Kapitola třicátá devátá
„Musíme se postarat, aby strážní v posádce i ve strážnici u brány měli plné ruce práce,“ prohlásil Hal. „V obou skupinách je dohromady skoro osmdesát mužů a s tolika nemůžeme bojovat.“
Seděl na kraji kormidelní plošiny na zádi lodi. Ostatní kolem něj posedávali v půlkruhu na palubě a on jim vysvětloval své plány. Teď pohlédl na Gilana.
„To znamená, že než tam vnikneme, budeš opravdu muset založit ten požár.“
Hraničář se na chvíli zamyslel. „Začneme na něm pracovat asi půl hodiny předtím, než půjdete pro otroky,“ řekl. Rychle se podíval na Lydii, jestli je s ním zajedno, a dívka přikývla. „Díky tomu se požár stačí rozhořet a stráže začnou bít na poplach. A pak přiběhne dúrie.“
„Mohli bychom pomoct rozpoutat zmatek,“ navrhl Jesper. „Kdybychom začali křičet, že na zlatém trhu hoří a někdo na něj zaútočil, mohli bychom věci trochu urychlit.“
Hal to zvážil, nakonec ale zavrtěl hlavou. „Je to dobrý nápad,“ uznal, „ale byl bych radši, abychom na sebe v tu chvíli moc neupozorňovali. Kdybychom křičeli na poplach, někdo by se mohl začít zajímat o to, kdo jsme a co máme za lubem. To nemůžeme riskovat.“
„Kdy přesně tam chceš vniknout?“ zeptal se Thorn.
„Ve dvě hodiny po půlnoci,“ odpověděl bez váhání Hal. „V té době bude pozornost vězeňských strážných slabší. Ulice budou prázdnější. Nestojíme o to, abychom se při útěku museli prodírat davem lidí.“
„To dává smysl,“ kývl Stig. „Kdo bude v záchranném oddílu?“
„Ty a Thorn. Samozřejmě Jesper. A já.“ Odmlčel se a čekal na námitky těch, které nejmenoval. Nemusel čekat dlouho.
„A co já?“ ozvali se Ulf a Wulf v ten samý okamžik, navíc stejným tónem uražené ješitnosti.
Stefan se se svou námitkou připojil asi o vteřinu později. „Chceš mě z toho vynechat? Proč?“
Halovo rozhodnutí přijal bez výhrad jen Edvin. Napůl ho očekával. Byl nejdrobnější člen posádky a v boji nacházel nejmenší uplatnění.
„Potřebuju vás mít na palubě,“ řekl jim Hal. „Až budeme zachraňovat vězně, vybavíte Volavku původním oplachtěním a stěžněm. Jste naši seřizovači plachet, takže to zvládnete rychleji než ostatní.“
„Vy se do osmi strážných pustíte jenom ve čtyřech? Nemyslíš si, že proti vám budou tak trochu v přesile?“ zeptal se Ulf. Jeho bratr se s ním tentokrát naprosto shodl a horlivě kýval hlavou.
Popravdě řečeno, početní nerovnováha dělala Halovi také starosti. Po Stigovi a Thornovi byli Ulf s Wulfem nejschopnějšími válečníky na palubě. Také se ale starali o plachty a v takeláži se vyznali nejlépe ze všech. Byl v pokušení je rozdělit – nechat jednoho na palubě, aby pomohl se změnou oplachtění, a druhého přibrat do záchranného oddílu. Zaváhal a pohlédl na Thorna. Ten zřejmě uhodl, co se mu honí hlavou.
„Ve čtyřech to zvládneme,“ řekl prostě. „Kdyby nás bylo víc, při boji bychom si navzájem překáželi. A navíc, když na ně zaútočíme dvě hodiny po půlnoci, můžeš se vsadit, že aspoň polovina jich bude chrápat v těch jejich postýlkách.“ Pohlédl na Jespera. „Mám za to, že dokážeš ty dveře otevřít a nenadělat při tom hluk?“
Jesper sebejistě přikývl. „Zámek půjde snadno,“ odpověděl. „Sám jsi viděl, že je dobře udržovaný. Nedozvědí se o nás, dokud na ně nevletíme.“
Thorn bezděčně přejel rukou po hladkém dřevě své mohutné palice opřené o palubu mezi jeho chodidly.
„Tak prostě otevřeš dveře a já se Stigem si je vezmeme do parády,“ prohlásil. „Zneškodníme je, než bys řekl švec.“
Stig po něm blýskl divokým úsměvem. „Sám bych to neřekl líp, Thorne.“
Starý válečník se na něj podíval s povytaženým obočím. „Já vím,“ přitakal. Ostatní se zasmáli a Stig zrudl. Došlo mu, že Thornovi nahrál na smeč.
Ale Wulf se nehodlal tak snadno vzdát. Ani trochu se mu nelíbilo, že ho chtěli z nadcházejícího boje vynechat.
„Hale, máme ještě dva dny. Co kdybychom oplachtění změnili už teď – ještě před útokem? Pak bych mohl jít s vámi.“
Ulf se k němu okamžitě otočil. „Ty bys mohl jít s nimi?“ vyhrkl rozhořčeně. „Proč ne já? V čem jsi výjimečný?“
„Byl to můj nápad,“ sdělil mu Wulf.
Ulf zuřivě zavrtěl hlav…
