Třicet devět
Když Will s Umarem konečně dorazili k výhodnému stanovišti nad městem Mašabou, dopadaly na jeho obílené domy první sluneční paprsky.
Několik hodin šplhali v předjitřním šeru po úzkých zvířecích stezkách kolem města, potom se obloukem vrátili zpět a vyšli velký kus nad městem, v místě, odkud měli dokonalý přehled o pohybu jeho obyvatel.
Nyní si město pozorně prohlíželi. Po třech stranách se táhly nízké hradby, čtvrtá byla chráněna útesy, z nichž shlíželi dolů. Podél hradeb se pravidelně zvedaly strážní věže, ale po strážích nebylo ani památky. Will na to poukázal a Umar pohrdavě zavrtěl hlavou.
„Obyvatelé města jsou příliš líní, aby chodili na hlídku, a Tualagové si myslí, že na míle daleko žádní nepřátelé nejsou.“
Z mnoha míst po celém městě stoupal dým z kuchyňských ohnišť. Se štiplavým dýmem páleného dřeva se mísila další vůně a probouzela Willovy chutě. V kuchyních se připravovala čerstvá káva. Ven z města začínali proudit muži a ženy, scházeli po klikaté cestě k rovinám pod městem nebo k terasovitým políčkům na úbočí hory. Will na ně ukázal a povytáhl obočí.
„Rolníci,“ odpověděl Umar na nevyřčenou otázku. „V rovinách pěstují obilí a na terasovitých políčkách ovoce a trochu zeleniny.“
V Mašabě nebyl nedostatek vody. Do podzemní říčky protékající horami byla vyhloubena řada studní. Voda se kanály přiváděla k terasám nebo až dolů k polím. Byl to důmyslný systém zavlažování a obdělávání půdy a Will v této suché, vyprahlé zemi zatím nic podobného neviděl.
„Kdo tohle všechno vybudoval?“ zeptal se.
Umar pokrčil rameny. „To nikdo neví. Terasy a vodní kanály jsou stovky, možná tisíce let staré. Aridové je našli a město znovu vybudovali.“
„Aha, v každém případě pro nás znamenají příležitost,“ řekl Will. Umar na něj pohlédl, a tak pokračoval. „Když tolik rolníků chodí ven a dovnitř každý den, můžeme dostat některé z tvých mužů do města. Počítám, že když půjdou po jednom nebo po dvou, mohli bychom tam v průběhu dne dostat až padesát mužů.“
„A co potom?“ zeptal se Umar.
„Mohli by oslovit lidi ve městě a skrýt se mezi nimi. Obyvatelé města určitě uvítají každého, kdo se bude chtít jednou provždy vypořádat s Tualagy.“
Umar se zatvářil pochybovačně. „Moji muži se k tomu nehodí,“ prohlásil. „Bylo by hned poznat, že jsou tu cizí. Místní by jim nevěřili. Je dost pravděpodobné, že by je prozradili Tualagům.“
„Ale proč?“ Will ve zklamání nad odpovědí trochu zvýšil hlas a Umar ho naléhavým posunkem upozorňoval, ať se ztiší. Zvuk se v horách nese daleko. „Odpusť,“ pokračoval Will, „ale proč by vás prozrazovali? Žijete všichni v jedné zemi, ne?“
Bedullin potřásl hlavou. „Možná žijeme ve stejné zemi, ale jsme různé kmeny. My jsme Bedullini. Oni jsou Aridové. Každý mluvíme s jiným přízvukem, každý máme jiné zvyky. Obecně řečeno, Bedullin nevěří Aridovi a ten mu to oplácí stejně. Jakmile by mí lidé promluvili, poznali by v nich Bedulliny.“
„To je směšné,“ zabručel Will. Představa, že překážkou mezi lidmi mohou být tak malé rozdíly, byla pro něj urážkou rozumného jednání.
Umar pokrčil rameny. „Směšné možná. Ale je to tak.“
Will upíral zrak na město pod nimi, sledoval, jak další lidé vycházejí do ulic. V zamyšlení si hryzal palec.
„Ale včera v noci jsi tam jednoho muže poslal,“ prohlásil.
Umar pokýval hlavou. Po setmění jeden z bedullinských zvědů proklouzl přes hradby. Vrátil se ještě téže noci a hlásil, co ve městě slyšel.
„Jednoho muže. Pro jednoho muže je snadné projít nepozorovaně, zvlášť když nemluví, ale jen poslouchá. Nemůžeme ale vůbec doufat, že by se tam dostalo padesát mužů a nikdo by si nevšiml cizího přízvuku.“ Usoudil, že je na čase převést řeč jinam a ukázal na jeden z vchodů v čele útesu, v zadní části města. Na rozdíl od jiných podobných vchodů, u nichž byly dveře otevřené dokořán, aby jimi mohl proudit čerstvý ranní vzduch, u tohoto zůstávaly zavřené a zajištěné a kolem postávalo na tucet tualažských bojovníků.
„To skladiště je určitě místem, kde drží tvé přátele.“
Will zvedl ruce k čelu, …
