Kapitola třicátá třetí
Slyšeli, jak se schody hluboko pod nimi otřásají pod pomalými kroky. Hal se zoufale rozhlížel a hledal, kudy by se dalo utéct. Kdyby začali sestupovat po schodech, narazili by na toho, kdo šel nahoru.
Samozřejmě mohli počkat u dveří na ochoz a přemoct ho – pokud byl ovšem sám. Hal se znovu zaposlouchal a slyšel jen jedny kroky stoupající vzhůru. Čím byly blíž, tím byly pomalejší.
Nechtělo se mu do toho, protože by to mohlo přitáhnout pozornost a vyvolat ve městě pozdvižení. Bylo docela dobře možné, že je někdo viděl vcházet do věže. Pokud by byl hlasatel modliteb nalezen v bezvědomí, mohlo by se rozkřiknout, že zde byli spatřeni dva cizinci v dlouhých rouchách. To by mohlo vzbudit poprask a upozornit Tursguda na to, že ho někdo pronásleduje.
Podíval se na hraničáře a zjistil, že Gilan myslí na to samé a hledá způsob, jak uniknout.
Žádný takový způsob ale nebyl.
„Snad bychom se mohli schovat na druhé straně ochozu?“ navrhl Hal.
Gilan však zavrtěl hlavou. „Duchovní chodí po ochozu a vyvolává modlitby do všech světových stran. Mohli bychom se pohybovat před ním, ale balkon je moc malý a věž moc úzká. Určitě by nás zahlédl.“
„A co tady vůbec dělá?“ chtěl vědět Hal. „Říkal jsi, že modlit se budou až v poledne.“
Gilan omluvně pokrčil rameny. „Možná jsem si ty časy trochu popletl,“ přiznal.
Hal ho probodl pohledem. „No, tak to sis na to vybral opravdu skvělou chvíli!“ zlobil se. „Co uděláme?“
Gilan místo odpovědi ukázal nahoru. „Střecha,“ řekl. „Vylezeme na střechu. Nejspíš ho vůbec nenapadne se tam podívat.“
Střecha připomínala špičatý kužel a celou ji pokrývaly hladké ploché tašky. Přečnívala mírně přes ochoz, aby měl hlasatel modliteb alespoň trochu stínu – krátce před polednem ovšem nevrhala skoro žádný stín. Tašky byly po mnoha letech v pouštním vzduchu pokryté prachem a špínou. Hal si pomyslel, že vypadaly kluzké. Ani trochu se mu to nelíbilo.
Ale Gilan už vylezl na zábradlí. Zvedl obě ruce, trochu se zaklonil, sevřel okraj taškové střechy a vytáhl se nahoru. Nohy mu chvíli visely v prázdnotě, jak se pokoušel najít pevnější oporu pro prsty. Pak se vysoukal na střechu a jednou rukou se při tom držel kovové špičky, která trčela z jejího vrcholku.
„Honem!“ zasyčel. Kroky byly zase o něco blíž, ale také byly o něco pomalejší.
Hal zaváhal. Šplhat na lodní stěžeň a zase se z něj spouštět mu nedělalo sebemenší potíže, byl na to zvyklý. Jenže stěžeň nebyl zdaleka tak vysoký jako tahle věž. Podíval se přes zábradlí a zatočila se mu hlava.
„Nedívej se dolů!“ varoval ho Gilan o vteřinu později.
„Tos mi nemohl říct dřív?“ procedil Hal skrz zaťaté zuby.
Kroky na schodech se hrozivě blížily. Zvedl jednu nohu na balustrádu a rukou se opřel o stěnu věže, aby udržel rovnováhu. Pak dal na zábradlí i druhou nohu a otočil se čelem k věži.
Sevřel rukama okraj střechy. Po jejím obvodu vedl úzký okap, za který se dalo zachytit, ale byl děsivě mělký. Zaváhal. Aby se dostal na střechu, musel se nejprve zhoupnout nad tu strašlivou hlubinu a teprve pak se mohl vytáhnout nahoru.
„Hoď sebou! V Araluenu mám přítele, který by se sem nahoru dostal za pár vteřin,“ šeptal nahlas Gilan. Zřejmě si myslel, že tím povzbudí Hala k většímu spěchu.
„Tak proč jsi s sebou nevzal jeho?“ odsekl Hal. Zhluboka se nadechl a vytáhl se na okraj střechy. Šmátral rukama po hladkých zaprášených taškách a hledal něco, čeho by se mohl chytit. Pár vteřin tam bezmocně visel a pak ho Gilan chytil za límec a vytáhl ho nahoru.
Nohy mu pořád ještě trčely přes okraj střechy, když zaslechli, jak na ochoz vystoupal hlasatel modliteb – dveře naštěstí byly trochu stranou od místa, kde vylezli na střechu. Hal honem přitáhl nohy k sobě a napůl se přikrčil, napůl zalehl na strmě se svažující střechu. Cítil, jak mu ruce i tělo pomaličku kloužou po taškách. Gilan zesílil sevření a zabránil Halovi sklouznout ještě níž. Krčili se na střeše s tvářemi pouhých pár palců od sebe.
Hal pod sebou viděl temeno hlavy s turbanem. Hlasatel modliteb zaháji…
