45
BÍLÝ DŮM, WASHINGTON, D. C.
Kennedyová ještě nikdy neviděla prezidenta Hayese tak spokojeného. Když mu předvedla prezentaci v PowerPointu, připustil, že když četl článek v New York Times, obával se nejhoršího. Ze samozřejmých důvodů si nepřál, aby jeho administrativa skončila skandálem. Nyní se naopak zdálo, že jeho odchod skončí velkým triumfem. Gazič byl vinen. O tom nemohlo být pochyb. Řecká vláda ráno podala oficiální protestní nótu u OSN. Unáhlili se a měli na to přijít velice veřejným způsobem, a když to všechno dobře dopadne, jeho nepřátelé měli dostat za vyučenou.
Kennedyová neměla moc práce prezidenta přesvědčit, aby přistoupil na Rappův návrh uspořádat tiskovou konferenci. Nemohl se dočkat, až to New York Times vrátí i s úroky. Nejenom že odejde z úřadu triumfálním krokem, ale měl dokonce šanci dosáhnout toho, co se poštěstilo jen málokterému prezidentovi, totiž vmést tisku do tváře jejich vlastní pochybení. Rapp měl pravdu, když Kennedyové tvrdil, že to bude velká zábava. Její radost nicméně neměla dlouhého trvání. Kennedyová si dělala hlavu s tím, jak dalekosáhlý by ten skandál mohl být, a rozhodla se raději některé ze svých nejhorších obav před prezidentem zatajit. Ne proto, že by mu nevěřila, ale proto, že potřebovala důkazy. Zatím měla v ruce jen pár velice choulostivých fotografií, podezření, hlubokou nedůvěru v Marka Rosse a obavy z toho, že Josh Alexander tolik prahne po moci, že zavraždil svou manželku, aby vyhrál volby.
Kennedyová s Juarezem po boku stála v úzké chodbě před Tiskovým centrem Bílého domu. Chtěla ho mít u sebe, aby získala pro Státní tajnou službu zaslouženou publicitu. Kennedyová neměla důvod oslavovat. Dělala si starosti kvůli širším negativním dopadům celé té záležitosti. Kvůli pravdě, kterou může odhalit Rapp. Pravdě, která může zničit důvěru národa v jeho volené představitele a poškodit na celá desetiletí mezinárodní postavení Spojených států. Kennedyová musela přesně zjistit, co se stalo, a potřebovala to vědět ještě dřív, než Alexander a Ross budou uvedeni do úřadu.
Kennedyové začal zvonit mobil. Podívala, se kdo volá, a viděla, že to je Rapp. Stiskla tlačítko pro zahájení hovoru a zeptala se: „Jak to šlo?“
„Vůbec netušila, že spolu měli poměr.“
„Ty jí věříš?“
„Ano.“
„Potvrdila, že tím, kdo mu nařídil jet ve druhém voze, byla ona?“
„Ano.“
„Hm.“ Kennedyová přemýšlela, jestli právě nenarazili na první překážku. Jedna část jejího já si přála, aby to tímhle skončilo, ale druhá chtěla, aby se prokázalo, že ji její instinkty neklamou.
„Ale poslouchej,“ pokračoval Rapp, „ten, kdo jí oznámil, že Cash a Alexanderova manželka pojedou ve druhém voze, byl Garret. Prý tvrdil, že si Cashe jmenovitě vyžádala.“
„A neexistuje žádný způsob, jak by se dalo zjistit, jestli se tak stalo či nikoliv.“
„Jeden by tu byl.“
„Jaký?“
„Popadnu toho malého zmetka Garreta za flígr a pohrozím mu, že mu holýma rukama vyrvu oční bulvy z hlavy.“
„Mitchi, nemůžeme si dovolit dělat takové věci.“ Kennedyová pohlédla napravo a vzápětí zase nalevo. „Alespoň ne bez důkazů.“
„V pořádku. Udělej mi ale laskavost. Prezident ti dovolí pronést krátký proslov, nemám pravdu?“
„Máš.“
„Postarej se, abys vzbudila přesvědčení, že jsme v Gazičově kanceláři našli materiály, z nichž si můžeme vytvořit poměrně jasnou představu, kdo si ho najal. Ať to zní neurčitě, ale věrohodně.“
Kennedyová zvedla pohled a spatřila, jak se k ní ubírá prezident Hayes v doprovodu svého tiskového tajemníka. „Budu muset jít. Zavolám ti, až to skončí.“ Ukončila hovor a schovala mobil do kabelky.
„Připravená?“ otázal se prezident se sebevědomým úsměvem.
„Pakliže jste připraven vy, jsem i já.“
„Tak tedy pojďme.“ Hayes uchopil Kennedyovou za rameno a vedl ji do přecpaného a přetopeného Tiskového centra Bílého domu.
