15
Letadlo bylo veliké. Větší, než potřebovali, ale Rapp si nestěžoval. Byl to Lockheed Martin TriStar. Bylo schopné převážet až 400 pasažérů nebo zhruba 40 tun nákladu. Tento letoun se svým širokým trupem a třemi velkými motory byl uzpůsoben pro transport nákladu. Byl to sesterský model proslulé DC-10. Co se jeho pilotáže týkalo, už byl poněkud zastaralý. Zvnějšku vypadal jako každý jiný mezinárodní nákladní letoun. Neměl žádná okénka kromě těch v kokpitu. Letadlo mělo standardní bílý nátěr a nápis Worldwide Freight vyvedený velkými modrými písmeny byl umístěn na zadní polovině trupu. CIA měla víc letadel než některé malé aerolinie, ale kvůli jedné politicky předpojaté pracovnici z Úřadu generálního inspektora CIA se k nim Rapp nemohl přiblížit. Alespoň ne, když se jednalo o takto delikátní operaci.
Ani ne před rokem ta samá úřednice sdělila jednomu reportérovi, že CIA transportovala teroristy přes východoevropské země v letounech Gulfstream 5 a Boeing 737. Mnozí z těchto teroristů byli vysoce postavení příslušníci al-Káidy. Byli převáženi do tajných lokalit, kde byli vystaveni nepříjemnému nátlaku, dokud se neuvolili mluvit, což nakonec všichni učinili. Informace, které takto získali, byly neocenitelné pro rozbití operační a finanční infrastruktury al-Káidy. Tento jediný únik informací ochromil jednu z nejdůležitějších operačních aktivit ve válce proti terorismu, řízené z centrály CIA v Langley. Rapp byl tedy opět přinucen držet se alespoň o jeden krok v předstihu před svou vládou.
Strategie s letadly se příliš nelišila od té, kterou Rapp používal s mobilními telefony. Globální trh s leteckou přepravou byl komplikovanou sítí prodejců, prostředníků, pronajímatelů a nájemců. Přepravní společnosti neustále vylepšovaly své flotily, přičemž nahrazovaly staré modely novými, úspornějšími stroji. Na trhu byl tedy neustále dostatek starších, nicméně provozuschopných letounů. Tato letadla často měnila majitele, byla prodávána a pronajímána, až se rozbila nebo se zřítila nad některou chudou africkou zemí. Obří Lockheed TriStar byl stále ještě v dobrém stavu. Pronajali si ho na jeden měsíc prostřednictvím jedné společnosti ze Seattlu. Společnost se specializovala na krátkodobý subleasing letadel. Jejich obchodní strategie byla prostá. Podobně jako energetické společnosti prodávaly přebytečnou energii jiným společnostem, byla pronajímána ta letadla, která nebyla během slabších měsíců roku v provozu. Neměli tušení, že jejich klientem je CIA. Veškeré obchody se uzavíraly prostřednictvím jedné právní kanceláře ve Frankfurtu. Pilotáž byla svěřena skupině bývalých plukovníků amerických vzdušných sil, kteří měli rádi hotové peníze a uměli držet jazyk za zuby.
Rapp stál na ranveji vedle zchátralého zeleného hangáru Britského královského letectva. Jejich letadlo bylo uvnitř. Na východě byly patrné první známky rozbřesku. Vlhký, nasládlý středozemský vzduch se válel po rozlehlé ploše základny. Kolem dokola byly jen kilometry asfaltu, betonu, špíny a nejrůznějšího harampádí. Asi patnáct metrů od něj hovořil Scott Coleman s britským důstojníkem, který je přivítal před čtvrt hodinou u zadního vchodu. Coleman důstojníkovi cosi podal a ten to od něj převzal. Když si potřásli rukama, důstojník RAF nastoupil do Land Roveru a odjel pryč. Coleman se pomalu ubíral k Rappovi a kroutil při tom hlavou. Na tváři měl úsměv.
Důstojník speciálních jednotek SEAL amerického námořnictva ve výslužbě pronesl: „Bože, já ty Brity miluju.“
Rapp přikývl: „Umí držet jazyk za zuby.“
„Za několik hodin odlétá. Dodávku prý nechá stát v letištní garáži a klíče strčí pod rohožku. Stačí jen zavolat společnost, která zajišťuje pronájem.“
„Dobře. A letadlo?“
„Natankované a připravené ke startu.“
„Dobře. Pojďme odsud pryč, než vyjde slunce.“
Dvojice mužů se obrátila a vešla do stinného hangáru. Zatímco Rapp byl tmavovlasý a snědý, Coleman měl světlé vlasy a světlou pleť. Rapp by vypadal jako doma téměř všude na Blízkém východě. Modrooký a světlovlasý Coleman by…
