. Ten určitě nebyl agent, tím si byl Sajjíd jistý. Zbývalo vyřešit otázku, kolik za něj mohou dostat a jak si peníze rozdělí s tím bláznem Abú Radím. Lupič z Fatahu brečel jako děcko kvůli tomu, že se odborníka na telekomunikace musel vzdát. Kdyby ho Sajjíd zapojil do hry, mohli by to ostatní vnímat jako zralé gesto dobré vůle. A třeba by to dokázal zařídit tak, aby krysy z Fatahu obsadily celou západní stranu náměstí.
Včera odpoledne se sešli u čaje. Radí se dostavil s dvanácti muži – což bylo vzhledem k současné úrovni napětí absurdní. Sajjíd nejprve objasnil situaci po přesunu maronitů na náměstí Mučedníků. Doufal, že tento emocionálně významný kus země pohne Radího k akci, a nezmýlil se. Ten člověk byl natolik odhodlaný prokázat svůj zápal pro věc, že skočil po příležitosti převzít západní polovinu náměstí. Aniž žádal výměnou jakékoli ústupky, přislíbil, že do akce nasadí padesát mužů.
Tento počet Sajjída překvapil tak, že málem stáhl svou nabídku na předání Američana. Radí byl horkokrevný hlupák, když se bez jediné protislužby takto zavázal, jenže Sajjíd měl ještě jeden problém. Nemohl držet západní stranu náměstí a zároveň ponechat dva Američany ve sklepě kancelářské budovy na ulici Hamra pod dohledem několika málo mužů. Před nástupem na Generální ředitelství bezpečnosti sloužil tři roky v armádě a pamatoval si, co mu v pěchotní škole říkali o konsolidaci sil. Potrvá to jen pár dní, než si Rusové vyzvednou agenta CIA. Potom už Sajjídovi bude vcelku jedno, co se stane s obchodníkem, pokud ovšem dostane svůj díl výkupného.
Sajjíd se podíval přes stolek v bistru a řekl: „Dokončil jsem výslech toho obchodníka z Texasu.“
„A je to špion?“ zeptal se Radí.
„Ne. Vím jistě, že to je opravdu obchodník.“
„Dobře. Můžu tedy zahájit vyjednávání o jeho propuštění.“
Sajjíd mlčel. Čekal, až mu Radí předloží nabídku – stejnou jako v minulosti.
„Zaručuji vám dvacet procent výkupného.“
Sajjíd byl v pokušení požádat o čtyřicet. Ostatní by ho zřejmě podpořili, jenže on potřeboval Radího pomoc s maronity. „Myslím, že přijatelných by bylo třicet… vzhledem k okolnostem.“ Než Radí stačil vznést nějakou námitku, Sajjíd pokračoval: „Dnes večer ho převezu do nové budovy společně s tím druhým Američanem. Můžete si tam na pár týdnů zřídit velitelství.“ To pro Radího byla pocta, jakou nemohl odmítnout. Ocitne se v první linii boje za navrácení měs…
