KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ
Thorn kráčel od Velké síně jako slepý a nedbal na silný vítr, který s ním cloumal, profukoval mu skrz obnošený plášť a mrazil až na kost.
Srdce ho tížilo v hrudi jako kus olova. Podobně jako Hal si uměl představit, jaká budoucnost leží před členy zrušeného bratrstva Volavek. Lidé se jim budou vyhýbat, budou je nenávidět, budou jim zlořečit − a Hala to postihne víc než kohokoli z ostatních, protože byl jejich vůdce a také proto, že ho skandijská společnost nikdy úplně nepřijala za svého.
Thorn měl chlapce velice rád. Miloval jeho nadšení, vynalézavost a činorodost. A tušil, že v něm neustálé ovzduší nenávisti a zloby tyto vlastnosti zadusí. Vichr a déšť bičovaly Thorna do obličeje a jeho slzy se mísily s vodou stékající po tvářích. Nedokázal by se dívat, jak se tohle chlapci děje. Věděl, že by nemohl netečně stát opodál a přihlížet, jak okolí drtí na prach a ničí podnikavého mladíka plného života.
Poprvé po mnoha letech měl Thorn chuť se napít. Ne dát si jeden doušek. Celou řadu doušků. Toužil se opít do bezvědomí, tak aby už dál nemusel myslet na toho chlapce a na osud, který ho čekal.
Aniž by si to uvědomoval, klopýtal po cestě ke Karinině jídelně a občas se ohnul pod náporem větru. Setmělý malý přístavek se v jeho poryvech otřásal a těžký kožený závěs, který sloužil jako dveře, se nadouval dovnitř. Thorn se prodral do svého obydlí a sáhl pod visuté lůžko pro tlumok.
Ve vaku z plachtoviny měl láhev silné pálenky. Byla tam řadu let, od té doby, co přestal pít. Zpočátku si nebyl úplně jistý, že dokáže přestat, a tak si ji nechával, protože nesnesl pomyšlení, že nebude mít po ruce ani hlt. Pak skoro zapomněl, že ji má. Ale dnes ráno si vzpomněl. Vytáhl tmavou láhev z pytle, odzátkoval ji a z ostrého pachu kořalky se mu zatočila hlava. Zvedl láhev k ústům.
A zarazil se.
Až se Karina dozví, co je nového, bude ho hledat. Neunesl představu, že by ho znovu viděla opilého. Bude už tak dost zničená, až uslyší, co se stalo Halovi. Pečlivě láhev zašpuntoval, vrátil ji do vaku a vyrazil ven do větru a deště. Půjde někam, kde je klid a žádné slídivé oči. Přesně takové místo znal. Dnes tam bude liduprázdno. Škrábal se nahoru po strmé lesní pěšině a na druhé straně zas dolů, až konečně našel zákoutí skryté pod skupinkou smrků.
Usadil se na zem a přitáhl si plášť těsněji okolo ramen. Vítr kvílel ve větvích nad hlavou, jako by s ním sdílel jeho zoufalství. Thorn vytáhl špunt z láhve a pozvedl ji. Váhal a silný pach mu naplnil chřípí.
Pak, dřív než si to stihl rozmyslet, mrštil s lahví mezi stromy. Slyšel, jak dunivě dopadá na měkkou půdu a pak se tříští, protože narazila na kámen. Pochopil, že pálenka není řešení. I kdyby se opil do bezvědomí, nakonec by se probral. A situace by zůstala stejná. Viděl jen jedno jediné východisko: opustit Hallasholm. Mohl by se vydat přes hory a najít některý z průsmyků do Galiky nebo do Teutlandu. Bylo dost pravděpodobné, že v zasněžených horách zahyne, ale jemu na tom vlastně moc nezáleželo. Kdyby se mu to podařilo zvládnout, nějak už by se protloukl. Peníze měl − a spoustu. Byly uložené v jeho truhle u Eraka v pokladnici. Dost na to, aby si v Galice koupil malé hospodářství. Nebo třeba rybářský člun. S tou novou rukou, kterou mu vyrobil Hal, by dokázal obsluhovat i kormidlo.
Hal. To jméno ho bodlo do srdce jako meč.
„Pěkně jsem na něj dohlížel, jen co je pravda,“ povzdychl si. Zvedl hlavu. Mezerami v korunách stromů bylo vidět, jak vítr žene po obloze mraky, šedivé a smutné.
„Mrzí mě to, Mikkeli,“ šeptal polohlasně. „Dělal jsem, co jsem mohl. Ale nejspíš to nebylo dost.“
Jako by v odpověď zaslechl hlasy. Mladé hlasy. Svraštil čelo. Přicházely zezadu, z vrcholu kopce, na který před chvílí vyšplhal. Byly ale příliš daleko, aby zachytil slova. Nenápadně přikrčený se plížil nahoru do svahu, aby se k nim dostal blíž.
*
Smutní a zamlklí členové bratrstva Volavek začali sbírat zbraně ponechané tam, kde v noci spali. Ze zvyku srolovali přikrývky a úhledně je složili.…
