Dvacet šest
Z Mountshannonu se pustili raději oklikou. Halt nevěděl, jestli Tennyson nesleduje jejich pohyb, a pokud ano, chtěl, aby je nezasvěcení viděli odjíždět směrem na jihozápad. Jakmile však byli od vesnice dost daleko, pustili se řadou postranních cestiček a menších stezek, které je zavedly velkým obloukem zpět přímo na východ, na cestu do Craikennisu.
„Jak se jmenoval ten chlap, co vedl falešný útok?“ zeptal se cestou Halt Willa.
„Driscoll,“ odpověděl Will.
„Potřebujeme mít jistotu, že na něj a na tu jeho špinavou bandu nenarazíme. Pečlivě sleduj, jestli na zemi neuvidíš nějakou stopu.“
Will kývl. Všichni si uvědomovali, že Driscoll a jeho třicet mužů míří stejným směrem jako oni, aby se setkali s Padraigem a hlavním oddílem pár mil od Craikennisu. Ale jak odpoledne přecházelo do večera, nespatřili po nich ani stopy. Halt usoudil, že jeli jinudy.
Měsíc vyšel brzy, a tak pokračovali v jízdě i po setmění. Aby dohnali čas, který ztratili počáteční zajížďkou na jihozápad, vedl je Halt mimo cestu a namířili si to krajinou přímo ke Craikennisu. Kolem deváté večer uviděli přes pole světla vesnice. Tři jezdci zvolna zastavili koně a zvažovali, co dál. Nacházeli se na mírném kopci a měli výhled na hlavní cestu vedoucí do Craikennisu − po ní měl podle očekávání zítra přijet Padraig se svými muži. Cesta byla pustá, po bandě zločinců ani památky.
Halt spokojeně zabručel.
„Je tady celkem klid,“ řekl. „Ale mějte oči i uši otevřené.“ Dotkl se Abelarda patou a malý kůň klusal vpřed.
Přejeli ještě dvě pole a pak vjeli na cestu. Stejně jako při první návštěvě i teď bylo stanoviště stráží obsazeno dvěma muži. Halt doufal, že by mohli narazit na strážné z minula. Ušetřili by čas, kdyby nemuseli prokazovat, kdo jsou. Bohužel tam ale byla jiná dvojice mužů. Vykročili na cestu, jeden dával zdvižením ruky třem jezdcům znamení, aby zastavili.
„Troubové,“ zamumlal Halt ke svým společníkům. „Kdybychom tady chtěli páchat nekalosti, jednoduše bychom je oba objeli.“
Strážný, který je zastavoval, přistoupil blíž a podezíravě si je prohlížel. Tohle nejsou obyčejní pocestní, napadlo ho. Dva měli na sobě skvrnitou pláštěnku s kapucí, jeli na malých huňatých koních a měli mohutné dlouhé luky. Třetí jezdec byl vyšší a seděl na velkém bojovém koni. Po boku mu visel dlouhý meč a vzadu na sedle měl k popruhům připevněný malý okrouhlý štít.
Tohle byli bojovníci a muž na hlídce si náhle uvědomil, že stojí proti přesile.
„Co chcete?“ křikl. Vzhledem k jeho nejistotě slova vyzněla úsečněji a ostřeji, než zamýšlel.
Vůdce tří jezdců, ten s plnovousem, se naklonil dopředu a položil ruce křížem přes sedlovou hrušku. „Nechceme vám nijak ublížit,“ řekl. Jeho hlas byl mírný a uklidňující. Jenže to nebyla záruka, že mluví pravdu.
„Dál už nejezděte!“ zavolal strážný. Litoval, že si z plachtového přístřešku nevzal kopí. Jeho druh kopí měl, ale on sám byl ozbrojen pouze těžkou palicí s dlouhou násadou.
„Nepojedeme,“ ujišťoval ho Halt mírným hlasem. „Nám stačí, když zůstaneme tady. Ale potřebujeme mluvit s vaším nejvyšším velitelem.“
„S kým?“ nechápal strážný.
Horác si pomyslel, že ten muž není zrovna voják.
Halt žádost poopravil. „Se starostou vesnice. Nebo s velitelem stráží. Potřebujeme mluvit s někým, koho lidé poslechnou.“
Strážný si ho podezíravě měřil. Jestli pošle Finnease, druhého člena hlídky, aby přivedl starostu, zůstane tu proti těmhle třem sám. Ta představa se mu nezamlouvala. Jenže kdyby přivolal starostu, aspoň by se toho problému zbavil, uvažoval. Váhal, potom se rozhodl.
„Starosta spí,“ prohlásil nakonec, i když nevěděl, jestli je to pravda, nebo ne. „Přijďte zítra.“
„Ze sedel, hoši,“ řekl Halt a všichni tři se zhoupli ze sedel, navzdory vřeštivým protestům strážného.
„Ne! Zůstaňte, kde jste! Otočte se a jeďte pryč, slyšíte?“
Strážný ztichl. Uvědomil si, že tři cizinci si ho vůbec nevšímají. Jejich vůdce opět promluvil.
„Odložíme zbraně.“ Zamířil jako první ke kraji cesty, povolil tětivu dlouhého luku a položil luk na tra…
