Čtyřicet pět
Tualažský lupič Talib pohlédl vzhůru, spatřil Willa, jak s lukem a toulcem navlečeným přes rameno visí na dřevěné strážní věži, a podezření se změnilo v jistotu.
Tualag nepoznal mladíka, ale poznal zbraně. Luky jako tenhle viděl už předtím – když se svými druhy útočil na aridský tábor.
„To je jeden z těch cizinců!“ zařval a vytasil meč. „Na něj!“
Oba jeho pochopové se vrhli vpřed spolu s ním a jejich meče s řinčením vyjely z pochvy. Alúm odstoupil od hradeb, odhodil plášť a tasil zbraň, aby je zadržel.
„Wille, lez dál!“ volal. „Já se o ně postarám!“
Jenže oni byli tři, všichni ostřílení rváči, sesypali se na něj a útočili, meče blýskaly, zvedaly se a dopadaly. Alúm se tvrdošíjně bránil, ale bojoval předem prohranou bitvu. Stál zády k hradební zdi a zoufale odrážel smršť úderů dopadajících ze všech stran. Pak, nevyhnutelně, jeden z mečů Alúmovu obranu prorazil a ošklivě ho poranil v nadloktí paže, která držela meč. Další úder ho sekl do stehna a Alúm zavrávoral a vzpamatoval se právě včas, aby se vyhnul ráně vedené na hrdlo.
Will bezmocně visel nad ním a bylo vyloučené, aby stačil včas sejmout z ramene luk. I kdyby to byl dokázal, nemohl by střílet, protože visel na rukou. Viděl však, že jeho druh může být během několika vteřin mrtev. Alúm odrážel údery stále neobratněji a chaběji, byl opět zraněn, tentokrát na čele, takže krev mu stékala do očí a oslepovala ho.
Will slyšel, jak dav na náměstí vyvolává stále hlasitěji a hlasitěji, rychleji a rychleji.
Hasún! Hasún! Hasún! Hasún!
Výkřiky vycházely ze stovek hrdel, valily se městem, jako když burácí hrom, a ozvěnou se odrážely od okolních roklí a hor.
Will kratičce váhal. Jestli Alúmovi nepomůže, zemře. Křik davu však napovídal, že události na náměstí se blíží k vyvrcholení. Halt ho potřebuje…
Jenže Alúm byl tady a teď, a zoufale bojoval, aby ho chránil. Bylo naprosto jasné, co by měl udělat. Odhadl vzdálenost, pustil se a rovnýma nohama skočil do nevyrovnané bitvy pod sebou.
Dopadl nohama na ramena vůdce Tualagů. Muž vykřikl leknutím i bolestí a pod tíhou těla, které se na něj zřítilo z výšky třinácti stop, se zhroutil. Will slyšel praskání kostí a pak strašnou dutou ránu, když lupičova hlava prudce dopadla na tvrdou, kamenitou zem. Will se překulil vpřed, aby náraz při dopadu byl co nejlehčí, i když pád z největší části ztlumilo Tualagovo tělo.
Vyskočil na nohy a oba další lupiči se k němu otočili. V překvapení nad jeho zásahem na vteřinu zaváhali – a už byli o vteřinu pomalejší. Will se k nim skokem vrhl a ocitl se tak na dosah meče bližšího z obou mužů.
Vždycky postupuj vpřed, když máš na vybranou.
Halt mu tu poučku stokrát vtloukal do hlavy. Ten, kdo postupuje vpřed, může v boji získat převahu. Will bez rozmýšlení vyrazil. Saxonský nůž syčivě vyjel z pouzdra a jedním hladkým a plynulým pohybem zasáhl bližšího muže do břicha.
Tualag krátce vykřikl, napůl překvapením, napůl bolestí, narazil zády na zeď, meč mu vypadl z ruky a zařinčel na kamení.
Will slyšel z náměstí ohlušující jásot a potom znovu přišel hlasitý pokřik a dav skandoval jméno Hasún. Pak náhle nastalo ticho. Nelíbilo se mu to. Času ubývalo a ještě pořád tu byl jeden Tualag, o něhož bylo potřeba se postarat.
Když Will skočil z věže na ramena prvního zlosyna, Alúm se vděčně opřel zády o zeď a snažil se zastavit krev prýštící z četných ran na rukou, nohou i trupu. Sledoval, jak se mladý hraničář během několika vteřin vypořádal se dvěma protivníky, viděl, že třetí Tualag je na dosah, a zkusil přispěchat na pomoc.
Klekl si a sekl po něm, ale úder byl slabý a špatně vedený. Tualag si všiml, že se blíží, snadno ho odvrátil a vyrazil Alúmovi meč z ruky. Pak se jeho meč zvedl do výše, aby s Aridem skoncoval. Tualag byl zkušený bojovník a věděl, že má čas na jeden rychlý smrtící úder a potom se musí otočit a utkat s cizincem.
Will vrhl saxonský nůž spodním obloukem, švihl s ním bez rozmýšlení, pohybem, který mu byl v uplynulých pěti letech znovu a znovu vštěpován.
Tualag měl ruku …
