Třicet tři
„Tady obrátíme a pojedeme zpátky,“ sdělil Will Cukovi. Místo označovala dlouhá tyč zaražená do země. Koník ji se zájmem zkoumal.
Will se otočil a pohlédl zpátky směrem k oáze. Nebyla odsud vidět, ukrývala se za kopcovitou krajinou, ale on věděl, že je vzdálená dvě a půl míle. Dvě a půl míle sem, dvě a půl zpátky. Celkem pět. Navrhoval osm, pak zkoušel usmlouvat alespoň šest. Doufal, že závod na pět mil bude dost dlouhý, aby měl Cuk díky své vytrvalosti a výdrži nad Samumem navrch. Věděl, že výsledek bude na vážkách.
Aridský kůň byl na krátkou vzdálenost rozhodně rychlejší. Zhruba první míli by nechal Cuka za sebou. Pak by ale mohl hraničářský kůň začít dotahovat, protože aridský hřebec bude rychlost ztrácet, zatímco Cuk si svou udrží.
„Vyhrajeme levou zadní,“ řekl Will Cukovi. Rozhodl se, že s koněm projede celou dráhu, aby ho s ní seznámil a aby oba měli možnost najít skryté díry či nerovnosti, na kterých by mohli ztroskotat.
Cuk potřásl hlavou a tiše zaržál. Ve chvílích jako tahle si Will nikdy nebyl úplně jistý, jestli koník odpovídá jen na zvuk hlasu svého pána. Často se zdálo, že rozumí každému slovu, které mu Will říká, a vyjadřuje souhlas nebo nesouhlas.
Nebo levou zadní prohrajeme, pomyslel si Will. Nahlas to ale nevyslovil, aby nepříznivě neovlivňoval Cukovu mysl. Doufal, že druhá polovina tratě poskytne Cukovi šanci, aby dohnal ztrátu z první poloviny závodu. Potom, až aridského koně a jezdce dojedou, začne jiný závod.
Koně jako Cuk a Samum neradi prohrávali, nesnesli, aby je nějaký jiný kůň předběhl. Will věděl, že až se Cuk ocitne vedle Samuma, aridský kůň pořádně napne síly, aby malého cizince odkázal do patřičných mezí. Cuk se mezitím bude usilovně snažit zvýšit rychlost, aby aridského koně předběhl. Potom bylo jen na úsudku obou jezdců, aby vystihli správný okamžik, kdy je třeba koním povolit a nechat je běžet.
Příliš brzy, a síly a rychlost se ztratí před cílovou čárou. Příliš pozdě, a nezbyde čas předstihnout soupeře. Oba jezdci se budou ze všech sil snažit protivníka přimět, aby začal příliš brzy. Musela se zvolit ta pravá chvíle, jinak bude výsledkem prohra. Will se zamyšleně mračil. Sledoval, jak Hasan Samuma projíždí. Byl si ale jistý, že aridský mladík si nechává něco v záloze.
Když zamířili zpátky k oáze, Cukova hlava drcla Willa do ramene, až se zakymácel.
Přestaň si dělat starosti, jako by koník říkal. Já vím, co dělám, dokonce i tehdy, když ty to nevíš.
„Hlavně se neutrhni moc brzy, to je všechno,“ nabádal ho Will. Cuk opět pohodil přezíravě hlavou.
Volným krokem se vraceli do oázy. Na rozdíl od Hasana se Will nepotřeboval podrobně seznamovat s vlastnostmi koně. Znali se s Cukem navzájem skrz naskrz. Když vjížděli do tábora, sledoval je zvědavý zástup Bedullinů. Bylo časně ráno a závod se měl konat toho dne pozdě odpoledne, až pomine největší vedro.
Will věděl, že na závod se hodně sázelo. Nebylo možné neslyšet, o čem se v táboře mluví, i když se snažil tvářit, že takové věci jsou mu lhostejné. Věděl i to, že většina sázek se netýkala samotného výsledku závodu. Týkaly se náskoku, s jakým Samum vyhraje. Bedullini dobře znali překrásně stavěného aridského hřebce, na němž Hasan pojede. Huňatému severskému koníkovi se soudkovitým tělem zřejmě nikdo žádnou šanci na vítězství nedával.
Will Cukovi bezvýhradně věřil, jenže tváří v tvář takové všeobecné nedůvěře bylo těžké neklesat na mysli. Musel však věřit, že dokážou vyhrát – že vyhrají. Představa prohry byla tak strašlivá, že se na ni nedalo ani pomyslet. Napadlo ho, že jednal ukvapeně, když riskoval, že Cuka ztratí takovým způsobem. Ale když si během dne znovu a znovu lámal hlavu a snažil se vymyslet, co mohl udělat jiného, k žádné odpovědi nedospěl. Pokud měl Cuka dostat zpátky, musel riskovat, že ho ztratí.
Ta myšlenka ho mučila v dlouhých, těžkých poledních hodinách. Pak, když se slunce začalo sklánět k obzoru a stíny palem se dloužily čím dál víc, přišel čas.
Will se zachmuřeným a odhodlaným výrazem vedl Cuka oázou k…
